Trump zničil fatálně chybnou syrskou politiku

11. 10. 2019

čas čtení 10 minut
Zradil Trump Kurdy, nebo pomohl zrušit kontradiktorickou strategii v Sýrii? Obojí, napsala Kathy Gilsinanová.


V časech politických zmatků se obchoduje s frází, k níž se uchylují někteří Trumpovi podřízení takřka jako k mantře: "Dali jsme jasně najevo." Ve snaze vysvětlit, proč prezident vypadá, jako by otevřel Turecku cestu k útoku na americké partnery v Sýrii, ji vysoce postavený představitel administrativy opakoval znovu a znovu: Trump nepodporuje invazi; pouze stáhl pár vojáků z cesty pro případ, že by k ní došlo.

Zmatek samozřejmě pochází z nenadálého prohlášení Bílého domu v neděli v noci, které říká, že se Turecko chystá k invazi do severovýchodní Sýrie a prezident zde neponechá americké vojáky. Následovalo rychlé, tvrdé a oběma politickými stranami formulované odsouzení; Spojené státy opouštějí syrské Kurdy, svého nejlepšího partnera proti "islámskému státu", který proléval krev tisíců vlastních lidí v boji s teroristickou skupinou ohrožující Ameriku, aby pak sám čelil dobře vyzbrojenému státnímu protivníkovi sám. Avšak stejně, jako bylo Trumpovo prohlášení zradou přátel, šlo také o výmluvný moment rozpadu fatálně kontradiktorické strategie.

Tuto strategii vytvořil prezident Barack Obama, který si nikdy nepřál zapojit se do událostí v Sýrii, a byla nazdařbůh udržována dalším, Donaldem Trumpem, který opakovaně prohlásil, že si přeje odejít. Tato strategie v době úřadování dvou administrativ byla charakterizována "expanzivními cíli, omezenými zdroji a soustavným užíváním těchto zdrojů s určitým zpožděním," říká Jasmine el-Gamalová za Atlantické rady, která pracovala na syrské tématice v Pentagonu po dobu pěti let, od počátku syrského konfliktu.

"Skutečnou tragédií celého syrského konfliktu je, že jsme nikdy nepochopili, nebo nechtěli pochopit, že za každou z těchto výzev, jimž jsme se snažili čelit" - terorismem, uprchlickou krizí, humanitární katastrofou, v níž se konflikt proměnil - "byl Asad osobně," sdělila mi el-Gamalová. Dodala, že když se Obama rozhodl neintervenovat proti IS v roce 2014 a později zahájit program výcviku a vyzbrojování místních sil, jeho administrativa výslovně uváděla, že nebojuje s Asadem, ale jen s IS. "To je největší protimluv ze všech," dodala Gamalová.

Z tohoto protimluvu vyplynuly mnohé další. Americké rozhodnutí podpořit syrské Kurdy proti IS bylo odjakživa odsouzeno ke špatným koncům - a nejen kvůli vlastní americké historii opakovaných námluv s Kurdy a jejich následného opouštění. Američtí představitelé rutinně vychvalují jejich kompetenci v boji a zdůrazňují jejich oběti v boji s IS. Ale milice syrských Kurdů jsou také Tureckem, nemluvě o amerických zpravodajských službách, považovány za pobočku mezinárodně uznané teroristické skupiny Strana kurdských pracujících, která po dekády vedla v Turecku povstání ve snaze získat autonomii.

Takže setba nedělní zrady jednoho partnera, Kurdů, byla zaseta dřívější zradou smluvního spojence, Turecka. Pokud by se USA nacházely v pozici Turecka, bylo by to jako když spojenec v NATO - řekněme Británie - podporuje státeček al-Kájdy v Mexiku, aby tam bojoval s nějakou jinou skupinou, ale nabídl, že ho pomůže udržet 20 mil od hranic.

Ale není to úplně přesné, protože USA se ve skutečnosti snažily získat Turecko pro boj s IS a zjistily, že jeho vlastní proxies v Sýrii jsou "promořeni extrémisty, mnozí s vazbou na al-Kájdu," jak řekl Brett McGurk, který působil jako Obamův a později Trumpův vyslanec u koalice proti IS, než v roce 2018 rezignoval. Kurdové byli nestátním partnerem Spojených států a čelili nepřátelům na mnoha stranách. Ti zahrnovali Turecko stejně jako potenciálně i Asadův režim, který slíbil znova obsadit "každou píď" Sýrie a varoval: "Těm skupinám které sázejí na Američany říkáme, že Američané vás chránit nebudou."

"Myslím, že [americká politika v Sýrii] se hroutí pod váhou vlastních kontradikcí," uvedla Jennifer Cafarellová, výzkumná ředitelka Institute for Study of War. "Rozhodli jsme se zapojit natolik, abychom nesli odpovědnost za to co se stane, ale ne dost na to, abychom skutečně rozhodli o výsledku," říká Cafarellová, která se domnívá, že USA měly poskytnout Kurdům větší podporu.

Ale kontradikce jsou ještě větší: Jak v létě uvedl Trumpův vyslanec v Sýrii James Jeffrey, americké politické cíle v Sýrii jsou trojího druhu: Dostat íránské síly ze země, zajistit trvalou porážku IS a prostřednictvím politického procesu změnit chování syrské vlády - bez toho, abychom usilovali o změnu režimu per se. Všechny tato věci měly jít navzájem dohromady; s politickým usmířením by přišlo stažení mezinárodních sil, včetně amerických a íránských; s legitimním režimem by mohla přijít trvalá bezpečnost.

Až na to, že je těžké pochopit, jak by USA mohly dosáhnout všech těchto cílů s omezenými investicemi v zemi, nebo dokonce zda s tím vším prezident souhlasil, s ohledem na opakovaná prohlášení, že USA jsou v Sýrii, aby se zbavily IS. (Právě proto Trump v prosinci 2018 oznámil, že američtí vojáci pojedou domů: "Porazili jsme IS v Sýrii, což je můj jediný důvod tam být během Trumpova prezidentství.") Trump byl nakonec přemluven, aby v zemi ponechal reziduální síly - a od té doby docházelo k pomalému stahování. Ale kdo měl zajistit odstranění, slovy ministra Pompea, "i té poslední íránské boty" ze Sýrie? Kdo měl zaručit politické urovnání? A kdo měl odradit Turecko od toho, aby šlo po syrských Kurdech?

Ať si Trump v Sýrii osobně přál cokoliv, jeho administrativa rozšířila cíle nad rámec pouhé porážky IS, zatímco zmenšila zdroje dostupné k jejich dosažení.

Nikdo také doopravdy nevěří, že porážka IS byla skutečně dokončena. Nepochybně to nebyla pravda, když Trumpova mluvčí v březnu oznámila konec teritoriálního chalífátu, aby jí okamžitě protiřečily Kurdy vedené Syrské demokratické síly, které se dokonce dosud účastnily bojů. Ale dokonce i v měsících, kdy Kurdové sami potvrdili pád posledního kousku území "islámského státu", národněbezpečnostní experti a zprávy Pentagonu varovali ohledně křehkého konce "chalífátu", přičemž zdůrazňovali odolnost sítí IS. Přinejmenším v Sýrii s nimi SDF bojovaly dál, nemluvě o provozování věznic s tisíci zajatých bojovníků, včetně asi 2 000 zahraničních. Administrativa opakovaně vyvíjela nátlak na evropské spojence, aby přijali své spojence zpět, a byla opakovaně odmítána; Trump nejednou vyhrožoval Evropanům masovým propuštěním vězňů nedaleko evropského pobřeží, pokud nezačnou brát problém vážně. A po konečném pádu IS tisíce bývalých obyvatel odešly do tábora al-Hol, také řízeného Kurdy, kde návštěvníci popisují děsivé humanitární podmínky a úrodnou půdu pro radikalizaci.

Až do neděle celá ta věc budila dojem, že může každou chvíli explodovat. Ale status quo se v severovýchodní Sýrii držel - i když ruské letouny útočily na provincii Idlíb na západě, přičemž cíle zahrnovaly i nemocnice. Existovaly i určité důvody k optimismu na diplomatické frontě. USA a Turci dospěli k dohodě o společném hlídkování v severovýchodní Sýrii v naději, že to pomůže uklidnit turecké obavy o bezpečnost. Američtí představitelé mi sdělili, že navzdory měsíce trvajícím výhrůžkám tureckého prezidenta Erdogana neexistovala v tureckých ozbrojených silách chuť na takovou operaci.

Pak přišel nedělní telefonát. Jeden z amerických představitelů dobře seznámený s telefonátem mi pod podmínkou anonymity řekl, že Erdogan začal vykřikovat o tom, jak takzvaný americko-turecký bezpečnostní mechanismus nefunguje, a tvrdit, že mu lhali a že Američané nechápou turecké obavy o bezpečnost. Zopakoval hrozbu invazí a Trump, podle tohoto představitele, prohlásil, že operaci nepodpoří, ani neponechá Američany uprostřed ní. (Nejmenovaný turecký představitel nabídl jinou verzi, podle CNN, když označil konverzaci za "výměnu názorů" a prohlásil, že Trump nevyjádřil obavy ohledně násilí.)

To co následovalo po nedělním prohlášení Bílého domu připomínalo zuřivost nad Trumpovým tvítem o stažení z prosince 2018, ačkoliv se několika klíčovými rozdíly. Za prvé ve skutečnosti tentokrát nehovořil o úplném stažení - jen o přesunu asi 50-100 vojáků sil zvláštního určení, podle vysoce postaveného představitele administrativy. Nedošlo na rezignace, jako v případě McGurka a Mattise vloni, kteří osobně poskytli Kurdům ujištění ohledně amerického závazku, jen aby později zjistili, že z nich prezident udělal lháře. Avšak došlo ke stejnému odsouzení oběma politickými stranami, přičemž dokonce i tradiční Trumpovi spojenci jako senátoři Mitch McConnell a Lindsey Graham tuto politiku odsoudili.

Následoval také stejný pocit zmatku ohledně toho, co se skutečně změní.

Mezitím Trump náhle pohrozil Turecku na Twitteru ekonomickou decimací, pokud udělá cosi nespecifikovaného, co se mu nelíbí. V úterý trval na tom, že USA Kurdy neopustily, ale současně že americké vztahy s Tureckem "jsou velmi dobré", než opět zopakoval hrozbu ekonomickou devastací, zatímco Erdogan přijal poznání do Bílého domu.

Tato politika je nepochybně "naprosto jasná".

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8143

Diskuse

Obsah vydání | 15. 10. 2019