Malé i velké národy mohou tak nanejvýše nejít proti svému štěstí

2. 10. 2018 / Boris Cvek

Když kladl Jan Čulík dost bezvýchodnou otázku, jak se mají malé státy chránit před okupací, měl jsem nutkání odepsat, že velké státy na tom nejsou nutně lépe. Vždy jde o konkrétní historické podmínky.

Spousta velkých říší skončila v rozvalinách. Koloniální impérium britské i francouzské je pryč. Naopak malé Švýcarsko nebylo okupováno stovky let. Abychom to pochopili, musíme přemýšlet nad konkrétními podmínkami. Mnoho klíčových faktorů v dějinách jsou náhody. Možná byl Hitler nahraditelný, nicméně Hitler není jen osobnost toho člověka, ale zejména jeho příběh. Případní náhradní hitlerové by takoví příběh vůbec nemuseli zažít.


Nyní čtu zase článek Daniela Veselého o tom, že spojenectví je jen iluze. Není to iluze tam, kde má realistický základ, tedy tam, kde panuje přesvědčení, že je v zájmu té země samotné nějak podporovat tu druhou zemi. Samozřejmě spojenectví hrají v dějinách válečných konfliktů už od antiky klíčovou roli. Spojenectví jsou naprosto reálná.

Ale pokud by si někdo myslel, že nějaký národ, země, stát pošle umírat své lidi za jiný národ, zemi, stát jen proto, že to bylo slíbeno, bez ohledu na reálné přesvědčení o výhodnosti takových obětí pro ty, kdo je budou přinášet, je absurdní.

To, co mohou dělat malé i velké národy, aby přežily, je nejít proti svému štěstí. Nemohou si postavit nějakou verzi dějin jako z lega, kde budou mít jistotu svého bezpečí. Dějiny jsou bytostně nebezpečné místo a všechno v nich dříve či později zaniká.

Někdy ovšem – jako ostatně darwinistická příroda obecně – mohou uprostřed děsivé pustoty beznaděje na pár desítek let, století, tisíciletí poskytnout příznivé podmínky pro fungování velmi rozvinutých, poměrně šťastných a blahobytných ostrůvků pro lidský život. My žijeme v jednom takovém, který vyrostl na z popela katastrofy druhé světové války a holokaustu.

A ačkoli od této katastrofy neuplynulo ještě ani století a ačkoli dějiny Evropy až do konce druhé světové války byly typické válkou a nikoli mírem, máme tendenci si myslet, že náš malý kousek šťastné historie, vyplavené silou obludné katastrofy, je něco samozřejmého, co tu vždy bylo a vždy bude a co odolá všem našim pokusům o jeho zničení.

0
Vytisknout
3490

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2018