Vážné myšlenky z Francie
16. 6. 2012 / Jan Čulík
Je bezpečná existence demokratické České republiky v dlouhodobé perspektivě ze zahraničněpolitického pohledu zajištěna? Dokážeme bezpečně předvídat, jaká bude situace v Evropě za pět, deset let? Víme všichni, že se v dnešní nestabilní době může zahraničněpolitická situace radikálně změnit. Kdo by v roce 2007 býval tušil, že nastane vážná hospodářská a finanční krize a že i budoucnost eura, eurozóny a Evropské unie bude zpochybněna? Kdo by býval r. 1932 dokázal předpovědět, že za deset let budou v Evropě vražděni Židé po statisících?
Jak víme, ohnisko především hospodářského vývoje se přesunulo mimo Evropu, do východní Asie. Čína financuje dluhy Spojených států, aby si občané mohli kupovat čínské výrobky. Pokud bude hospodářský a politický význam Evropy dále upadat, nejsou vyloučeny vážné politické tlaky, po případném rozkladu Evropské unie není vyloučen ani vznik politicky extremních režimů či pro Českou republiku výrazně záporné zahraničněpolitické konstelace. Česko se historicky vždycky stávalo obětí velkých mocností a jejich vlivu. Muselo skákat, jak si kolonista poručil.
Lze to shrnout jasně srozumitelnou metaforou, i když se někomu v dnešní situaci může zdát poněkud přehnaná: může někdo zaručit, že ve střednědobé či dlouhodobé perspektivě nedojde v Evropě k nějakému "novému Mnichovu"? Tedy, po případném rozpadu Evropské unie k zahraničněpolitickému vývoji nepříznivému pro ČR?
Všichni víme, že jednotlivé státy, a to i v dnešní Evropské unii, docela brutálně prosazují jen vlastní sobecký zájem. Menší země jsou vždycky v nevýhodě. Myslíte si, že bude někdy někdo něco aktivně dělat pro Česko? Někdejší představa Václava Havla, že bude-li v Praze umístěna rozhlasová stanice Svobodná Evropa, Američané se na Česko nevykašlají, je sice chvályhodná, ale poněkud naivní. Obdobně nespolehlivá je představa, že jen proto, že je Česká republika dnes v NATO, je její obrana vojensky stoprocentně zajištěna. Hovořil jsem o tom před časem důvěrně s americkými diplomaty, a ti se jen ironicky usmívali. Faktem je, jak to Češi znají z historie, když dojde ke krizi, platné dohody se neplní, pokud jejich plnění není v přímém zájmu dané mocnosti.
Pokud by se někdy ve střednědobé budoucnosti znovu jednalo o osudu České republiky "o nás bez nás", Česká republika v dnešní době nemá v občanstvu západních zemí, které dosud určují politické směřování Evropy, skoro žádné stoupence, kteří by znali českou kulturu, českou historii a českou politickou situaci a kteří by v době krize byli schopni a ochotni vystoupit ve veřejné debatě na obranu českých zájmů. V době případné budoucí krize se o žádné takové osobnosti v západní Evropě Česká republika nedokáže opřít.
Vadí to ale i v běžné, nekrizové situaci. Je chyba, že si Česko za více než dvacet let své nezávislé existence nevypěstovalo na Západě příliš mnoho veřejných osobností, které by byly v tamějším diskursu vystupovat na obranu českých zájmů.
Je zapotřebí nového Ernesta Denise a Roberta Setona-Watsona, kteří by, právě jako tyto osobnosti před sto lety, dokázali efektivně vystupovat na obranu české věci. Česká republika jako relativně malý národ, který je vždycky v existenčním ohrožení, si musí pěstovat sympatizanty na Západě. Byla by to klíčová, strategická investice, kterou však Česká republika zanedbává.
Čeští politikové si možná neuvědomují, že české zájmy nebudou západní politikové prosazovat, protože se to v jejich každodenních stycích se západními politiky neprojevuje. Čeští politikové jsou na Západě zdvořile a pozorně přijímáni svými tamějšími protějšky. Britský, francouzský, německý či americký politik českého hosta vyslechne a hovoří s ním věcně, otevřeně a informovaně, i o docela důvěrných záležitostech. Český politik z toho nabude dojmu, že je součástí důvěrného vnitřního vlivového okruhu a že se s ním počítá.
Ve skutečnosti je to jen zdání. To, jak se západní politik vůči českému návštěvníku chová, je pouze projevem jeho profesionality. Jeho postoj vůči českému politiku je neangažovaný. Po setkání se západní politik českým kontaktům už neozve, nenabídne další schůzku a pro český zájem nic neudělá.
Byl jsem v pátek v Paříži na českém velvyslanectví na konferenci profesorů a lektorů českých studií především z Francie, ale i z některých jiných zemí. Západní univerzitní systémy procházejí v dnešní době radikálními změnami. Drasticky se komercializují. Nejhorší situace je v Americe a ve Velké Británii, avšak stejná praxe se rychle šíří i po ostatní západní Evropě.
Ve Francii byla, zjevně v důsledku orientace meziválečného Československa na Francii, situace v oblasti českých studií donedávna snad nejlepší v celé západní Evropě. Při návštěvě českého velvyslanectví v Paříži v avenue Charles Floquet č. 15 si člověk uvědomí, jak obrovskou práci tu vykonali před sto lety Masarykovi lidé. Pozoruhodnou budovu českého vyslanectví v těsné blízkosti Eiffelovky získal československý stát od jedné francouzské šlechtičny zřejmě v důsledku jejího přátelství se Štefánikem. Po celé Paříži má český stát z doby před devadesáti-sto lety několik strategicky rozmístěných budov, které zůstávají dodneška tichým, částečně opuštěným svědkem obrovské efektivity našich předků z doby přibližně před sto lety a důkazem jejich vlivných styků ve francouzské společnosti.
Podle nového francouzského vysokoškolského zákona získaly francouzské univerzity plnou samostatnost na státu. Začíná se tu dít to, co se už děje v Británii. Univerzity i zde nyní jednají podle komerčních, nikoliv akademických hledisek. Likvidují obory, které jim připadají komerčně nevýznamné, obory z nichž jim nikdy nepoplynou velké finanční zisky. Ohroženými obory je v nové komerční situaci vždycky studium jazyků a kultur. Studium jazyků je náročné a nákladné. Vysokým školám se nevyplatí. Daleko výhodnější je pro ně prodávat podnikatelské kurzy (Masters of Business Administration) za vysoké školné zájemcům z dalekých zemí, které musejí platit, jako je Čína. Posílí se tím v Evropě jednostranný směr informací, už tak zásadně směřující jen ze Západu na Východ. V českých médiích víme o všem, co se v Americe jen šustne, o kulturní a politické identitě zemí středovýchodní Evropy neví však na Západě skoro nikdo nic a od nynějška to bude ještě daleko horší. Ve Francii se zřejmě bude rušit nejmíň polovina z deseti univerzitních středisek, na nichž se v současnosti šíří česká kultura a vyučuje český jazyk.
Pro Českou republiku je to vývoj, který může v střednědobé a dlouhodobé perspektivě ohrozit její bezpečnost. Platí to jak o Británii, tak o Francii, tak o Spojených státech. Česká republika si nevytvořila v místní francouzské populaci žádné politické a kulturní spojence. Projevilo se v poslední době několikrát, nejvýrazněji v roce 2009, v době českého prezidentství Evropské unie. To prezidentství následovalo po prezidentství francouzském a ve francouzském tisku se objevily hlasy, zjevně živené tehdejším prezidentem Sarkozym, že by francouzské prezidentství EU mělo být prodlouženo o dalších půl roku a nemělo se předat "nezralé" "postkomunistické" zemi jako Česko. Nepodařilo se tehdy nalézt ve francouzské společnosti nikoho, kdo by vystoupil v médiích a poukázal na sofistikovanou historii české kultury a řekl Francouzům, že Česká republika je důstojný partner. Nebyl žádný Ernest Denis.
Mám zkušenost z Glasgow University, že se nám během let právě dařilo v mezinárodní populaci vytvářet z absolventů našich kulturologických univerzitních kurzů, doplněných výukou středoevropských jazyků, právě takovéto sympatizanty s Českou republikou. V Glasgow studují mladí lidé ze sto zemí světa. Stovky z nich byly dosud každoročně seznamovány z různými aspekty české kultury. Tito lidé se pak stávají diplomaty, podnikateli, politiky. Jejich vliv není malý. Zrovna před měsícem získala jedna naše studentka významnou novinářskou cenu udělovanou organizací Amnesty International. Bezpochyby skončí na vlivném místě. Jeden z našich absolventů z doby přibližně před čtyřmi lety má nyní významné postavení v jednom úřadu v OSN. Jiný náš postgraduant je ředitelem významné nadnárodní nevládní organizace. Mohl bych takto pokračovat dlouho.
Důležité ale je i to, že v Glasgow byli informacím o české kultuře a historii dosud vystavováni i studenti neslavistických oborů, právníci, ekonomové, politologové. Tito lidé si v politice, jako poslanci, jako komentátoři, až půjde o něco významného, vzpomenou, že v mládí tři roky studovali různá česká témata a budou situace, v nichž půjde o zájem České republiky, hodnotit vůči ČR vstřícněji, než kdyby o ní nevěděli nic.
Je naprosto nesporné, že univerzitní kurzy šířící povědomí o kultuře a jazycích středoevropských zemí vytvářejí pro tyto země dlouhodobé a vlivné spojence, které tyto země budou v každé nadcházející krizi silně podporovat. Potíž je, že takovýchto center je po západní Evropě velmi málo a nyní rychle dochází k jejich celoplošné likvidaci. Proč? Protože se západní univerzity proměňují v mlýnky na peníze. Přestávají být důležitými jakékoliv akademické aspekty a rozhodující jsou jen aspekty finanční.
Proti rychle pokračující likvidaci center českých a středoevropských studií na západních univerzitách by měl český stát razantně zasáhnout. Bohužel jediným způsobem, jak se to dá udělat, je poskytnutí finančních prostředků. Žádné jiné argumenty nezabírají. V dnešní situaci jsou pro nové monetaristické manažery západních univerzit přesvědčivé jedině peníze.
Jedině tomu nyní západní univerzity rozumějí, a některé menší státy Evropy to také rychle chápou a začínají své kulturní instituty výrazně podporovat. Portugalština, která byla před zrušením, přežila na University of Glasgow jedině proto, že Portugalsko, navzdory tomu, že se nachází uprostřed finanční krize, poskytlo Glasgowu trvalé finanční dotace ve výši několika set tisíc euro ročně na šíření portugalského jazyka a kultury. Jedině peníze soustředily mysl tamějších univerzitních manažerů a portugalština se proměnila z předmětu určeného ke zrušení ve vysoce perspektivní obor.
Je strategicky důležité, aby si Česká republika univerzitními kurzy zaměřenými na středovýchodní Evropu ve středně až dlouhodobé perspektivě vytvářela důležité, o české kultuře informované, občanské spojence v zemích západní Evropy. Ve svém vlastním zájmu to je to nutno dělat v nadcházejícím politicky a ekonomicky nestabilním období daleko razantněji a efektivněji než dosud. Mělo by se to stát dlouhodobou zahraničněpolitickou strategií českého státu. Možná není nic důležitějšího.
Čím menší země, tím více prostředků musí vynakládat na šíření povědomí o své historii, politice a kultuře v zemích, v nichž se bude rozhodovat o jejím osudu. Přes čtyři sta let se o osudu Čechů a Čech mocensky rozhoduje v zahraničí. To, jaký je v Čechách režim, určuje vždycky zahraničněpolitická konstelace. Ve svém vlastním zájmu musí Česká republika začít ovlivňovat zahraničněpolitický diskurs ku prospěchu své věci dlouhodobým vytvářením strategických spojenců v západních zemích, seznámených prostřednictvím univerzitních kurzů s její kulturou, politikou a historií. Nejefektivněji to lze provádět v součinnosti s ostatními středoevropskými zeměmi. V každé velké západoevropské zemi by česká vláda měla zajistit v součinnosti se svými středoevropskými partnery trvalou existenci jednoho nebo dvou center pro studium středovýchodní Evropy. Je to snad nejdůležitější investice velkého dlouhodobého významu, jakou může Česká republika v současnosti učinit.
Česká administrativa se bude hájit, že už nyní vydává na "podporu českého kulturního dědictví" v zahraničí 37 milionů korun ročně. Je to strašně málo. Každý český občan tak vydá na zajištění budoucí stability svého státu šířením informací o kultuře své země v rozhodujícím zahraničí kolem 3 korun českých ročně. Jde o tak důležitou věc, že by bylo nutno do této životně důležité strategie investovat tak desetkrát víc.
Česká republika většinou platí lektory, tedy učitele češtiny, pro různé země v zahraničí. To je sice chvályhodné, ale nestačí to. Lektoři jsou na univerzitách těmi nejnižšími pracovníky. Jsou to služky, které vykonávají nesmírně záslužnou, neoceněnou práci. Právě oni (ony, většinou jsou to ženy) jsou oněmi neviditelnými, skromnými pěšáky na budoucí frontě , kde se bojuje o stabilitu a existenci České republiky. Někdy nejsou ani považováni za regulérní zaměstnance univerzity a v žádném případě nemají rozhodovací možnosti, co se týče struktury kurzů či strategie kateder či fakult. Je sice záslužné, že Česká republika zatím financuje aspoň lektory, jenže po zrušení středoevropských a slavistických kateder už nebude, kde by tito lektoři mohli působit.
Česká republika musí zajistit, aby v klíčových zemích Západu, kde se bude rozhodovat o budoucím osudu ČR, existovalo aspoň jedno, nejlépe dvě (akademická konkurence je důležitá) univerzitní centra pro studium středovýchodní Evropy. Mělo by se to zajistit v součinnosti s ostatními zeměmi střední Evropy.
Česká republika by měla od nynějška financovat aspoň na několika klíčových místech řádné profesury, případně místa odborných asistentů na místních univerzitách tak, jak to udělal Masaryk založením Školy středo a východoevropských studií v Londýně, zajistit, aby se na tato místa konaly řádné konkursy a místa byla obsazena schopnými lidmi, kteří dokáží pro západní veřejnost relativně exotickou a "irelevantní" českou a středoevropskou kulturu místním lidem ozvláštnit, učinit zajímavou a zpřístupnit.
Je opravdu zapotřebí, aby Česká republika tímto způsobem investovala do vzdělávání zahraničních ekonomů, politologů, historiků, specializujících se na střední Evropu, kteří budou v nadcházejících krizích její zájmy hájit. Čechy nikdo v zahraničí během krize poslouchat nebude. Francouze, Brity a Američany, hájící českou věc, však ano.
Je to investice, na níž může záviset přežití demokracie v ČR. Možná, že politikové, kteří se o ni zasadí, si tím zajistí, že zase někdy -- za deset, patnáct, dvacet let? - neskončí v nějakém koncentračním či pracovním táboře.
Myslíte si, že přeháním? A dokážete číst budoucnost?
Diskuse