Roztříštěný ostrov. Jak Británie brexitem ztratila směr

10. 12. 2019

čas čtení 13 minut
Aby se ušetřilo za elektřinu, Melia dětem doporučuje, aby si hrály ve tmě.

Chudí, nevzdělaní, zmatení a deprivovaní lidé. Varovná reportáž o tom, jak se země, která zanedbá své obyvatelstvo, dostane do začarovaného kruhu a ničivé spirály, z níž pak už není úniku.

Konzervativní vlády v Británii drsně zlikvidovaly sociální infrastrukturu a udržují velkou část obyvatelstva v chudobě a nevědomosti. Proto se tito lidé nechávají přímo oblbovat demagogickými bulvárními deníky, vlastněnými oligarchy, které je udržují v otroctví. V posledních týdnech přinášejí britské sdělovací prostředky názory nejchudších členů veřejnosti, zejména ze sociálně deprivovaných okresů severní Anglie. Skoro všichni mechanicky opakují lži a nesmysly, které jim vnucuje bulvární tisk vlastněný oligarchy, nejsou schopni pochopit svou situaci a budou zřejmě v nadcházejících volbách drtivou většinou hlasovat pro své utlačitele.

Patrick Kingsley, reportér deníku New York Times, projel v těchto dnech Británií a publikoval rozsáhlou, ale nesmírně deprimující reportáž o drastickém  rozkladu jedné evropské země.  (JČ)


Býval tady důl, na pokraji Shirebrooku, malého města uprostřed Anglie. Teď už je tady jen skladiště. Důl produkoval uhlí, které poskytovalo celé zemi energii. Ve skladišti se skladují tepláky. V dole jste měli zaručené celoživotní zaměstnání. Skladiště nabízí jen dočasnou práci za nejminimálnější mzdu.

 
Pracujete tam, řekl mi jeden zaměstnanec v dešti na parkovišti, a zacházejí tam s vámi jak se zvířetem.

Po celé cestě  Británií, dlouhé 1500 km, kterou jsem podnikl minulý měsíc, jsem měl pocit, že se země rozkládá. Všichni, stoupenci i odpůrci brexitu, manuální pracovníci i úředníci, židi i muslimové, Angličané, obyvatelé Severního Irska, Skoti i Velšané - měli pocit odcizení a ztráty ukotvenosti.

Znovu a znovu se ale lidé vraceli k politice nacionalismu, omezování výdajů a hospodářského odcizení. A ve Shirebrooku i jinde byla frustrace zakořeněna v brexitu.

Od té doby, co byl volební okrsek ve Shirebrooku v roce 1950 utvořen, jeho většinou dělničtí obyvatelé vždycky  hlasovali pro labouristického poslance. Pak přišlo brexitové referendum r. 2016, v němž 70 procent místních obyvatel podpořilo odchod Británie z EU. Mnoho z nich zuří, že se stále ještě brexit neuskutečnil.

Horníci nyní vzývají Borise Johnsona, říká Alan Gascoyne, který byl kdysi šéfem hornických odborů a teď vede klub pro bývalé horníky.

"Zdejší důl byl jako vaše maminka," říká Gascoyne. "Staral se o nás o všechny."

Jenže doly byly zlikvidovány v roce 1993, v rámci širšího procesu deindustrializace a privatizace, který provedla tatáž Konzervativní strana, v jejímž čele nyní stojí Boris Johnson. O dvanáct tvrdých let později byly doly nahrazeny skladištěm, ale emocionální vakuum zůstalo. Skladiště poskytuje víc pracovních příležitostí, než poskytoval důl, ale jen za minimální mzdu a za ponižujících okolností.

Jedna zaměstnankyně ve skladišti porodila dítě a nechala ho na záchodě. Ostatní zaměstnanci byli trestáni za krátké přestávky, během nichž pili vodu. Parlamentní vyšetřování zjistilo, že vlastníci firmy, Sports Direct, zacházejí se svými zaměstnanci "bez důstojnosti a bez respektu".

Většina obyvatel města odmítla pracovat za takových ponižujících podmínek. Takže pracovní příležitosti ve skladišti přijali většinou lidé z chudších zemí Evropské unie. V místním povědomí se tak zkušenost úpadku města spojila s imigrací z Evropy, která za to nese v jejich očích vinu, nikoliv neoliberální ekonomika.

"Podívám se kolem sebe a vidím snižování mezd - protože přicházejí Evropané," říká Franco Passarelli, syn italských imigrantů, když vysvětluje, proč hlasoval pro brexit. "My jsme jen malý ostrov, a jestliže sem lidi budou dál přicházet, země se rozpadne."

"Než jsme vstoupili do Evropské unie, byli jsme docela bohatou zemí," říká Cann, bývalý horník. "Proč nemůžeme být zase bohatí?"

Obyvatelé Shirebrooku si myslí, že brexit obnoví sociální soudržnost.

Avšak pro některé etnické a náboženské menšiny je brexit doslova nebezpečím. Vysvětluje to Maxie Hayles, aktivista za rasovou rovnost. Ukazuje mi místo v jednom birminghamském hotelu, kde v roce 1968 varoval Enoch Powell, konzervativní ministr, ve svém nechvalně známém rasistickém projevu, že imigrace Británii zničí.  Jamajčan Hayles, jemuž bylo tehdy 25 let, si dodnes pamatuje, jaký strach ten projev vyvolal v jeho komunitě.

Británie se od té doby změnila. V kanceláři Enocha Powella má dnes sídlo firma, vlastněná černochem. Hotel byl zrenovován a má nové koberce. Brexit ale hrozí ty koberce znovu vytrhat, varuje Hayles.

Počet rasistických útoků se v době kolem referenda o brexitu zvýšil asi o dvacet procent. Premiér Johnson srovnal ženy, které chodí v hidžábu, s poštovními schránkami. "Bude to vážné," říká Hayles.

V Londýně, v rabínské škole umístěné ve tři sta let staré rezidenci se také obává rabínka Laura Janner-Klausnerová rasismu, tentokrát v Labouristické straně.  Bojovat proti chudobě je pro židy morálním imperativem, vysvětlila. Proto všichni její předkové a celá její rodina vždy hlasovali pro labouristy. Ona letos pro ně hlasovat nebude.

Ve velšských horách stojí farma Ceriho Daviese. Ceri stojí ve stodole za domem a kontroluje modernizaci.

Wales nehraje v britském politickém diskursu významnou roli. Jeho hnutí za nezávislost je menší než hnutí ve Skotsku. Ale i v těchto vzdálených kopcích se něco hýbe, částečně v důsledku brexitu.

Ceri Davies prožil svůj celý život v tomto jednom údolí. S přáteli mluví velšsky, a než začal chodit do školy, neuměl ani slovo anglicky. Jeho otec byl chovatel ovcí a Ceri Davies je také chovatelem ovcí. Na kopcích kolem sebe jich má 750.

Brexit to ohrožuje - proto modernizace stodoly.

Jako mnoho britských farem, firma Ceriho Daviese dokáže finančně přežít jen, protože dostává dotaci z Evropské unie. A co je horší, Evropská unie kupuje celou třetinu velšského skopového. Jestliže po brexitu budou na vývoz skopového do EU uvalena dovozní cla, farmu Ceriho Daviese to zruinuje.

"Je to děsivé," říká.

A tak je stodola a louka za ní Daviesovým pojištěním. Plánuje na ni založit luxusní kemp. Ve stodole budou sprchy.

Je to ironické: Brexit je idealizován jako návrat k britským tradicím a dědictví. Některé z nich však brexit zlikviduje.

"Tady ta oblast opravdu závisí na zemědělství," říká paní Daviesová. "Jestliže to zničíte, zničíte obrovské množství zdejší kultury a komunity."

Nemluvě o velštině, kterou se mluví hlavně ve venkovských, horských oblastech.

Ceri Davies je rozený optimista. Vychází se všemi, i s lidmi, jejichž hlasování pro brexit mu zřejmě zlikviduje jeho podnik. Pro jeho manželku je obtížné to zapomenout. Těm lidem se teď vyhýbá, určitá shromáždění bojkotuje. Chce, aby Wales zůstal v Evropské unii - jako nezávislá země.

Ve Walesu je to stále ještě menšinový názor. Ale z průzkumů veřejného mínění nyní vyplývá, že ho začíná zastávat až třetina Velšanů, jak sílí monstrum anglického nacionalismu.

"Nepovažuju se za nacionalistu," říká paní Daviesová. Ale myslí si, že nezávislý Wales, ochraňovaný Evropskou unií, "by byl silnější než když ho teď ignoruje Londýn."

Alan Kinney na lodi z Liverpoolu do Severního Irska položil vidličku. "Byla by to obrovská zrada." Irské moře, vodní předěl mezi Británií a Severním Irskem, se stalo nejnovější překážkou brexitu.

Během posledních desetiletí dvacátého století bojovali severoirští nacionalisté neúspěšně o začlenění Severního Irska do Irské republiky. Většina příslušníků polovojenských jednotek složila zbraně r. 1998, poté, co mírová dohoda otevřela hranici mezi severním a jižním Irskem.

Aby na této hranici nemusely být znovu zavedeny po brexitu celní kontroly, Boris Johnson souhlasil s tím, že se za jednotnou celní oblast bude považovat celý irský ostrov. Celní prohlídky budou namísto toho na hranici mezi Británií a irským ostrovem.

To rozzuřilo severoirské loajalisty, většinou protestanty, kteří chtějí zůstat součástí Británie. Uvědomují si, že celní kontroly mezi Británií a Severním Irskem znamenají vlastně téměř úplné sjednocení Irska.  "Zrada!!"

O tři stoly dál naštěstí Tim McKee náš rozhovor neslyšel. Tim McKee je irský nacionalista a nechce v žádném případě hranici mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Ale hranice v Irském moři mezi Británií a Severním Irskem je také špatná: obává se, že to vyvolá teroristické akce of loajalistických polovojenských jednotek. Obává se návratu sedmdesátých let, kdy ho málem usmrtila loajalistická bomba.

"Jednání Borise Johnsona," zašeptal, "mi usmrtí přátele."

Někteří loajalisté na lodi souhlasili s Kinneym a někteří nacionalisté s McKeem. Avšak Susan a Jack Priceovi byli jiní. Původem to jsou protestanti. Avšak, pokud si budou muset vybrat, dají přednost hranici v moři před pozemní hranici mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Překvapivě, nato, že to byli protestanti, oba řekli, že v důsledku brexitu více podporují sjednocení Irska. I když svým zázemím byli loajální Londýnu, nakonec pociťují silnější vazbu na Evropu než na Británii.

"Mám prostě pocit," řekl Price, učitel, "že být Evropanem je důležitější."

V pustině na okraji skotského města Motherwell poukázal Tommy Brennan na věci, které už tam nejsou.

Tady stála brána továrny, tady stály chladicí věže. Toto bývaly jedny z největších oceláren v Evropě, kde Brennan začal pracovat roku 1943. Teď tam není nic než žloutnoucí tráva. Ocelárny v Ravenscraigu byly zlikvidovány v roce 1992,  poté, co je zprivatizovala londýnská konzervativní vláda. Asi 10 000 obyvatel města Motherwell přišlo o práci, včetně pana Brennana.

V Shirebrooku deindustrializace nakonec přispěla k brexitu. Avšak ve skotském Motherwellu posílila resentiment vůči britskému státu, nikoliv vůči Evropě. V roce 2016 toto město hlasovalo pro setrvání v Evropské unii, ale při skotském referendu o nezávislosti v roce 2014 hlasovalo pro opuštění Spojeného království.

Pan Brennan tak v obou případech také hlasoval - dospěl k názoru, že Londýn nikdy nedá přednost zájmům Skotska. "Kdybychom bývali nezávislým státem, když se zavíral Ravenscraig, ty ocelárny by bývaly nebyly zlikvidovány."

Avšak odcizení má mnoho forem, i v témže městě. Po rozhovoru s panem Brennanem jsem se Motherwellu setkal s ženou, která se až narodila rok poté, co byly tamější ocelárny zlikvidovány.

V městě Motherwell po likvidaci ocelárny není skoro žádná permanentní práce, a tak strávila Ashleigh Melia svůj dospělý život v dočasných zaměstnáních, v nichž dostávala minimální mzdu. Donedávna pracovala jako uklízečka a zaměstnavatelé ji v některé dny posílali hned ráno z práce domů - není ten den práce, takže nedostane zaplaceno.

Britští konzervativci se v minulých letech rozhodli zmenšit britský stát a snižili sociální dávky o asi 40 miliard dolarů. To mělo dopad i na její rodinu. Její čtyřleté dceři, která je poloslepá a polohluchá, byl zrušen invalidní důchod ve výši 460 dolarů měsíčně.

V říjnu letošního roku Meliu vyhodili z práce, takže má teď velké problémy jak platit účty. Její čtyři děti se připojily k 600 000 britských dětí, které za vlády konzervativců upadly do chudoby.

Aby se ušetřilo za elektřinu, Melia dětem doporučuje, aby si hrály ve tmě.

Avšak na rozdíl od pana Brennana, tato její situace nevedla k jejímu politickému aktivismu. Melia spěchá z pohovorů pro uchazeče o zaměstnání do nemocnice, kam je objednána k lékařům. Doma nemá internet a nemá čas myslet na politiku. Nezná žádné politické strany. Na nezávislost Skotska nemá žádný názor.

Byla to připomínka jiné reality - reality, v níž mnozí zjišťují, že je obtížné přežít, aniž by se ještě měli starat o to, jak hlasovat.

A ocelárny?

Melia o nich v životě neslyšela.

Zdroj v angličtině ZDE

 
 

 

0
Vytisknout
10619

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2019