Rusové v zahraničí a jejich róba utkaná ze stereotypů

Slovo vládne světu

29. 6. 2017 / Anna Skladchiková

čas čtení 7 minut
Slovo má unikátní schopnost ovlivňovat společnost jako celek, stejně jako působit na její jednotlivé elementy odděleně. To je vcelku zřejmé, nicméně je stále důležité si to připomínat. – všechny tyto elementy jsou zranitelné. A těmito elementy jsme my.

Není nic silnější než slovo řečené v pravou chvíli na pravém místě. Stejně jako to, které řečeno nebylo. Každé jednotlivé slovo má v historii své místo – vytváří ji, mění, udržuje. Kouzlo slova ji zdokonaluje, udržuje a ničí. Je ironií, že lidé – často bez sebemenšího ponětí – užívají možná jednu z vůbec nejnebezpečnějších zbraní jako metodu komunikace. Je možné, mluvíme-li o lidské přirozenost, ublížit neúmyslně, pakliže ale mluvíme o masových médiích, v jejich případě můžeme vcelku jednoduše vidět obojí, neškodné používání slov i zcela záměrnou snahu škodit.

Každý den a kdekoliv na světě barevné titulky míří na kolemjdoucí ze svých útočných stanovišť novinových stánků a displejů. Každý den v každém domě na celém světě lze slyšet řeči moderátorů a politiků, které spolehlivě sestřelují nevinné diváky z dobře chráněných opevnění televizních obrazovek a monitorů.

Kulky se poměrně rychle mění, nicméně v posledních letech měly vždy stejnou ráži. Ruskou ráži. Diskuse pod články na témata nějak spojená s Ruskou federací se už stala něčím, co lze považovat za nikdy neutuchající křik. Naneštěstí jde o hluk mnohdy infekční, působící rychle mediálně přenosná onemocnění, ponechávající je neléčené s těžkými zdravotními komplikacemi. Jako Ruska mohu být těmi, kdo se dostali do neléčitelného stádia, vnímána jako reprezentantka nepřátelské rasy.

Byť to nejde snadno, snažím se být nenápadná a skrývat se pod pláštěm mírového pozorovatele, jsem vnímána jako jedna z těch, kteří nesou odpovědnost za jakýkoliv důsledek mezinárodních aktivit mé země. Skutečně jsem?

Ze zvědavosti sobě vlastní jsem si na Britských listech přečetla článek mé ruské kolegyně, taktéž studentky vysoké školy v Praze, o protestech proti vládní korupci v Rusku. Během několika prvních řádků mě zaplavila vlna informací a potopila jsem se. Informace, které pro mě nebyly v ničem nové. Nemohla jsem však dostat z hlavy myšlenku, proč někdo vlil další kontaminovaná slova do již tak silného proudu. „Významné odhalení“ současné situace v mé zemi již protékalo mými žilami jako virus a skutečně vyvolalo velmi bolestivé symptomy.

Je skutečně bolestivé sledovat tragédii mé země a tragédii toho, že každý její občan se postupně stává součástí obrazu světových médií. Je to nepochopitelné, skličující a odpudivé. Uveďme vcelku jednoduchý příklad. Když se někomu z našich nejbližších stane něco hrozného, když někomu například bude hrozit smrt, půjdeme a budeme o tom křičet na každém rohu? Předpokládejme, že každý už vlastně o vaší tragédii ví, ale vy stále mlčíte. Držíme tuto bolest uvnitř, hledáme útěchu a podporu u ostatních, ale neříkáme to nahlas.

Nikdy, pouze s výjimkou případů, kdy chceme vyvolat určitou reakci. Problém je ale v tom, že já, jako občanka své země nechci, aby jakákoliv veřejná reakce byla vůbec vyvolaná. Nechci, aby se ten nikdy neutuchající křik šířil dál. Nechci, aby se dál používaly kulky ruské ráže.

Ve snaze najít cíl toho článku jsem se dostala k poslednímu odstavci barvitě popisujícímu otřesnost současné situace v Rusku a jeho volný pád: „V této společnosti nevidí mladá generace budoucnost. Život v jiných státech, převážně v Evropě a Severní Americe přijímají mladí lidé jako vzor pro svou vlast, kde mají občané nárok na důstojný život bez Putina a jeho přátel, kteří potlačující práva občanů a neuznávají základy demokratické společnosti.“

Jakého cíle ale chtěla autorka článku dosáhnout sdělením této zprávy? Na jakou odpověď čtenářů autorka ve skutečnosti čeká? Na soucit? Hněv? Humanitu? Nebo jen jednoduché porozumění?

Je těžké zachovat plášť neutrality, když ho hurikán, který vzniká jako důsledek podobných slov, strhává a ponechává vás ve stavu vytržení a zmatení. A ve stavu takového zmatení vás kdokoliv může odít do jiného roucha. Například do roucha chudého komunistického příbuzného, který může být rád, že může v klidu vydechnout alespoň zde. Nebo do roucha krysy z potápějící se lodi, která nemá dost kuráže a touhy zůstat doma a přispět jako reprezentant nové generace budoucnosti země.

Veřejném mínění mě vlastně obléká do obojího, aniž bych kdy chtěla podobné roucho nosit. Aniž bych si podobné roucho nějak zasloužila.

Je samozřejmé, že tisíce a tisíce ruských studentů v Evropě a Severní Americe nenechávají tamní populace beze doteku. Každý rok přicházejí na vysoké školy noví studenti z Ruska, kteří hluboce touží naplnit představu slušného života a slušného vzdělání. I když budeme předpokládat, že tato touha je ve skutečnosti rozhodujícím faktorem, je to stále naše osobní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí vyvolané nezbytností či bezprostředností. Jde o volbu vedenou snahou získat životní zkušenost v mezinárodní komunitě, vyrovnat se s kulturními odlišnostmi, zvládnout výzvy, které taková zkušenost před člověka staví.

Je také přirozenou volbou, pokud se někdo po letech strávených v zahraničí rozhodne vrátit do Ruska, protože přizná svoji neschopnosti se přizpůsobit k životu v nové společnosti. A to je normální, protože každý by měl mít právo osobní volby.

Jako ruská občanka studující v Praze přece nutně nemusím být identifikována se stereotypy, které se k Rusku pojí. Nemusím být přece vnímána jako někdo, kdo opustil svou rodinu, kvůli bezprostředními ohrožení diktátorskými režimem a osobní snaze se najít lepší místo. Nemusím být přece vnímána jako člověk odpovědný za anexi Krymu, syrskou válku, nebo dokonce za okupaci z roku 1968. Nezasluhuju být vnímána jako „Putinova kamarádka“, a pokaždé se setkávat s otázkou :“No, paní ! Chápete vůbec, co ten chlap v Rusku dělá?“ Nikdo z nás nezasluhuje být vnímán prizmatem takových stereotypů.

0
Vytisknout
15997

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2017