Akademický "boj za mír", aneb Nevědomost je síla

3. 2. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Foto: Pixabay.

Max Hastings v rozsáhlém komentáři pro Bloomberg varuje před iracionálním odporem severoamerických univerzit vůči vojenské historii. Podle něj v liberálních kruzích v USA a Kanadě v posledních dekádách převládla představa, že zájem o příčiny a průběh válek je vždy veden zálibou učenců v tragických dějinných událostech a souhlasem s nimi. - Jako by to snad byly nezájem a neznalost, co do budoucna dokáže zajistit mír.


Hastings přirovnává zmíněnou situaci ke stavu, který vyvolala pandemie. Koronavirus i válka mohou způsobit miliony mrtvých; jenomže zatímco většina lidí bez váhání souhlasí s tím, aby vědci zkoumali nový vražedný virus a dokázali pak lépe vyvíjet vakcíny a léky, v případě válek v amerických liberálních kruzích převládla představa, že je lépe nic nevědět.

Podle Hastingse za poklesem počtu studentů vojenské historie za posledních 50 let o třetinu nestojí nezájem mládeže, ale rozhodnutí akademických orgánů. Pouze několik málo univerzit v USA (a žádná z nejprestižnějších) ještě nabízí velkorysé studijní programy s tímto zaměřením.

K tématu se velmi přesvědčivě vyjadřuje řada Hastingsových profesních kolegů, kteří mohou více než vyvážit pochybnosti, jež na převážně popularizátorském autorovi ulpěly kvůli odhalenému plagiátorství. Jména jako Michael Howard, Fredrik Logevall, Paul Kennedy, Margaret MacMillanová, Tami Davisová Biddleová nelze brát na lehkou váhu.

V demokratických společnostech Západu jsou to civilní politici, nikoliv generálové, kdo rozhoduje o vyslání vojáků do ozbrojeného konfliktu. Ačkoliv se řada vojenských historiků snadno shodne s pacifisty, že nejideálnější by bylo válkám se úplně vyhnout, dále už se perspektivy rozcházejí. Vojenští historici si přejí, aby politická třída i širší veřejnost v základních rysech předem rozuměly tomu, co přesně znamená poslat někam ozbrojené síly, zásobovat je, udržovat kontakt s místními komunitami, nést válečné výdaje. Právě určitý základní vhled a porozumění jsou podle nich nejlepší prevencí ukvapených a nedomyšlených rozhodnutí ve věcech války a míru.

Zaťatí liberální pacifisté ovšem jakékoliv studium válečné historie zaměňují s glorifikací válečného běsnění.

Jak uvádí Hastings, kdyby byl britský expremiér David Cameron alespoň v podobné míře vzdělán ve vojenské historii jako americký exprezident John Kennedy, mohl rozhodování o podílu na invazi do Libye zvládnout se srovnatelným úspěchem, jako Kennedy kubánskou krizi. Kdyby Američané lépe a důkladněji studovali Vietnam, mohli se vyhnout invazi do Iráku.

Margaret MacMillanová vznáší řečnickou otázku, zda si přejeme, aby ještě někdy další hlava státu "argumentovala" ve stylu Donalda Trumpa - podle nějž sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979 byla "oprávněnou reakcí na teroristické útoky" - aniž by jí novináři a veřejnost zjevný nesmysl okamžitě hodili na hlavu.

Z českých diskusí současné doby lze připomenout "argument" nejmenované vehementní "mírové aktivistky", podle nějž USA představují největší hrozbu světovému míru, neboť v této zemi miliony lidí vlastní ruční palné zbraně.

Skutečnost, že v moderních konfliktech má zmíněná kategorie na svědomí typicky jen 3 - 5 % celkových ztrát a ruční zbraně samy o sobě zpravidla nerozhodují dokonce ani o výsledcích občanských konfliktů v nejchudších státech Afriky, bohužel dosud nevešla do obecného povědomí v té míře, jakou by si zasloužila.

Tvrzení, že epidemiologové, genetici a další studují koronavirus jen proto, že v něm nacházejí zvrácenou zálibu a schvalují neštěstí, které lidem působí, by se většina příčetných dospělých osob nejspíše vysmála.

Jakmile však dojde na nejlepší spojence světových autoritářů a diktátorů, tj. ignorantskou a tmářskou část západních pacifistů, obdobně absurdní tvrzení jako by už nikoho nezarážela.

0
Vytisknout
4408

Diskuse

Obsah vydání | 5. 2. 2021