Koronavirus: Čím více mrtvých, tím méně nás to vzrušuje

22. 12. 2020

 

"Říkám si: Dáváte vůbec pozor? Docvakne vám to?" ptal se Klindt, který žije v městě Ames ve státě Iowa.

Smrt je nyní všude, a přesto nikde. Sledujeme její pokrok v každodenních grafech. Zaznamenáváme její poslední oběti mezi celebritami a známými. Avšak mnoho lidí se chová, jako by se nic nedělo - připravují si plány na dovolenou, mluví o tom, jaká je blbost nosit ty roušky, je opravdu nutné ten virus brát vážně, vždyť je to hoax.

Tváří v tvář největšímu masovému umírání v americké historii smrt skoro vůbec nevnímáme, varují experti - nevnímáme probíhající krizi a tragédii a nejednáme tak, jak je tomu zapotřebí.

Něco se lidem stane v mozku, když dosáhne počet mrtvých tak obrovských čísel, říkají psychologové, kteří studovali genocidy a hromadné katastrofy. Oběti se stanou tak obrovskou horou mrtvol, že je obtížné zaměřit se na jednotlivce.

A obzvláště v případě koronaviru, říkají experti. Smrt je skryta dokonce i před přáteli a příbuznými - je skryta v nemocnicích a v pečovatelských střediscích.

"Někdy si říkám, jen kdyby jiní viděli, co my vidíme každý den," říká Joan Schaum, zdravotní sestra v hospicu, která se už rok stará o lidi umírající na koronavirus.

"Jindy si myslím," pokračuje, "že by nikdo neměl muset vidět to množství umírání a utrpení, k němuž právě teď dochází. Změní vás to. Zůstane to s vámi stále."

V roce 1994 byly ve Rwandě vyvražděny během několika týdnů statisíce lidí. V reakci na to Spojené státy a svět v podstatě jen pokrčily rameny. Prezident Bill Clinton se později přiznal, že dodnes silně lituje, že jeho vláda tehdy neučinila nic.

Psychologa Paula Slovice zaujala tahle apatie. Začal provádět experiementy, aby lépe pochopit, jak lidé reagují na masové utrpení a umírání. To, co zjistil, bylo znepokojující.

V jedné studii jeho výzkumníci ukázali lidem fotografii sedmileté holčičky umírající hladem a žádali o finanční dary na její pomoc. Jiné skupině ukázal fotografii dvou hladovějící dětí, pak větší skupinu hladovějících dětí. Slovic zjistil, že lidé s rostoucím počtem ohrožených dětí nebyli více šokováni, naopak méně.

"Ve skutečnosti, čím více lidí zemře, tím více je nám to někdy jedno," říká Slovic. Ve větších počtech se smrt stává neosobní a lidé mají pocit, že jakékoliv jejich činy jsou beznadějné.

"Statistiky jsou lidské bytosti s osušenými slzami," říká Slovic. "A to je nebezpečné, protože my slzy potřebujeme, aby nás motivovaly."

Na rozdíl od velké katastrofální události - jako například když spadly oba věžáky v New Yorku dne 11. září 2001 - pandemie se rozvíjí jako neviditelné, pomalu se plížící, chronické nebezpečí. Během času to náš mozek přestává vnímat.

Vědci to srovnávají s vedry, které v Americe zabíjejí daleko více lidí než všechny ostatní přírodní katastrofy. "Jenže o nich se málokdy co dovíte, protože je to postupné.

Bez vizuálních, fyzických projevů smrti nám v hlavně nic nezvoní na poplach. Vzhledem k tomu, že ta úmrtí nevidíme, nevnímáme, že se nás týkají - a že máme povinnost zabránit svým chováním jejich rostoucímu počtu.

Takto vypadá pandemická smrt zblízka: Kůže pacientů je popelavá, protože jejich tělo zápasí o výživné látky. Na těle se jim začnou objevovat rudé skvrny, jak jejích srdce pumpuje stále méně krve do těch částí těla, které to potřebují.

Často je místnost s umírajícím podivně prázdná, protože zdravotníci chtějí omezit riziko nákazy na minimum.

"Nejtěžší je, jak strašně sami oni jsou při tom umírání," říká zdravotnice Schaumová. Podkládá nohy umírajících pacientů, aby uvolnila tlak na paty. Gelem jim zvlhčuje rty, které strašně vyschnou, jakmile přestanou jíst a pít.