Na koronavirové houpačce

25. 5. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
V minulém týdnu, ještě před pondělním zrušením povinnosti nosit roušky a dalších dílčích pravidel sociálního distancování, reprodukční číslo koronaviru SARS-CoV-2 v ČR vyšplhalo na hodnotu 1,1-1,2 ZDE. Ministerstvo zdravotnictví nárůst bagatelizuje tvrzením, že za ním stojí "jen" lokální ohniska nákazy. Nicméně s uvolněním karantény samozřejmě roste i pravděpodobnost, že se infekce z izolovaných lokálních ohnisek rozšíří.


Existuje představa některých epidemiologů, že se státy mohou vyrovnávat s pandemií operativním uvolňováním a zase opětovným zpřísňováním karanténních opatření, v závislosti na momentální situaci. Pokud číslo R přesahuje hodnotu jedna, znamená to, že každý přenašeč viru nakazí více než jednoho dalšího člověka ve svém okolí - a choroba je tedy opět na mírném postupu. Spíše než uvolněním by tedy úřady na podobnou situaci měly reagovat mírným posílením karantény, aby další šíření infekce včas podvázaly.

Zmíněný model ovšem nepočítá s jednou důležitou proměnnou, kterou je lidská psychologie. Lidé si při vší aktivitě občanské společnosti na plošnou karanténu zvykali značně obtížně - a dokázali to mimo jiné i proto, že doopravdy měli strach. Když si skutečně zvykli a pravidla byla jaksi nastavena, řada z nich bude rychle zrušena - což vytváří do budoucna potenciální překážky pro opětovné obnovení. Společenský konsensus, který existoval během první vlny epidemie, zahrnoval rozhodující část obyvatelstva, zásadně proti plošné karanténě se stavěli vesměs jen věční libertariánští hudralové.

Tato situace se již nemusí a také zřejmě ani nebude opakovat. Překážku přitom zdaleka nepředstavují jen potrhlí konzumenti konspiračních teorií. Přísná opatření omezující životy dokáže většina lidí přijímat zpravidla jen tehdy, pokud se tato opatření neustále nemění, nebo dokonce neruší a znova nenařizují. ("Odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil.") V případě, že jsou věci každou chvíli jinak, vznikají automaticky vážné pochybnosti o jejich oprávněnosti - a autorita těch, kdo omezující opatření nařizují, postupně přichází vniveč.

Většina českých občanů zaslouží ocenění za disciplinované dodržování karanténních opatření během první vlny pandemie. Pokud ale během pár týdnů, před dovolenými nebo během nich, přijde opětovné "utažení" karantény, situace se již bude od té březnové značně lišit. Nepůjde jen o izolované osoby bez roušek v ulicích, případně křupany přežvykující koláč u pokladny supermarketu ("Neumím jíst s rouškou!"). Řada lidí ve skutečnosti chová vážné pochybnosti o tom, nakolik je COVID-19 skutečně tak nebezpečnou chorobou, jak jim mnohohlasé české úřady tvrdí. Vždyť vláda ze všech sil vykřikuje, že "jsme to zvládli naprosto skvěle" - ale bez toho, aby na infekci byl k dispozici jednoznačně účinný lék a fungující vakcína. Proč bychom se tedy měli nějak děsit, pokud "to prostě samo zmizelo"? Nepřehnali jsme to snad minule s opatrností?

Když vláda ve skutečnosti nemá žádnou dlouhodobou strategii ani realistický střednědobý plán proti pandemii, nese to sebou nezbytné důsledky. Pohádky o odolnosti Východoevropanů "díky" proočkovanosti vakcínou proti TBC tváří v tvář katastrofální situaci v Rusku sice neobstojí, nicméně abyste si to uvědomili, musíte být schopni uvažovat v souvislostech. Ve chvíli, kdy babišomédia na nejvyšší hlasitosti opakují, jak jsme skvělí, unikátní a s nikým nesrovnatelní a jak nám celý svět závidí úspěch, není ani nejmenší důvod uvědomit si, že zase tolik nechybělo - a mohli jsme být velmi blízko děsivému stavu, který postihl severní Itálii či Ruskou federaci.

Cancy o "árijskosti" Čechů ani další nebetyčné pitomosti podkuřující čecháčkovskému egocentrismu před pandemií nechrání. Plošná karanténa v první vlně pouze zpomalila šíření infekce, ale problém v žádném ohledu nevyřešila. Odložila ho, získali jsme čas podniknout jiná opatření směřující ke skutečnému řešení problému. Kdybychom je totiž skutečně udělali.

"Po prvé je to náhoda, po druhé smůla, po třetí akce nepřítele," vystihuje běžnou lidovou paranoiu při opakování obtíží otřepané úsloví. V jeho světle je třeba vidět také vyhlídky obnovy české plošné karantény, pokud se reprodukční číslo koronaviru v následujících týdnech vyšplhá na hodnotu 2 nebo výš. Řada lidí bude mít velký problém pochopit, proč během přípravy dovolených "už zase" musí přijímat omezení svých životů, pokud jim úřady v podstatě tvrdily, že "už to stačilo, jsme nejlepší a nic víc ani není třeba".

Jak poznamenal psychiatr Radkin Honzák, vláda ve skutečnosti nikdy neměla v hrsti samotnou pandemii, ale pouze a jedině vystrašené občany ZDE. Vtip je v tom, že znovu je zřejmě už dostatečně účinně vystrašit nedokáže. A vysvětlit jim podrobně a přesvědčivě, co se děje a proč je to či ono nutné, jako to dělá třeba německá kancléřka či novozélandská premiérka, to se v Česku neumí. Tady se pouze koblihuje a čaulidí. Serióznost opřená o odbornou argumentaci z české politiky vymizela někdy s odchodem Vladimíra Špidly. A ani ten nebyl schopen odborné podklady komunikovat způsobem, který pozorujeme u úspěšných západních lídrů. Autoritáři ovšem nic vysvětlovat nemusejí, stačí jim prostě nařizovat...

Na koronavirové houpačce možná Češi právě propadají momentální euforii z uvolnění karantény. Jak si ale možná pamatujete z dětství, přecpat se sladkostmi a rozhoupat žaludek nemusí být ve výsledku úplně nejlepší nápad.

Opilost pocitem údajné vlastní výjimečnosti často končí velice podobnou, ale možná že dokonce ještě horší kocovinou než ta, kterou si přivodíte obyčejným alkoholem.

0
Vytisknout
10560

Diskuse

Obsah vydání | 28. 5. 2020