Škola prací, nebo hrou?

31. 8. 2015 / Pavel Táborský

čas čtení 4 minuty

Tak nám začíná 241. školní rok, počítaje od moudrého opatření Marie Terezie a Josefa II. reformovat vzdělávací systém a zavést povinnou školní docházku. Osvícenští panovníci, zejména po sedmileté válce, zjistili, že jednou z příčin porážek rakouských vojsk byla nízká úroveň vzdělání rekrutů a celková zaostalost výroby v monarchii. A tak z prostředků získaných z rušených klášterů a církevních řádů za pomoci odborníků z Pruska reorganizovali školskou soustavu. Podobně reagovala o nějakých dvě stě let později vláda USA, když v roce 1957 k jejímu překvapení začal vysílat signály z oběžné dráhy sovětský Sputnik a o čtyři roky později se hlásil z oběžné dráhy první kosmonaut Jurij Gagarin.

Z těchto skutečností je zřejmé, že se k zásadním reformám vzdělávacího systému přistupuje tehdy, když to nezbytně vyžaduje kritický stav výroby a společnosti. Dle počtu poměrně zásadních reforem školství v posledních zhruba šedesáti letech u nás se zdá, že naše společnost procházela krizí soustavnou. Přičemž absolventi všech typů škol doma i ve světě vždy nacházeli uplatnění. Ani všeobecnou kulturní úroveň našich občanů ve srovnání s cizinou nelze zatracovat.

Snad by stálo za úvahu zkusit pro změnu naopak reformovat vztah veřejnosti ke škole prostřednictvím všech dostupných možností propagace s účastí sdělovacích prostředků. Dospělí lidé by měli začít chápat, že školský systém neslouží jen jako jeden z hromosvodů k soustavné kritice konkrétních výsledků práce jednotlivců za a před katedrou, ale především k vytváření návyku dětí a mládeže na fungování společenského modelu. Ve škole, s podporou rodiny a celé společnosti, by si měly děti zvyknout na roli podřízených a nadřízených, na roli diskutujících a vykonavatelů, zkrátka na zásady funkčnosti a uspořádání společnosti.

Kvalita vzdělávání rozhoduje o kvalitě života. Náš vzdělávací systém je jakýmsi státním podnikem, jehož jednotlivá zařízení by se dle anglického vzoru z vývěsních štítů tamějších různorodých provozoven mohla honosit plechovou tabulkou Založeno v roce 1774. A to pokud by úloha tradic v našich podmínkách hrála významnější úlohu. Spíše se zdá, že to, co platilo včera, nemá vůbec šanci na přežití. Přitom i nutné průběžné úpravy vzdělávacího systému a jeho nezbytnou modernizaci lze úspěšně prosazovat jen s ohledem na zavedenou strukturu a konzervativní myšlení většiny pedagogů.

Náš barokně-renesanční vzdělanec Jan Amos Komenský je nazýván učitelem národů. U nás známe jeho práci z bohužel jen z několika citátů zřejmě dostatečně. A tak i mnozí pedagogové se kupříkladu domnívají, že dílo Škola hrou je jakýmsi návodem na uplatnění různorodých herních aktivit ve výuce. Proto se sám název stal marketingovým heslem, které naznačuje zásadní možnost zprostředkovávání znalostí žákům. Ve skutečnosti je obsahem této Komenského práce soubor dialogů mezi učitelem a žákem na různorodá filosofická témata v nedramatické podobě.

Dětská hra jako aktivní činnost je i pro předškoláky prací. Někdy i značně fyzicky a psychicky náročnou. Hra a práce přece spolu úzce souvisí i v dospělosti. Kdyby tomu tak nebylo, odkud by se brala většina lidí, pro které je práce koníčkem. Všichni bychom měli vědět, že škola je především náročnou prací i prostřednictvím hry. Jedině tak školní vzdělávání poslouží k vytváření nezbytných pracovních návyků a k chápání základních zásad pro řádné fungování státu.

0
Vytisknout
9779

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2015