Problém čtyř krizí

27. 3. 2020 / Jiří Papoušek

 

Krize 3. Krize klimatická. Ta je sice momentálně upozaděna, ale její důležitost je ohromná, už proto, že je „matkou“ dalších krizí, (například migrační krize nebo krize  našich lesů). Klimatické krizi se přezdívá „šedý nosorožec“, protože jde o cosi velkého, ale pomalého.

Krize 4. Krize českých lesů. Asi bych měl říci „krize české krajiny vůbec“ a taky „krize vody“, s možnými dalšími dopady do zemědělství a do životního prostředí.

My v Česku momentálně řešíme hlavně tu první krizi, která je nejvíc na očích, a taky trochu tu krizi číslo dvě, která se rýsuje za tou první, neboli tu ekonomickou. Nic proti tomu, řešme je, ale nesmíme při tom zapomenout na ty další krize. Nemůžeme si představovat, že krize klimatu se najednou nějak zmenšila anebo že se nám na pár let jaksi dobrovolně odklidí z cesty. (Ano, momentálně poklesly emise z dopravy i z výroby, ale pokles by musel být tak cca 50% průměrných globálních emisí, a dlouhodobý, aby to mělo nějaký význam. A dokud CO2 vypouštíme, krizi dále zhoršujeme.) Také kůrovec nebo půdní eroze (krize 4) nám nepočkají, až se trochu zmátoříme!

Nemůžu si pomoci, ale mně z  toho vyplývá, že nám nezbývá, než řešit všechny čtyři krize najednou.

Čeští politici jsou, pravda, jiného názoru. „Evropa by teď měla zapomenout na Zelenou dohodu,“ řekl třeba premiér Andrej Babiš a jeho ministr Karel Havlíček dodal, že by vzal peníze, určené pro přechod na bezuhlíkovou ekonomiku a použil by je na podporu té současné ekonomiky. Něco podobného si myslí i Jan Zahradil z ODS, europoslanec za ODS.

Není nic divného, že lidi z ODS i ze současné vlády považují klimatickou krizi za podružnou bolístku. Jsou zjevně v zajetí své ideologie, odmítají vědu a možná jim taky chybí představivost na to, aby dokázali řešit různé situace na několika různých šachovnicích současně. V každém případě je jejich záměr (tj. řešit jen to, co je momentálně to nejviditelnější a nejbolestivější) neproduktivní a neperspektivní.

Jak ale hrát tu simultánní partii na čtyřech šachovnicích?

Pochopitelně, taková situace je těžká, ale přináší taky určité výhody. S troškou důvtipu se dají zabít jedním opatřením dvě nebo i tři mouchy (problémy) najednou. Když dám úplně primitivní příklad: krizi zaměstnanosti ( a krizi penzionů) lze řešit přesunem propuštěných pracovníků do profesí, které právě nyní prohrávají svůj boj s kůrovcem a spol. a chybí jim zoufale pracovní síly. Takové opatření by pomohlo nejen v krizi číslo 2 (ekonomické) ,a 4 (lesnické) ale současně i v krizi číslo 3 (klimatické) , protože stromy chrání krajinu a zadržují v ní vodu, ale také pomáhají odčerpávat nadbytečný uhlík ze vzduchu.

Samozřejmě by v praxi bylo potřeba uplatnit podobný přístup na sofistikovanější úrovni. Hledat a najít cesty, jak podpořit firmy, které pracují s moderními, úspornými a nízkouhlíkovými či bezuhlíkovými technologiemi apod. Posunout českou ekonomiku směrem vpřed, nesnažit se obnovit tu včerejší ekonomiku, kterýžto postup by (snad) sice řešil krizi číslo dvě, ale neřešil by krizi číslo čtyři a krizi klimatickou by jen ještě zhoršoval.

Nejde tu o nějaké zelené snění. Takový přístup požadují (a také používají) prozíravější a schopnější politici a manažeři po celém světě. V posledních dnech se takto vyjádřil mimo jiné například Fatih Birol, ředitel Mezinárodní energetické agentury, který naléhal na vlády a mezinárodní fiskální instituce, aby klimatická opatření zapojily do jejich úsilí na podporu ekonomiky, například „ investicemi do čisté energie, způsobů skladování energie nebo systémů pro ukládání uhlíku pod zem“. Podobně mluvil také Pascal Canfin, předseda Parlamentního výboru EU pro životní prostředí a zdraví. Ten řekl, že peníze, které půjdou na  prevenci nebo na ulehčení recese, „by měly být vnímány jako příležitost urychlit odpověď na klimatickou krizi“.

Ostatně, podobně postupovala i Obamova vláda v době krize 2008-13, když investovala do amerických automobilek a pomohla jim odvrátit úpadek, ale současně uzavřela dohodu o podstatném zvýšení účinnosti nově vyráběných motorů.

V posledních dnech jsem zaznamenal jen jednoho českého parlamentního politika, který promluvil v tomto duchu. Byl to Jan Hamáček v Otázkách Václava Moravce 22.3. Zdá se tedy, že se schyluje spíš k přístupu Babiš-Havlíček-Zahradil. Použijeme-li však opravdu tento postup, v nejlepším případě za pět let zjistíme, že jsme utratili pěknou hromádku miliard, a že jsme sice venku z krize číslo 1 a do jisté míry i z krize 2, jenže máme zase tu špinavou a zastaralou ekonomiku, co jsme měli už v roce 2015, a že se nám mezitím krize 3 a 4 zhoršily natolik, že už další vývoj nemáme pod kontrolou.

S metodou Hamáček-Birol-Canfin bychom mohli pořešit krizi 1 a 2 , ekonomicky si polepšit a posunout se aspoň trochu (raději si nedělat přehnané iluze) vpřed i v řešení krize klimatu a krize naší české krajiny.