Tom Tugendhat: Viděl jsem, jak dobří muži končí v hlíně
18. 8. 2021
čas čtení
6 minut
V londýnské Dolní sněmovně se konala ve čtvrtek bouřlivá mimořádná schůze ohledně Afghánistánu. Poslanci vyjadřovali ostrou kritiku vůči katastrofálnímu rozhodnutí přenechat Afghánistán Tálibanu. Ostře kritizovali Borise Johnsona i Joea Bidena.
Konzervativní poslanec Tom Tugendhat je předseda zahraničněpolitického výboru Dolní sněmovny. Bojoval jako voják v Iráku a v Afghánistánu a pracoval v civilní funkci pro britské ministerstvo zahraničí v Afghánistánu a pomáhal založit Národní radu bezpečnosti v Afghánistánu a vládu provincie Helmand.
Conservative MP Tom Tugendhat spoke from experience as he described a man bringing a dead child to his base and 'begging for help'.
— Sky News (@SkyNews) August 18, 2021
Read more: https://t.co/n2nY03mqMN pic.twitter.com/gveNiplNBs
Tom Tugendhat: Jako u mnoha veteránů, tento minulý týden byl svědkem toho, jak zápolím skrze hněv, smutek a zuřivost, skrze pocit, že jsme byli opuštěni, nejenom jako země, ale i jako oběť, kterou učinili mí přátelé.
Byl jsem na pohřbech od města Poole k městu Dunblane. Viděl jsem, jak dobří muži končí v zemi. Vzali s sebou část mě samotného. A část nás všech.
A tento týden znovu rozerval některé tyto rány. Jsou zase otevřené, bolestivé. Všechny nás to bolí.
A já vím, že to nejsou jen vojáci. Znám humanitární pracovníky a diplomaty, kteří cítí totéž.
Znám novináře, kteří byli svědky hrdinského úsilí naší země lidi zachraňovat před tím nejděsivějším osudem.
Vím, že s tím všichni zápolíme.
A jestliže tento týden dokázal něco, dovolte, abych vám řekl, pane předsedo, že jedné věci už dosáhl.
Mluvil jsem s ministrem zdravotnictví. Ten už přislíbil, že udělá víc pro duševní zdraví veteránů.
Tohle ale není jen o nás. Mise v Afghánistánu nebyla britská mise, byla to mise NATO. Bylo to uznání, že globalizace změnila nás všechny. Telefonáty, které já stále ještě přijímám, esemesky, na které odpovídám, když čekám, propojuju lidi s našimi lidmi v Afghánistánu.
To nám připomíná, že jsme propojeni. Jsme propojeni i dnes. Afghánistán není daleká země, o níž víme jen málo.
Tato vazba nás také propojuje s našimi evropskými partnery. S našimi evropskými sousedy a s našimi zahraničními přáteli.
A tak je to s velkým smutkem, že já teď kritizuju jednoho z nich. Protože jsem nebyl nikdy víc hrdý, než když jsem byl vyznamenán 82. leteckou divizí. Bylo to obrovské privilegium, obrovské privilegium, být uznán v boji tak vynikající jednotkou. Avšak být svědkem toho, že jejich vrchní velitel zpochybňuje odvahu mužů, jimž po boku jsem bojoval. Tvrdit, že utekli. Je to ostudné.
Ti, kdo nikdy nebojovali za vlajku, kterou vztyčují, by si měli dávat pozor, zda kritizovat ty, kdo bojovali.
Protože to, co jsme my udělali, za těchto posledních několik dní, prokázali jsme, že to nejsou armády, které vítězí ve válkách. Armády dokáží dosáhnout taktického vítězství, operačního vítězství, držet linii. Armády jsou víceméně schopné vytvořit prostor pro mír. Vytvořit prostor pro lidi, jako jsme my. Abychom jednali, abychom uzavírali kompromisy. Abychom naslouchali.
Jsou to národy, které vedou války. Národy trpí, národy mobilizují, národy nacházejí odvahu, národy rozhodují. A mají trpělivost.
A tady jsme bohužel prokázali, že my, Západ, Spojené království, ji nemáme.
A tohle je tvrdá lekce. Pro všechny z nás.
A jestliže si nebudeme dávat pozor, mohla by to být velmi tvrdá lekce pro naše spojence. Ale nemusí to tak být. Můžeme vytvořit vizi, jasně artikulovanou, pro energické oživení spolupráce s našimi evropskými partnery v NATO, a zajistit tak, abychom nebyli závislí na jediném spojenci. Na rozhodnutí jediného vedoucího politika. Ale že můžeme pracovat společně s Japonskem a Austrálií, s Francií a s Německem, s partnery velkými i malými, a zajistíme, že jsme společně schopni udržet tu frontovou linii. Společně.
Protože my víme, že vítězí trpělivost. Víme to, protože jsme toho dosáhli. Víme to, protože jsme to udělali. Studenou válku jsme vyhráli trpělivostí. Na Kypru je mír. V důsledku trpělivosti. Jižní Korea, s více než desetinásobkem počtu vojáků, kolik jich Amerika měla v Afghánistánu, prosperuje. V důsledku trpělivosti. Takže přestaňme hovořit o válkách, které jsou nekonečné.
Uznejme, že nekonečný mír se nedá koupit levně. Získává se tvrdě, rozhodností a vůlí vytrvat.
A že tragédie Afghánistánu je, že vyměňujeme ty úspěchy dosažené trpělivostí za druhý oheň a druhou válku.
Teď musíme obrátit svou pozornost vůči těm, kdo zoufale potřebují pomoc. Podpořit UNHCR, Světový potravinový program a mnoho dalších organizací, které toho mohou pro lidi v této oblasti udělat tolik.
Ano, podpořit uprchlíky, samozřejmě, že podporuju uprchlíky. Nepřidám se tady k politické aukci o číslech. My prostě musíme lidi odtamtud dostat ven.
Takže já končím jednou scénou.
V těch letech, kdy jsem měl tu výsadu, že jsem byl poradcem vlády v Helmandu, otevřeli jsme školy pro dívky. A tu radost, kterou to poskytlo rodičům, když viděli, jak jejich holčičky jdou do školy, to bylo neuvěřitelné a já jsem tomu nerozuměl, dokud jsem neodvedl svou vlastní dceru do školy. Asi před rokem. Hodně se plakalo, když šla poprvé. Ale já jsem to překonal. (Smích) Bylo to v pořádku. A rád bych viděl, aby to pokračovalo.
Ale existuje druhá scéna, kterou vám tu nechám. A ta je těžší. Obávám se ale, že je to scéna, kterou si musíme pamatovat všichni. Ta druhá scéna je scénou, která v té trvalé válce, která právě vznikla, by mohla znovu nastat.
Je to scéna, v níž muž, jehož jméno jsem nikdy nepoznal, nese dítě, které o několik hodin předtím zemřelo. Nese toto dítě. Na naši základnu. A prosí zoufale o pomoc. Nebylo nic, jak bychom mu mohli pomoci. Bylo po všem.
Pane předsedo, a takhle vypadá porážka. Když už nemáte volbu. Jak pomoci.
Tohle dnes nemusí být porážka. Avšak v této chvíli, to zatraceně jako porážka vypadá.
