Už taky máte předsevzetí, s jehož plněním začnete zítra?

31. 12. 2019 / Miloš Dokulil

čas čtení 5 minut



Ne že bych mínil – či dokonce si osoboval – kohokoliv poučovat. (A ne že by to vždy mělo v sobě něco „spásonosného“ nebo „životně obrozujícího“.) Rovněž bývá při případném „poučování“ a „poskytování rad“ nádavkem k lepšímu přidáváno, že nejlíp se přece člověk poučí teprve až z vlastních chyb. (Samozřejmě musí takovou „chybu“ ovšem především sám přežít. A ne že by se nutně muselo vždy jednat o něco na způsob skákání do propasti bez padáku!)

Takže? Přece nebudete bez nějakého zcela jedinečného předsevzetí pro příští rok? Navíc pro rok sugestivně spojující dvě dvojky a dvě nulky? (Čili: 2020? Fakt?) A bude se moct říkat „dva dvacet“! V sepětí s tím zrovna včera či dnes čerstvým a opojným předsevzetím či programem, který ten rok zarámuje ve zcela hned nečekaném předpětí, jako se to už před mnoha lety dělo třeba s nemalou slávou s předpjatým betonem.


Samozřejmě taky víme, že na vše (i „fše“?), s čím předběžně počítáme, pokud to zrovna nehoří, kbelík na vodu okamžitě chystat nemusíme. Opravdu, je docela dost námětů, na které opravdu postačí začít s přípravou třeba až pozítří. Problém je ale v tom, že co odložíme zrovna zítra, tím snáz to pak odložíme na pozítří. A už se „to“ veze; a my s tím prakticky nezakotveným předsevzetím též.

Nechci se nyní pouštět do psychologicky docela známých souvislostí. Aniž bych mínil absolutizovat, že snad opravdu „každý“ někdy něčemu „požehnáme“, co se posléze nikdy nezrodí. (Raději „k věci“, že?)

Je nemálo zajímavé a poučné, jak pronikavě se za zhruba tři čtvrtiny století celý ten náš svět nezvykle rychle („exponenciálně“, že?) změnil. Tříleté děti si již nehrají s kostkami, ale začínají si „klikat“ na mobilu. Šestileté si nejednou už ke své potěše najdou zajímavé předměty na obrazovce k rozšíření sféry kognice, i když nutně nemusí tušit, oč přitom funkčně či historicky jde. Když pak přijdou na vysokou školu, nejednoho reprezentanta té nastupující generace ani nenapadne, PROČ (a jak) asi to či ono se někde nějak vyskytuje; jako kdyby stačila evidence, ŽE to „jaksi“ mezi námi je.

A právě zde číhá zrada. Stále více mezi námi koluje informací. Ale spolu s nimi, či vedle nich, ne-li lákavě nad nimi, nejednou jde také o záměrné a šikovně produkované desinformace. V tomto ohledu teprve (či už?) „včera“ si uvědomit tohle riziko nemělo by být zatracováno. A ovšem! Hned „včera“ by se mělo pro všechny dny příští stát pravidlem, že všechny informace, s nimiž se seznamujeme, budeme nějak prověřovat. Zvláště když máme pocit, že to tak „nějak“ sugestivně je.

Výchozí past může být již v heslovitosti předkládaného stavu nebo jeho řešení. Pokud jsou jiná stanoviska jenom označena za „nepravdu“ (ne-li „lži“), tím spíše je na místě se mít na pozoru. Souvislosti nemusí být okamžitě zřejmé. (Zvláště politická, ekonomicko-správní nebo osobně zaměřená řešení bývají prezentována tak, jako kdyby na nich ani nic problematického pro jejich „zvěstovatele“, a tím spíše pak ani pro adresáty nebylo.)

V určitých souvislostech ještě 20. století jako kdyby se mínilo představit politicky jenom jako nějaká pravice, levice a střed. Nebo ještě jednodušeji: třeba jako „brexit“ a „ne-brexit“. Nebo jako masové shromáždění, které přítomností spousty lidí poněkud „obrazně“ tlumočí nějaké heslo; ne už konstruktivní program, jak konkrétně k něčemu vytčenému dospět. Nebo třeba (jako v ČR) máme nemálo politiků, kteří jsou jako nestraníci zástupci nějaké strany či hnutí v různých orgánech; jak má veřejnost chápat jejich principy a postoje z hlediska obecnějších odborných zásad a politických hledisek? (To teď není třeba rozvádět. Jen si to uvědomit a být opatrný v závěrech.)

Čili: Pokud s něčím už předem nesouhlasíme, buďme zvlášť ostražití; zda jsme nenaletěli šikovně stylizované pseudoinformaci. (Jaké jsou podklady pro verifikaci?) A pokud naopak bychom kývli na souhlas, hledejme dřív, zda opravdu není někde zašito „čertovo kopýtko“ v té informaci. (Čím lze falzifikovat dané tvrzení?)

A svůj osobní výchozí závěr nenechávejme dlouho spát na vavřínech. Podvědomí snadno „zakonzervuje“ naše provizorní stanovisko v dané věci jako jistou „konstantu“ naší mysli. Některé poznatky, jsou-li neúplné, mohou být na hranici s nepravdou. A rovněž některé pravdy nedávného času nemusely obstát při hlubším zkoumání (zvláště když zrovna nejsme ve zrovna posuzovaném oboru odborníky).

Automaticky nevěřme nikomu a ničemu, i když bychom třeba výchozím způsobem měli za to, že jde o pravdu. (Copak nedisponujeme pro svou snad taky „postmoderní“ současnost jako její charakteristikou taky termínem „post-pravda“ jako materiálem, který nás někdy sugestivně ovládá?) Co pojímáme za pravdivé, to ovšem přiměřeně zdůvodňujme (i když se s tím partner dialogu nemusí spokojit; emoce by ale neměly vítězit nad kognicí!).

Nemělo by tohle zůstat jen „předsevzetím“. A nejen třeba kvůli dvojím volbám v roce 2020! Jako kdybychom mnozí mezi námi již zapomněli, že jsme také myslícími a odpovědnými občany.



0
Vytisknout
7131

Diskuse

Obsah vydání | 2. 1. 2020