Brexit není nejhorší. Rostoucí obavou Evropy jsou rozkládající se demokracie na východě

13. 2. 2017

Tyto události přinesly rychlou úlevu v hlavních oblastech křehké situace ve východní Evropě, kde o nadvládu bojují tři síly: Odtržení a občas zkorumpovaní "tradiční" politici, stále netrpělivější a naštvanější veřejnost a asertivní demagogové.

Střední a východní Evropa, která se v roce 1989 zbavila komunismu, je klíčovou laboratoří, v níž sledujeme vznik nové politiky. Není to nezbytně kvůli tomu, že by zde politici byli zkorumpovanější, demagogové vznětlivější (kdo může soupeřit s Trumpem?) a veřejnost naštvanější. Je to spíše proto, že zdejší demokracie jsou dosud mladé, "jednodušší", instituce dosud nejsou zastřešené vrstvou ochranné prodemokratické kultury. Celý systém je tedy mnohem více vystaven stresovým testům.

Tyto testy by měly být snadněji zvládnuty v zemích zapojených do legálních a institucionálních struktur EU. Takže to že k takové nestabilitě dochází uvnitř EU provokuje některé k mimořádnému znepokojení. EU může a měla by jednat proti přečinům lídrů, například Maďarsku a Polsku, kde pravidla ústavních brzd a rovnováh byla nebezpečně zmanipulována. Ale ti v západní Evropě, kdo pohlížejí na tyto události s odporem a diví se, proč se určité "západní hodnoty" nerozšířily východním směrem, mohou být nedávnými událostmi znejistěni - například vzestupem populismu v Británii, Francii a Nizozemsku.

Konec komunismu vyústil ve vznik takřka 30 zemí usilujících o přebudování svých ekonomik, změnu politických systémů znovunalezení identit. Na počátku 90. let neexistoval jiný ekonomický návod než určitá verze toho, čemu se dnes říká neoliberalismus. V politice byl imperativ vybudovat liberální demokracie přijímán jako svatá mantra, bez ohledu na skutečné záměry budovatelů. V kultuře to bylo "nechme rozkvést miliony květin" po noční můře mnohaleté cenzury. Některé země ve střední Evropě a Pobaltí dosáhly značných úspěchů na cestě k tomuto trojjedinému cíli. Po určitou dobu východ střední Evropy, ačkoliv čelil problémům, občas trpěl a dopouštěl se omylů, budoval pevné demokratické systémy. Pak se něco pokazilo. Ekonomická krize z roku 2008 nepochybně sehrála svou roli, ale to nevysvětluje co se stalo. V Maďarsku se "starý" politický systém dostal do vývrtky v roce 2006, když tehdejší premiér připustil, že strana vyhrála volby... podvodem. V Polsku krize roku 2008 byla méně vážná než v téměř kterékoliv jiné zemi v Evropě, ale v roce 2015 vyhrály volby strany hlasitě odmítající status quo.

Jak to vysvětlit? Ve východní části střední Evropy je vzestup populismu, tak jako kdekoliv jinde, často vysvětlován kombinací ekonomických a kulturních faktorů. Ale v tomto regionu je ekonomická nespokojenost často zaměřena proti nově institucionalizovanému neoliberalismsu, často bez ohledu na své aktuální důsledky.

Podle průzkumu Ronalda Ingleharta a Pippy Norris existuje vysvětlení "strany poptávky", které se soustřeďuje na kulturní dezorientaci spíše než na ekonomickou deprivaci. Lidé pociťují vřelejší vztah k ujišťování pravicových populistů, že jejich "tradiční" svět není zcela ztracen kvůli postmaterialistické, kosmopolitní kultuře prosazované městskými elitami. Na východě střední Evropy, zejména v Polsku, tento sen o obnovení ztraceného ráje, bezpečného "domova", často nabývá silně nacionalistického tónu spojeného s pocitem náboženské nadřazenosti. Jen málo pravicových politiků tvrdí, někdy otevřeně: Neseme pochodeň čistého křesťanství, které bylo na Západě už nevratně zkaženo.

I když tyto teorie mnohé vysvětlují, zejména ohledně politiky "strany poptávky", je třeba udělat dodatečnou prái na "straně nabídky". Proč je tu taková nespokojenost, například v Polsku, kde ekonomická situace je lepší než v mnoha zemích, které nezvolily populistické vlády? Může být, že na ideologickém "obalu" záleží. Pokud je tomu tak, musíme věnovat větší pozornost například rámcování problémů šikovnými demagogy.

Hněv může být kanalizován mnoha způsoby. V nepříliš vzdálené minulosti býval zaměřen nalevo, ale zánik komunismu následovaný postupným rozkladem postkomunistických sociálních demokracií, vytvořil vážně otřesené politické pole. Nyní je hněv situován od mlhavého středu až po krajní pravici. Hlasy nalevo jsou slabé. Nedostatek nabídky (politických programů a organizací) na levici přesouvá poptávku k dovedným dodavatelům pro tento den: Pravicovým populistům. To je v postkomunistickém světě jasně viditelné.

Existuje nebezpečí, že hněv kanalizovaný populisty může zlomit křehké instituce. Proto se na východě střední Evropy nachází tak kriticky důležitý zkušební polygon. I když podpora demokracie není zvlášť slabá, sada demokracii udržujících kulturních reflexů není tak rozvinutá jako jinde. Významnou část populace lze zdá se přesvědčit, že ochrana vlády zákona a vlády založené na pravidlech nejsou tak důležité jako systém, který umožňuje neomezené vyjádření vůle lidu. Taková směna je puncem populismu.

Sociální hněv může být vyjádřen více či méně přímo nebo prostřednictvím média uplatňujícího kulturní rámec. V Rumunsku, kde byl boj s korupcí po nějakou dobu v přední linii veřejného života, byl hněv zaměřen přímo proti zkorumpovaným a intrikujícím politikům. V Maďarsku a Polsku (nebo v Británii, Francii, Nizozemsku a USA) byl kanalizován populistickými rámci dovedně propagovanými demagogy. To je pro demokracii mnohem nebezpečnější. Populisté nedovedou řešit problémy, ale mohou na nás přimět k přesvědčení, že existují jednoduchá řešení. Říkají nám, že taková řešení není těžké zavést, ale nejprve se musíme "vrátit" k našemu kolektivnímu já.

Jakmile spolkneme nákazu populismu, jsme méně nakloněni tomu přepracovat naši víru v liberální demokracii; je také těžké probudit se z náměsíčného zaujetí představou polarizovaného světa, kde údajně fungují snadné diagnózy a jednoduchá řešení.

Podrobnosti v angličtině: ZDE