Nejen apatie?

24. 5. 2011 / Pavel Urban

Nicméně ani problém českého národa nespočívá jen v apatii.

Připomněl bych dvě kauzy, které poodhalily myšlení české veřejnosti. O první se postaral vsetínský exstarosta Čunek poté, co se stal předsedou lidovců a místopředsedou vlády. Respektive se postaralo bratrstvo těch, kteří na sebe vědí, jehož členem Čunek nebyl.

Nejdřív na něj vytáhli úplatky. Přímo dokázat se nedaly. Pravda ale byla, že po vítězství v místních volbách se na jeho účtu objevilo půl milionu, které neuměl okamžitě vysvětlit. S jeho popularitou to nijak zvlášť nehnulo. Odejít musel až později, když se ukázalo, že si jako vsetínský starosta zapomněl odhlásit sociální dávky.

Takováto logika může mít dvojí vysvětlení. Podle první si mnozí Češi pletou politiku s trestním soudem. Tam skutečně platí, že obžalovaný je nevinný, dokud se bezpečně neprokáže opak. (Peníze na účtu mohou pocházet od ledaskoho, zatímco neprávem čerpané sociální dávky jsou neprávem čerpané sociální dávky.) Politika ovšem, podobně jako byznys, není o vině či nevině, ale o důvěře. Důvěra souvisí se solidností a solidní politik by měl dbát na to, aby se nedostal do podezřelých situací. Pokud někomu nevadí nesolidnost, pak se nemůže divit, že skončí jako okradený.

Další možností je, že přetahování sociálních dávek je zločin "socek", zatímco vzájemná výpomoc mezi politiky a byznysmeny je gentlemanský delikt. Pokud to vůbec je delikt. Nevím, které z obou vysvětlení převažuje, korupci ale podporuje obojí.

O druhou kauzu se svého času postaral tehdejší šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Jeho hrubý vyšetřovací materiál, který se poslancům podařilo neudržet v tajnosti, vzal sociálním demokratům vítězství ve volbách.

Jak reagovala česká veřejnost ? Pro stoupence ODS se Kubice stal hrdinou, protože podrazil sociální demokracii. Stoupenci ČSSD v něm ze stejného důvodu viděli padoucha. A konečně neutrální většina se tentokrát mírně klonila k postoji sociálních demokratů. Takovéhle podrazy se nedělají.

Všichni dohromady měli společné jedno : absolutní nezájem o důvody, které sám Kubice uváděl na svoji obranu. Nikdo je tehdy ani nevyvracel. Byly prostě bezvýznamné. Politici a jejich vztahy zajímají aspoň část veřejnosti. Policie, její práce a poměry v ní nezajímají nikoho. A to ani když se o nich píše. Přitom je jasné, že bez nezkorumpované a nedemoralizované policie se proti korupci i dalším veřejným hříchům bude bojovat jen těžko.

Lze tedy říci, že obyčejný český člověk "nepodporuje" korupci. A třeba na ni i nadává. Skutečná válka proti korupci, její protagonisté a realita v pomyslných zákopech je mu ale ukradená. Nepřekvapuje, že je ukradená i politikům. (Pochopitelně kromě kauz, které se jich přímo dotýkají.) Když se budou angažovat, nadělají si spoustu problémů a stejně to nikdo neocení.

Dalo by se také říci, že myšlení českého člověka není myšlením občana, který chce vědět, jak to funguje (mám na mysli konkrétní kauzy a mechanismy, nikoli svět či politiku obecně). Spíše myšlením poddaného, který od pánů žádá výsledky a nechce být otravován detaily.

Pavel Tučka také klade otázku, kdo po dvacet let v této zemi vymýval lidem mozky. Odpověď zní : ledaskdo. Nicméně úspěch v této činnosti vyžaduje dvě strany.

Česká pravice osvědčila svoji schopnost, respektive naprostou neschopnost přesvědčovat nepřesvědčené při obhajobě radaru v Brdech. Pokud i takovýhle výkon stačil na dvacet let vymývání mozků, natolik úspěšného, že stojí za řeč, pak to s tou chytrostí českého národa asi nebude tak slavné.

Na druhou stranu, není těžké lidi přesvědčovat, pokud jim říkáte to, co chtějí slyšet. Ještě lepší jsou ti, kteří ten svůj mozek nehodlají příliš používat a potřebují někoho, kdo by za ně myslel. Pokud narazíte na takové lidi ve fázi hledání a dokážete je oslovit, pak získáte stoupence věrné až do hrdel a statků. Většinou jen do cizích hrdel a statků, ale i tak vám ledacos odpustí. To je jedno z tajemství úspěchu Václava Klause. Takovýmto lidem se vymývají mozky snadno, protože jde v podstatě o leštění již vyleštěného.

Český pravicový občan ovšem nechce vypadat hloupě a tak většinou neprezentuje své myšlenky jako neomylné. Spíše se odvolává na komunisty a jiné levičáky. (Případně na levičáky a jiné komunisty.) Jak známo, tito lidé nemají pravdu. Pokud tedy tvrdí, že je něco špatně, pak to špatně být nemůže. Nelze popřít, že podle tohoto kritéria si liberálové stojí velmi dobře.

Na levici to ovšem není o moc lepší. Jen je nutné nahradit komunisty coby zdroj zaručené nepravdy těmi liberály.

S takovýmhle myšlením můžeme demonstrovat, defenestrovat a třeba i revolucionizovat. I kdyby se nám podařilo Augiášův chlév vyčistit a ne naopak ještě více zaneřádit, stejně se brzy vše vrátí do starých kolejí.

Abych skončil trochu více optimisticky. Poslední volby dostaly do parlamentu a následně do vlády stranu, díky níž vyhřezly na povrch věci, které doposud pouze prosvítaly. Navíc se týkají vlády a vztahů mezi vládními stranami. Jsou to tedy, jak už bylo řečeno, věci důležité. (Na rozdíl třeba od poměrů v policii.) Zároveň se tato vláda nejen chystá sáhnout občanům na jejich peněženky a jistoty (ať už skutečné nebo virtuální), ale navíc veřejně vzbuzuje dojem, že tak skutečně učiní.

Jak známo z historie, takováto hrozba je obvykle silným dopingem pro lidské myšlení. Pod jejím vlivem bývají schopni překvapivých duševních výkonů leckdy i lidé, od kterých by to nikdo nečekal. Výsledky se také už dostavují. Přinejmenším se zatím nezapomnělo na Libora Michálka.

Zda bude výsledkem tohoto blýskání na lepší časy očistný déšť nebo jen neškodné mrholení je v tuto chvíli těžké říci. Ale naděje tu je.