11. 11. 2013 / Tomáš Koloc
Nevím, zda fakt, že se mi Kosatíkův-Sedláčkův seriál zdá mít kolísavou kvalitu, není dán tím, že se tak příliš neslučuji s jeho koncepcí, která se mi až během jeho třetího dílu odhalila. Tvůrci seriálu chtějí podle mě na podkladě skutečných historických událostí vytvořit jejich určitý výklad, jemuž podřizují vše a k jehož vytvoření jim slouží všechny prostředky. Je třeba autorům přiznat, že jsou první, kdo v naší filmové a televizní tvorbě (po dílech Noc rozhodnutí, Generál Eliáš a Tři králové z 90. let, které komorními inscenačními prostředky mapovaly přijetí protektorátu a odboj řízený jeho premiérem a posléze bez něj) vytvořili též "mapu" heydrichiády v prostředí, kde se o ní skutečně rozhodovalo, v londýnských a blízkých venkovských sídlech britských a emigračních politiků a "jejich mužů". Dílu Kulka pro Heydricha nelze upřít sugestivní atmosféru, která diváka vtáhne do beznaděje londýnské emigrace, jíž propadají všichni činovníci emigrace -- vyjma Beneše.
Způsob, jakým Kosatíkův-Sedláčkův Beneš jedná s předákem demokratických českých Němců Jakschem, kterému nejprve slibuje na území ČSR vybudovat německy mluvící kantony (což byla jeho a Masarykova -- výhradně slibová -- taktika už v době prvního odboje) a pak, předem rozhodnut, mu "po kapkách" servíruje ortel odsunu, je skutečně autentickým -- a velmi působivým -- uměleckým ztvárněním Beneše, jehož sám Churchill v díle charakterizuje jako nepřítele politických stran, který postupuje bez skutečné politické podpory. Druhá linie příběhu, (z nouze a z deprivace diktátorský v jádru humanista Beneš versus v pořadí druhý plukovník Moravec -- tentokrát šéf Benešovy zpravodajské služby křestním jménem František -- cholerický a panovačný despota) je korunována dialogem-esejem o smyslu našich dějin, v němž Moravec Benešovi odhaluje zjištěný původ malé aktivity domácího odboje; v době kdy chtěli čestně bojovat, prezident je donutil kapitulovat, a toho oni se stále drží. (Symbolem smyslu Benešových kroků je tu Moravcova úvaha, že kdyby Hitler po úspěšném atentátu na Heydricha zrušil protektorát a zavedl přímou vojenskou správu na způsob Polska, emigrační vládu by to v jejím úsilí o uznání Československa v předmnichovských hranicích jen posílilo = pro Beneše a jeho jednání v Londýně bylo doma stále málo krve.)
Jinak se ovšem autor, stejně jako v minulých dílech, řídil podle věty, kterou vložil do úst svému seriálovému Winstonu Churchillovi: "Mám-li rozhodovat, vyhledávám co nejmenší společnost". V dílu není ani zmínka o londýnských emigračních vládách ostatních okupovaných zemí, které byly pro Churchilla strategičtějšími partnery, než ta naše (čímž se dále udržuje stereotyp naší výjimečnosti), ani slovo o československém agentu A54, který byl hlavním trumfem v Benešově a Moravcově rukávu (od něj pocházelo datum německého útoku na Anglii a další stěžejní informace), ani náznak Moravcova odborného neumětelství, s nímž dal své zprávy šifrovat zastaralým způsobem, který Němci brzo rozkódovali, a důležitá osobnost Jana Masaryka se omezuje na přihlížející figuru, která kouří a občas ze stolu odstraní vázu s květinami (zcela v souladu s jeho ztvárněními ve Fáberově-Vávrově válečné trilogii ze 70. let a dalších režimních dílech). Také Moravcova narozeninová exhibice v hotelu Grosvenor či jeho dávání řadovým parašutistům na vybranou, "zda Franka nebo Heydricha", jdou nad rámec fabule nutné pro vytvoření atmosféry. Šéf špionáže okupované země nebude v atriu veřejného hotelu vykřikovat důvěrnosti o svém prezidentovi a státní tajemství, když dobře ví, že i Londýn je prošpikovaný německými agenty a nebude se svými úvahami seznamovat prosté vojáky (nota bene v případě, kdy význam Heydricha, coby jednoho z Hitlerových uvažovaných nástupců, stál o celé řády nad významem provinčního Franka). O slovníku a chování čtvrté cenové skupiny u mužů, které i osoby z jejich soukromí znali jako gentlemany, jsem už psal v recenzi na minulý díl seriálu. Výkřiky typu: "To nemusím!" "Já ty tvý paragány fakt miluju; netoužej po ničem jinym, než si jít pro kulku" či chuligánské zahození tu nedopalku, tu ohryzku do záhonu s květinami, se hodí spíš do filmu o českých mafiánských kmotrech let 1990 -- 2013, odkojených frázemi z hollywoodských akčních filmů. A stejně tak, jak jsou ústrojné a umělecky působivé symboly typu Beneše, uvažujícího o sudetských Němcích nad ohněm se slovy: "Shrňte to všechno na jednu hromadu, takhle se vám to rozpadá na všechny strany" ( i když pravděpodobně i on musel ve skutečnosti udržovat zatemnění...), je postava Hany Benešové (která v minulém díle -- v souladu s historickými svědectvími -- svého manžela nekriticky obdivovala, zatímco v tomto hraje roli lady Macbeth, jež Edvarda úkoluje ve věci konečného řešení sudetské otázky) nekonzistentní.
Úkol uvedení otázky po morálnosti odsunu českých Němců do celonárodního diskursu, který si autoři dali, není malý a o jeho nelehkosti svědčí mimo jiné i to, že mezi českou širokou veřejností dosud neznámá postava Wenzela Jaksche je i v titulcích jejich seriálu (kde jsou postavy zmíněny jménem a příjmením; "Edvard Beneš") uvedena jako "Jaksch Wenzel". Nicméně po zhlédnutí třetího dílu už mohu říci, že jejich seriál řadím rozhodně výše než podprůměrné "historické črty" typu Rebelů, Vyprávěj či Anglických jahod, ale zároveň neskonale níže, než jsou například díla stejného žánru jako Daňkovy Hříčky o královnách.
Diskuse