K politické situaci v ČSSD

12. 7. 2013 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

Je třeba si přiznat, myslím si, že k činnosti v politice, má-li vést k realizaci nějakých cílů, patří nutně schopnost uchopit moc, byť samotné uchopení moci může výrazně snížit možnost prosazení původních politických cílů, zejména jsou-li ty cíle ušlechtilé. Samozřejmě samotné uchopení moci nestačí, neboť kormidlo se vzpírá vedení a má svou vůli, danou různými "spodními proudy", a kormidelník zřejmě musí hledat nějakou synergii různých proudů, aby mohl překonat proudy jiné.

Bezmocné lavírování podle změny proudů je však smutný osud pro politika, který chtěl být lídr, neboť projevený strach vede ke ztrátě důvěry v jeho politickou vizi a k podezření, že mu jde pouze o politické přežití. Politická strana má právo na to, aby její vedení riskovalo své vlastní postavení a ukázalo, co v něm je, neboť v případě jeho neúspěchu může vsadit na nové vedení a provést korekci směru po tom, co byl vskutku otestován určitý směr tím, že šel do důsledku. Politická strana by se neměla stát rukojmím svého vedení, které prostě chce jenom přežít. Obávám se nicméně, že tohle se právě děje v ČSSD.

Předseda Bohuslav Sobotka vsadil na ČSSD bez Zemanova vlivu přesně podle názoru Vladimíra Špidly, že Zeman na Hradě je pro ČSSD pohromou. Proto do prezidentských voleb s podporou ČSSD šel Jiří Dienstbier a nikoli Miloš Zeman. Dienstbier ale prohrál díky rozmělnění hlasů, které chtěly změnu, a díky představě mnohých "havlistů", že alternativu může představovat somnolentní místopředseda Nečasovy vlády. Přitom Dienstbier mohl sjednocovat široké spektrum od havlistů po prozápadní sociální demokraty (naopak proruské křídlo ODS a ČSSD se shromáždilo kolem Zemana s podporou Klause). Chtělo to více realismu na straně "dobra". To se ovšem nepovedlo a Sobotka v druhém kole de facto musel podpořit Zemana proti Schwarzenbergovi, pokud se nechtěl definitivně katapultovat z ekosystému ČSSD.

Po pádu Nečasovy vlády Sobotka odmítl šanci sestavovat vládu, slabou a pod Zemanovým vlivem, s tím, že pro ČSSD jsou jedinou možností předčasné volby. Přiznávám se, že jsem si taky nedovedl představit, jak by tuhle situace mohl Zeman "zahrát" jinak, ale byl jsem překvapen. Tah s Rusnokovou vládou ukazuje, že ČSSD zdaleka není silná strana, jistá si svou dominantní pozicí na levé straně spektra. Zeman tímto tahem tlačí ČSSD do poníženého spoléhání se na milosrdenství pravice, na níž závisí jediný pro ČSSD osvobodivý protitah proti Zemanovi, totiž rozpuštění Sněmovny. A pravice zjevně není padlá na hlavu, aby nevyužila možnost postavit českou politiku jako spor mezi sebou a Zemanem s jeho poskoky KSČM, ČSSD a SPOZ.

Příští sněmovní volby mohou být volbami mezi Kalouskem a Zemanem, kdy v obou týmech budou podružné postavy jako Bohuslav Sobotka nebo Martin Kuba. Sobotka do hry ovšem nepřinese žádné kmotry. V čem nakonec bude jeho užitek? A v čem až dosud vlastně byl? S pádem Nečasovy vlády končí vzestupné proudy a jen plachtit nestačí.

Co je v české levici ještě životné? Je to prezident Zeman a k obrazu jeho vybudovaná strana, která nese jeho jméno v názvu? Je to politické točení se podle kmotrovských proudů? Je to rétorika rozevřených plachtících křídel nad stoupavými proudy odporu k Nečasovi a Kalouskovi? Jsou to komunisté, kteří jsou dnes na levici (SPOZ k levici nepočítám) Zemanovi nejblíže? Zemana i jemu nakloněné odbory by mohl zahnat do kouta, myslím, někdo, kdo by opravdu zvedl levicové témata a získal pro ně veřejnost, témata "uražených a ponížených", jenže zatím se to děje spíše naopak: na uražení a ponížení, na zbídačení této země pod vládou Nečase a Kalouska, se pěstuje iluze silného prezidenta, který se postará o lid a který občas zahraje kartu homofobie či islamofobie, aby otestoval, jak by se dal hněv české veřejnosti kanalizovat a odvrátit od opravdu závažných problémů, jejichž donekonečna opakovaná "řešení", jako jsou majetková přiznání, se stávají mýtem, držícím korporativní uspořádání státu bez nejmenšího reálného zájmu o osud uražených a ponížených.

A nakonec i havlisté budou volit v příštích sněmovních volbách Kalouska a budou to chápat jako triumf prozíravosti své prezidentské volby, i když tehdy ještě dělali ve svých "čistých duších" tlustou čáru mezi ním a knížetem. Společný nepřítel totiž zatemňuje mysl, tím spíše když společné hodnoty jsou v boji "zla se zlem" zapomenuty.

Někdy jindy se vrátím k dalšímu aspektu dnešní politické situace, kterému říkám "dědictví Věcí veřejných", a mám tím na mysli aktivitu orgánů činných v trestním řízení od Ratha a Parkanové k Nagyové a Nečasovi.

0
Vytisknout
10893

Diskuse

Obsah vydání | 16. 7. 2013