Napořád nám (pů)jde o „udržitelný ekonomický rozvoj“?

9. 12. 2019 / Miloš Dokulil



V 19. století, brzy po vzniku Spojených států (1776) a po vypuknutí „Velké francouzské revoluce“ (1789), jako kdyby především přestala být „svatá“ a automaticky „požehnaná“ moc panovníků, údajně dokonce jako „boží dar“. Souběžně taky takto se začala bortit představa o relativní nedotknutelnosti a trvalosti feudálního systému. Poměrně brzy nato, v „revolučním roce“ 1848 – jako hned nečekaná předzvěst příštích nemalých především sociálně-politických a ekonomických problémů – vyšel tiskem Marxův „Kapitál“. Ve druhé polovině 19. století vzrostl viditelně především v Evropě v jejich tehdy průmyslově nejvyspělejších oblastech tlak „středních vrstev“ na větší podíl na ekonomických právech a na výkonu politické moci. Po vzniku Německého císařství (po vojenské porážce Francie Pruskem; 1871) jako kdyby se počala v Evropě rodit nová ekonomicko-politická struktura; světovou „jedničkou“ ovšem už předtím byla, ale i potom zůstávala Velká Británie (takto pojmenovaná pro nastávající čas již roku 1707; s rozšířením o Irsko k roku 1801).
Britská nesporná super-velmocenská pozice (s  nepřehlédnutelným množstvím a ekonomickou potencí významných kolonií po celé zeměkouli) dost rychle vzala za své až po druhé světová válce. Potom málem půl století o pozici světové „jedničky“ spolu soupeřily USA a SSSR. Byla to doba tzv. „studené války“. Kupodivu na prahu 21. století v řadě ukazatelů (od ekonomických přes vědecké až po ty populační) začíná být aspirantem na pozdější politické a ekonomické vystřídání USA v čele světa zřejmě Čína (brzy bude mít konkurenčně nemalý nejen populační a politický potenciál v Indii).

Největším obchodním partnerem Afriky je teď již příkladně od roku 2009 právě Čínská lidová republika. (Hned neřešme, zda politikové ČR umí věcně a přitom zásadově – a zároveň perspektivně a bez velkých rizik – řešit nejen kulturně-politicky a ekonomicky vzájemné mezistátní vztahy s touto zřejmě příští „světovou jedničkou“, když tu z mezinárodně-právních hledisek na mapě světa dnes máme „dvě Číny“.) Zatím zůstávají „četníkem světa“ USA.

Berme současně v úvahu, že lidstvo překročilo na celkový počet svou první miliardu teprve na začátku 19. století (cituje se takto rok 1804). Dnešního lidstva žije víc jak sedmkrát tolik. To není automaticky jen sedmkrát více výrobců. (V tomto ohledu nemálo jde o jejich vzdělávání a celkovou kvalifikaci; což by nemělo být ohrožováno zdravotně ani existenčně nevhodným životním prostředím. A samozřejmě musí tu být k dispozici rozmanité zdroje navíc k zajištění jejich penzijního věku, o nichž se s potřebným předstihem dvou generací vůbec adekvátně zatím neuvažovalo.) Ovšemže více rukou a hlav znamená zároveň taky více žaludků, ale kromě potravy též k dispozici jsoucího zdravého vzduchu a vody, a rovněž příhodného místa k bydlení; a už předtím taky zajištění zdravotní péče v tomu odpovídajících zařízeních, a přijatelné klima. Pochopitelně nepominutelná je bezpečnost života občanů a jejich majetku.

Ne že bychom takto namátkou mohli vyčerpat, co všechno a jak musí být v jednotlivých teritoriích k dispozici, aby v nich žít nebylo problémem. Už jen, když uvážíme, že lidí nemůže neomezeně přibývat. (Celosvětově neexistuje žádoucí a účinná kontrola porodnosti.) Doprovodně nejenže stále ubývá biologicky kvalitní půdy k obživě a zhoršuje se kvalita a množství dostupné pitné vody, ale zvyšuje se neúměrně celkové zamoření životního prostředí (výrazně včetně vzduchu) bytovou a průmyslovou výstavbou, získáváním energie pro výrobu zboží, vařením, otopem, a ovšem dopravou.

(Ačkoliv máme tzv. „Pařížskou dohodu o klimatu“ (z roku 2015), právě jeden z největších znečišťovatelů ovzduší, USA, hodlají od smlouvy zcela odstoupit; v Brazílii nynější vládní garnitura zase – bez ohledu na dřívější sliby – zvýšila zrovna letos výrazně rychlost, s níž je tam likvidován amazonský prales jako jedna z brzdných pojistek proti stoupajícímu nežádoucímu účinku tzv. skleníkových plynů. Mnohde se oddalují závazky, které státy svými odpovědnými zastupiteli daly, aby se snížilo třeba používání tuhých paliv, apod.) I když nelze pominout, že se stále více využívají jako zdroje energie solární panely nebo proudění vody či vzduchu.

Jenže pokud ještě nedávno v Paříži (před výše zmíněnými čtyřmi lety) optimisticky se ještě uvažovalo, že by nárůst teploty nepřevýšil 1,5 °C stavu před průmyslovou revolucí, tak dnes víme, že hned samotné dva z ekonomicko-politicky nejvýznamnějších států soudobého světa svými podíly na znečištění ovzduší oxidem uhličitým (CO2) málem dohromady dosahují poloviny celého takto zjištěného negativního stavu (Čína zhruba 30 % a USA necelých 15 %). Letos už mnozí odborníci závažně varovali před dalším nárůstem teplot nad tu stanovenou kritickou mez; že ten limit před některými faktory soudobého světa a jeho preferencemi neobstojí.

Takže nepůjde jen o další závažný mezinárodní tlak na větší respekt k dohodám (též pro státy, které se jimi necítí vázány; i když jde o každého, a tím též o všechny, a nejen lidi, též zvířata a veškeré životní prostředí, včetně disponibilní orné půdy a kvality mořské vody). Zvažme třeba i to, kolik se v současnosti vyrábí zbraní a kolik škodlivých plynů se jen takto dostává do ovzduší. A že po zbraních a munici je stále poptávka, protože stále se někde válčí a zbytečně umírají lidé, kteří by měli života užívat kultivovaněji a bez smrtelných rizik.

Pro možný programový ekonomický rozvoj ani velké výrobní koncerny, banky, politikové, ale ani ti, kteří za pomoci umělé inteligence stále rafinovaněji něco vyrábějí, nemají automaticky zajištěný bezpečný a pohodový zítřek, když bude kvůli klimatické krizi víc záplav, zvyšování hladin moří, a souběžně s tím též tornád, které lidi v milionech natrvalo vystěhují z míst, kde ještě poměrně nedávno docela pohodově ještě žili. (Moc se zatím u některých funkcionářů ani u publika nebere v úvahu každoroční větší tání ledovců nebo rostoucí množství nežádoucího odpadu málem všude, spolu se stále kyselejší vodou v mořích. Nápravy škod trvají vždy déle než jejich způsobení. I když aktivita k naplnění dohody o zbrzdění klimatických změn trvá, stále nelze předpokládat, že brzy bude „zase líp“. Zatím jsme teď měli třeba v Praze nejteplejší rok za málem půl třetího století, co se tam ty teploty pravidelně měří…)

(Britské listy zveřejnily řadu textů k problematice klimatu mj. též autorovi tohoto příspěvku třeba v roce 2014 nebo 2017, jež jsou snadno dohledatelné. Ne že by šlo o nějaké „sýčkování“!)
0
Vytisknout
2225

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2019