Své „nepřirozené“, v dějinách unikátní vymoženosti musíme kultivovat a vysvětlovat

16. 7. 2015 / Boris Cvek

Bohumil Kartous ve svém článku „Dnešní společnost by zavedla brutálně kastovní systém“ píše, že když neexistoval moderní stát, tak existovaly nějaké „kulturně přirozené způsoby vytváření sociální podpory“, a že bez nich by naše společnost po zrušení dnešního státu zavedla brutální kastovní systém.

Když se podíváme na dějiny lidstva, tak státy a civilizace se rozhodně nikdy netěšily tak velké míře sociální inkluze, jakou znala Evropa ve 20. století. Otrokářství, kastovní systém (v Indii existuje de facto dodnes), šlechta a poddaní, to je realita lidských dějin, tedy „kulturně přirozená“ je pro člověka spíše brutální nerovnost. Jako zastánce rovnosti a moderního evropského státu si myslím, že je třeba mít stále na mysli naprostou výjimečnost západního emancipačního projektu v dějinách lidstva a uvědomovat si, co ho umožnilo.

Myslím si, že jeho základy byly položeny již ve středověku, který oproti antice vnímal všechny lidi jako rovné před Bohem, který oproti antice uznával důstojnost fyzické práce a potřebu zlepšovat fyzickou prací svět. Zásadní zlom představovaly první středověké technologie, bezprecedentní rozšíření mechanických hodin, manufakturní výroba a postupný růst blahobytu. Experimentální zacházení s naším okolím a jeho pozorování umožnilo tehdejším lidem postupně dospět k přesvědčení, že staré autority antiky a středověku se mýlí a že je nutné začít znovu (vezměme si jen Komenského Všeobecnou rozpravu o nápravě věcí lidských, vezměme si Francise Bacona a Reného Descartesa), že náš život může vypadat radikálně jinak, než vypadal v minulosti, když budeme zkoumat a experimentovat.

Tím se dostal do pohybu obrovský emancipační proces, který rozbíjel intuice minulých otrokářských, kastovních, poddanských společností a moderní dějiny Západu se dají číst také jako dějiny krvavých střetů o tyto intuice – od buržoazních revolucí jako střetu o šlechtická privilegia přes americkou občanskou válku jako střetu o otrokářství, až po válku se stranickými kastovními systémy v hitlerovském Německu a bolševickém Rusku. Moderní společnost není nějaký „přirozený ustálený stav“, neměli bychom se divit, že přes veškerý nárůst blahobytu a technologických vymožeností a lidového zájmu o vědu je tu stále tendence upadat do starých „kulturně přirozených“ řešení.

Kolik let už uplynulo od americké občanské války, a přesto prezident Obama stále budí pohnutí a nadšení mezi Afroameričany, když na pohřbu bělošským rasistou zavražděného reverenda afroamerického původu, řekne, že idea, za kterou bojovali vojáci Konfederace v občanské válce, tedy otroctví, byla špatná. V žádném případě to není vyřešená věc.

Západní emancipační projekt nikdy nešel samospádem, nikdy nestál na pouhé rutině a staleté stabilitě samozřejmého. A stát, ten vynález starověkých orientálních despocií, v něm byl neustále podřizován hledání rovnosti, svéprávnosti a důstojnosti všech lidí. Vynález státu jako něčeho, co má sloužit občanům v rámci svobodné, občanské společnosti, nikoli sloužit vládnoucí vrstvě, považuji za zřejmě největší revoluci v dějinách lidstva. Nejde jen o sociální kohezi a sociální jistoty, jde vůbec o základní pojetí práva, kdy se římské právo – s úžasným oddělením žalujícího a soudce a se zavedením formálních procedur práva místo lynče – stalo postupně jedním z hlavních nástrojů emancipace samotné. Emancipace poddaných, dělníků, žen, barevných, tělesně či mentálně postižených byla vždy nakonec změnou právních norem, vymahatelných soudně proti komukoli.

Tyto „nepřirozené“, v dějinách unikátní, neintuitivní vymoženosti, ať už jde o experimentální přístup ke světu, o křesťanské pojetí lidské rovnosti, o liberální pojetí státu nebo o římské pojetí práva, musíme kultivovat, studovat, uplatňovat, vysvětlovat. Západní emancipační projekt by byl ostatně naprosto nemyslitelný bez osvěty, bez Encyklopedie, bez občanské společnosti, která je založena na tom, že lidé diskutují, hledají, zajímají se a především, že se chtějí něco dozvědět, něco pochopit, nějak se posunout, že jim prostě současný stav světa a poznání nestačí. Jakmile jsme totiž začali dělat veliké změny světa, už jsme všechno vychýlili ze staré otrocké rovnováhy a musíme neustále reagovat na nové a nové důsledky našich nových a nových zásahů, které musíme dělat, abychom čelili důsledkům zásahů starých.

0
Vytisknout
4158

Diskuse

Obsah vydání | 20. 7. 2015