Mezi nebem a zemí je zatraceně mnoho věcí

12. 3. 2019 / Muriel Blaive



Jan Jandourek reagoval na můj článek "Útěšné lži, nebo nepříjemné pravdy? Co dělá historik"   tím, že zformuloval soubor obnovených frází ohledně toho, o čem má být práce historika.

Dovolte mi znovu zdůraznit, že "historie" neznamená jen studii předáků režimu, od Gottwalda po Husáka. Tato zastaralá verze politické historie, sledované svrchu, určitě mívala své pozitivní aspekty: avšak ukazuje jen jeden rys historické reality a ten musí být doplněn přístupem zezdola. Historie každodenního života je takovým přístupem.
Neznamená to, že by se studovaly aktivity prováděné ve volném čase, zatímco by se přehlížel rozsah represí. Znamená to, naopak, že my historikové studujeme politizaci, kterou režim vnucoval i na nejnižší úrovni. Také odhalujeme okamžiky každodenního odporu, nebo, alespoň, úsilí lidí udržet určité rysy každodenního života v co nejbezpečnější vzdálenosti od politiky. V tomto procesu bereme lidi nikoliv jako pasivní objekty komunistické diktatury, ale jako samostatné sociální aktéry. Ukazujeme, že si byli vědomi mocenské politiky, vnucované režimem, a podřizovali se jí, když museli, vyvíjeli proti ní odpor, když měli pocit, že mohou, a po většinu doby manévrovali kolem, jak nejlépe mohli.

Proto hovořím o "empatii". Vůbec při tom nemyslím na komunistické diktátory. Namísto toho mám na mysli někoho jako Zdena Salivarová. Vzhledem k tomu, že Jan Jandourek poukazuje na případ Josefa Škvoreckého, použijme jeho příkladu a příkladu jeho ženy. Brilantní román Josefa Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší je jedním z hlavních vzorů, které mě přivedly ke studiu komunismu z každodenního hlediska. Přístup Škvoreckého se mi vždycky zdál daleko autentičtějším a nápomocnějším pro porozumění padesátým létům než posedlost reformních komunistů s pohledem shora na Gottwaldovu a Stalinovu politiku.

Zvlášť mě dojal román Josefa Škvoreckého z roku 1996 Dvě vraždy v mém dvojím životě, v níž líčí utrpení Zdeny Salivarové poté, co našla své jméno na Cibulkově seznamu udavačů tajné policie, který byl protizákonně zveřejněn v roce 1992. Salivarová měla pocit, že ji česká společnost odsuzuje neférově, a to zejména proto, že ona sama i její rodina děsivě trpěla komunistickým útlakem. Škvorecký a Salivarová sami patřili do tábora antikomunistů, a to způsobilo, že ostrakizace Zdeny Salivarové byla o to bolestnější. Ocenili mé úsilí pochopit a ne odsuzovat. Josef byl vlastně natolik vděčný, že mi řekl, s mrknutím oka, že mě včlení do jednoho ze svých románů. A taky to učinil: poslední kapitolu, "Dopis slečny Muriel Blaive" v jeho románu  Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula poslala "francouzská studentka, která píše svou doktorskou dizertaci", což je formulace, kterou žertovně doslova převzal z mého prvního dopisu, adresovaného jemu. Potěšitelně (pro mě), nevyvratitelná, podrobná analýza této studentky je posledním slovem k historické otázce, o níž se v tomto románu debatuje.

Nechám Jana Jandourka meditovat nad závěrečnými výroky Josefa Škvoreckého v této knize: "Co tedy dodat k dopisu slečny Blaiveové? Nic, vyjma snad biblického, ze mezi nebem a zemí je zatraceně mnoho věcí."

Tato věta přesně popisuje základ vzájemného porozumění a respektu mezi Josefem Škvoreckým a mnou. Také to elegantně shrnuje moji  práci jako historičky.
1
Vytisknout
4802

Diskuse

Obsah vydání | 13. 3. 2019