Od Vietnamu po Irák: Lekce, které se USA odmítají naučit

11. 3. 2019

čas čtení 4 minuty
Od špiček politického a vojenského vedení až po posledního vojína jsme o Vietnamu nic nevěděli, napsal Norvell B. DeAtkine. Několik málo lidí v nejvyšším vedení si zřejmě myslelo, že toho ví dost, aby se v situaci vyznali. Možná předpokládali, že přečtení tragické historie francouzského úsilí opětovně včlenit Indočínu do impéria bude stačit. Ale vzhledem k přetrvávajícímu, i když nepřesnému, nepříznivému názoru na bojové schopnosti Francouzů jsme všichni předpokládali, že se nám povede lépe. Neznali jsme kulturu, společnost nebo jazyk vietnamského lidu.


Vietnamština, která je tonálním jazykem, byla daleko za hranicí schopností většiny Američanů. Museli jsme zcela spoléhat na překladatele a tlumočníky, kteří nám často říkali, co sami chtěli, abychom věděli. V hluboce rozdělené společnosti s protikladem mezi městem a venkovem, katolíky a buddhisty, mezi rodinami, jsme byli slepcem vedoucím slepce. Tato ignorance nepanovala jen mezi mužstvem, ale také v nejvyšším vojenském a politickém vedení.

V Iráku to vypadalo, že jsme připraveni lépe. Ve skutečnosti to bylo to poslední, co se dalo říci.

Mnoho lidí hovořilo arabsky, takže jazyk nebyl skutečným problémem. Blok spíše představovala potřeba oddělit mýtus od faktů, pokud jde o lid a kulturu. Tuto obtíž lze možná považovat za horší, protože nebyla tak patrná.

Iráckou kulturu lze typifikovat faktem, že přízvuk definuje nejen váš národní původ, ale také město, z nějž pocházíte. Idea univerzální identity "arabského světa" popularizovaná v dobách Násirova Egypta a hluboce oceňovaná západními akademiky, patří do mytologie. Palestinský arabský sunnita není mezi iráckými šiíty o nic více vítán než jakýkoliv jiný cizinec, a možná dokonce méně.

Čerstvá zpráva o válce v Iráku odhaluje, že nechápeme politiku nebo křehkost iráckého státu. S taktem kritizuje americké politické a vojenské vedení, stejně jako oficiální zpráva o Vietnamu. Neoficiální, avšak věrohodné historie irácké i vietnamské války jsou k vedení mnohem méně milosrdné. Thomas Ricks to nazval "neschopností" a hovoří o "kultuře průměrnosti".

Z mých osobních pozorování a mnoha let studia je jasné, že nerozhodnost, neustálé změny strategie a obecný nedostatek chápání nepřítele zastínily efektivní strategie a stavěly koaliční vojáky vždy do pozice o krok pozadu za nepřítelem. Od počátku vedení reagovalo velmi pomalu na přechod od konvenční války ke stabilizační a pacifikační operaci. V prvních klíčových měsících se zdálo, že centralizované vedení vůbec neexistuje.

V obou konfliktech americké politické vedení plně nedocenilo důležitost vnějších hráčů podporujících nepřátelské síly. Neexistovala ani konzistentní politika odvety vůči externím aktérům podporujícím nepřítele. Podle poslední zprávy, "Od prvních okamžiků války Sýrie a Írán sehrály v Iráku vysoce destabilizující roli."

Sýrie umožnila tisícům zahraničních bojovníků pronikat do Iráku a útočit na šíitské komunity a koaliční vojáky. Islamistický režim v Íránu cvičil a zásoboval sofistikovanými zbraněmi šíitské milice, aby útočily na sunnity a koaliční vojáky. Nicméně ani vůči Sýrii, ani vůči Íránu nebyla nikdy podniknuta žádná akce. Hlavním cílem Íránu a Sýrie bylo podkopat kontrolu koalice nad Irákem a podněcovat nepřetržitý sektářský konfllkt, který zemi oslabí. Poslední zpráva konstatuje, že "neschopnost USA nalézt účinnou odpověď na syrské a íranské proxies učinilo dosažení našich politických a vojenských cílů takřka nemožným."

Navíc žádná ze sousedních zemí koalici s porážkou povstalců nepomáhala. Arabové z Perského zálivu nepospíchali se zastavením financování pro sunnitské povstalecké skupiny. Turecká vláda, údajně americký spojenec, nepomohla. Jordánsko se svým nespokojeným palestinským obyvatelstvem nabídlo jen opatrnou pomoc. Vcelku ve všech arabských zemích sunnitské obyvatelstvo bylo obecně nepřátelské vůči koaliční válce proti sunnitskoarabským povstalcům v Iráku.

Tato lekce z Vietnamu zůstala také nepovšimnuta. Laos a Kambodža byly bezpečnými útočišti komunistických jednotek, buď z důvodů sympatií nebo kvůli slabosti, která znemožňovala něco podniknout. Nepříliš časté nájezdy do Kambodže byly neúčinné a neměli jsme skutečnou politiku, jak se se situací vyrovnat. Čas od času naše reakce připomínali frašku.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8909

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2019