Na kritiku Zemana je pozdě. Je třeba jej politicky porazit, ne vyvracet každý nesmysl a dělat mu tak reklamu

29. 2. 2016 / Karel Dolejší

A protože zvítězil a stal se prezidentem, kritika toho, co říká, nemá nyní prakticky žádný účinek. Snadno lze připomenout míru společenského vlivu zcestných klimatologických "teorií" hlásaných proti celému vědnímu oboru prezidentem Václavem Klausem, abychom patřičně docenili, co je tu možné. Češi masivně věří v prezidentskou neomylnost. Pravdu má úřad.

Otřepané anglické přísloví říká: "Fool me once, shame on you; fool me twice, shame on me" (Podveď mě jednou, tvoje hanba; podveď mě dvakrát, moje hanba). Miloš Zeman není na politické scéně žádným nováčkem, působí zde 26 let, a tahal za drátky ze zákulisí i v době, kdy naoko odešel do politického důchodu. Kdo po opoziční smlouvě opravdu neví, nebo tvrdí, že neví, kým je Miloš Zeman, nemůže už vinit z podvodu, při kterém se z údajně proevropského levicového prezidenta vyklubal proruský fašizující demagog, hradního podnájemníka. Pokud byl totiž podveden i podruhé, pak jedině proto, že se sám chtěl nechat podvést. Záměrně vyřadil své racionální kritické schopnosti a odmítl se poučit z minulých zkušeností. Stěžovat si na to, že alkoholik pije a podvodník podvádí, je zpozdilé. Zeman za státní peníze objíždí venkovské okresy a připravuje další prezidentskou kandidaturu. Každou kritiku obrací mezi věřícími ve vlastní prospěch.

Zemana bylo třeba tvrdě kritizovat před volbami. Nyní to nemá v podstatě žádný efekt. Je třeba postavit proti němu konsensuálního demokratického kandidáta v příští prezidentské volbě. Buď se jej podaří porazit, nebo nepodaří. Pokud obhájí, bude na neúčinnou kritiku ještě stále spousta času.

Žádné zásadní poučení z kauzy Zeman nejspíše neplyne. Tedy kromě zjevné hodnotové neukotvenosti české levice, která přijala tohoto člověka coby údajně svého kandidáta, proti všem slušnějším a demokratičtějším alternativám. Ale to, na rozdíl od "prezidentské neomylnosti", nepředstavuje nic svébytně českého. V Británii a USA působí stejně hodnotově rozvrácená "regresivní levice" zakládající si na kamarádismu s diktátoristy ZDE, nejnověji přibyl i příklad ultrapravicového kolektivního nálepkování celého etnika v případě Ukrajinců v takové tribuně americké levice, jakou tradičně představuje The Nation ZDE.

Evropa se už nedělí dominantně podle osy pravice - levice, ale podle konfliktní linie (cleavage) otevřená společnost - uzavřená společnost ZDE. Viděli jsme tuto dobu přicházet postupně v různých náznacích a měli možnost provádět své volby tak, abychom přispěli k udržení otevřené společnosti, nikoliv k nástupu společnosti uzavřené, kmenové.

Důležité ale není, jakým slovem označíme to, co dělá Miloš Zeman. To není podstatné rozhodnutí, nebo pokud vůbec, tedy jen v prohnilé české tradici, která soustavně zaměňuje literární činnost za politický čin. Jediná podstatná volba, která je před námi, spočívá v tom, koho budeme volit příště.