Alexander Dubček: Komunista, kterého nelze odbýt slovem komunista

7. 11. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Komunista, který se stal symbolem změny

Alexander Dubček byl komunistou. Členem Komunistické strany Československa se stal už v mládí a celý jeho politický život byl spojen s komunistickým hnutím. Nelze z něj zpětně dělat liberálního demokrata ani člověka, který chtěl v roce 1968 odstranit socialismus a zavést západní kapitalismus.

Jenže stejně tak nelze jeho život a historický význam odbýt jedinou větou: byl to komunista.

Dubček se do československých dějin zapsal především jako hlavní představitel Pražského jara. Období, které v roce 1968 přineslo lidem naději, že i společnost žijící v autoritářském systému může získat větší svobodu, prostor pro veřejnou diskusi a možnost rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Pro mnoho lidí se tehdy stal tváří změny. Ne proto, že by měl připravený dokonalý politický program nebo že by dokázal předvídat všechny důsledky událostí, které rozpoutal. Jeho význam spočíval také v tom, že se v době, kdy se zdálo, že se nic změnit nemůže, začalo něco skutečně měnit.

Pražské jaro: pokus o socialismus s lidskou tváří

Pražské jaro nebylo pokusem o návrat ke kapitalismu. Bylo pokusem reformovat tehdejší socialistický systém, zbavit jej nejtvrdších autoritářských prvků a dát mu lidštější podobu. Reformní komunisté chtěli uvolnit politický a společenský život, omezit mocenskou svévoli a umožnit otevřenější veřejnou diskusi.

Významnou součástí těchto změn bylo zrušení cenzury, větší svoboda médií a postupné otevírání prostoru pro názory, které byly předtím potlačovány. Společnost začala mluvit o věcech, o nichž se dlouhá léta veřejně mluvit nesmělo. Nešlo už jen o reformy uvnitř komunistické strany. Do veřejného života vstupovali lidé, kteří chtěli skutečnou změnu.

Dubček se stal nejviditelnější tváří tohoto období. Jeho politický jazyk byl umírněný a vystupování civilní. Lidi si však získával i tím, jaký byl. Měl upřímný úsměv, který působil přirozeně a kterým si dokázal lidi okouzlit. Nebyl to politik, který by si kolem sebe budoval odstup. S obyčejnými lidmi mluvil normálně, bez přetvářky a zbytečných formalit. Působil jako člověk, se kterým se dá sednout ke stolu a obyčejně si popovídat. Právě v tom byl jeho velký rozdíl oproti mnoha tehdejším představitelům moci. Lidé v něm neviděli jen stranického funkcionáře, ale také člověka, který jim byl blízký.

Pro mnoho lidí představoval možnost, že i systém, který se zdál být neměnný, lze otevřít a změnit. Pražské jaro se postupně stalo něčím mnohem větším než jen reformním projektem části komunistického vedení. Stalo se společenským hnutím, které mělo vlastní dynamiku a které už nebylo možné jednoduše zastavit vnitrostranickými rozhodnutími.

Dubček však nebyl jediným autorem těchto změn. Pražské jaro bylo výsledkem širšího společenského a politického vývoje, na němž se podíleli reformní politici, intelektuálové, novináři i obyčejní občané. Přesto se právě jeho jméno stalo se srpnem 1968 a nadějí na svobodnější společnost neoddělitelně spojeno.

Srpen 1968: zajetí, nátlak a politický ústup

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem. Vojenská intervence násilně ukončila reformní proces a ukázala, že Moskva není ochotna připustit, aby se Československo vydalo vlastní cestou.

Dubček a další nejvyšší českoslovenští představitelé byli sovětskými jednotkami zajati a odvezeni do Sovětského svazu. Následovala moskevská jednání, která probíhala pod tvrdým nátlakem sovětského vedení. Jejich cílem bylo přimět československé politiky k přijetí podmínek, jež znamenaly faktický konec Pražského jara.

Většina československé delegace nakonec Moskevský protokol podepsala. Jediným, kdo podpis odmítl, byl František Kriegel. Dubček podepsal až po několika dnech jednání a nátlaku.

Tento okamžik patří k nejproblematičtějším částem jeho politického života. Jeho rozhodnutí nelze jednoduše omluvit, ale ani vytrhnout z kontextu násilné okupace, zajetí a mimořádného psychického nátlaku. Zdeněk Mlynář ve svých vzpomínkách popisoval Dubčekův stav po návratu z Moskvy jako velmi vážný. Dubček byl podle něj psychicky i fyzicky vyčerpaný.

O tom, v jakém stavu se Dubček z Moskvy vrátil, později svědčil také jeho syn Pavol, lékař a chirurg. V rozhovoru pro deník Blesk vzpomínal, že jeho otec byl po návratu otřesený a měl poraněnou bradu. Když se ho ptal, co se stalo, Dubček údajně odpověděl, že spadl. Jeho syn k tomu poznamenal, že jako chirurg traumatolog ví, že na bradu se většinou nepadá. V jiném rozhovoru hovořil dokonce o rozbité hlavě, kterou museli otci doma ošetřit. Dubček sám o tom, co se v Moskvě odehrálo, nechtěl mluvit. Toto svědectví vykresluje fyzický i psychický stav, v němž se po moskevských jednáních nacházel.

 

Jeho ústupky však měly skutečné politické důsledky. Postupně se začala obnovovat cenzura, reformní představitelé byli vytlačováni z funkcí a společenské uvolnění skončilo. Naděje, kterou Pražské jaro přineslo, byla násilně přerušena.

Dubček se ještě několik měsíců pokoušel v politice udržet, ale jeho pozice slábla. V dubnu 1969 jej ve funkci prvního tajemníka Ústředního výboru KSČ vystřídal Gustáv Husák. Následovalo období takzvané normalizace.

Pendrekový zákon: odpovědnost, kterou nelze vymazat

Jednou z nejzávažnějších kapitol Dubčekova politického života je jeho podíl na přijetí zákonného opatření č. 99/1969 Sb., známého jako pendrekový zákon.

Zákonné opatření přijalo předsednictvo Federálního shromáždění 22. srpna 1969, tedy v době prvního výročí okupace. Umožňovalo tvrdší postihy lidí, kteří se účastnili demonstrací a protestů proti okupaci a nastupující normalizaci. Režim tím získal další nástroj k potlačování veřejného odporu.

Dubček byl v té době předsedou Federálního shromáždění. Jeho podpis pod zákonným opatřením je historickým faktem. Okolnosti, za kterých k němu došlo, však stojí za připomenutí. Historik Milan Bárta uvádí, že Dubček podpis zpočátku odmítal a učinil tak až po tvrdém nátlaku Gustáva Husáka. Ten mu měl vyhrožovat odpovědností za další ztráty na životech, pokud opatření nebude schváleno a zveřejněno.

Tento nátlak je důležitou součástí historického kontextu. Neznamená však, že by Dubčekova politická odpovědnost zmizela. Historik Oldřich Tůma upozorňuje, že Dubček mohl přijetí opatření zpochybnit také z procesních důvodů, protože předsednictvo Federálního shromáždění podle něj nebylo v požadovaném složení. Tůma navíc poukazuje na dochovaný protokol, podle něhož pro přijetí hlasovali všichni přítomní.

Dubček tedy nebyl pouhým pasivním svědkem událostí. Jeho podpis pomohl uvést v platnost opatření, které umožnilo tvrdší postihy občanů a stalo se jedním z nástrojů nastupující normalizace.

Je důležité připomenout, že Dubček nebyl velitelem bezpečnostních složek a nerozhodoval o každém policejním zásahu. To však nic nemění na jeho politické odpovědnosti za konečné přijetí opatření, které pomáhalo potlačovat občanský odpor.

Právě tady je namístě kritický pohled. Nelze současně připomínat Dubčekovu roli při uvolňování společnosti v roce 1968 a přehlížet jeho podíl na represivním opatření o rok později. Jeho podpis nelze vymazat z dějin ani vysvětlit pouze tlakem okolností.

V říjnu 1969 byl odvolán z funkce předsedy Federálního shromáždění a následně vyslán jako československý velvyslanec do Turecka. V červnu 1970 byl vyloučen z KSČ. Poté žil mimo politický život a pracoval jako technický pracovník v podniku Západoslovenské státní lesy.

Z politika, který ještě nedávno představoval naději milionů lidí, se stal člověk, jehož jméno mělo být z veřejného života vytlačeno.

Dvacet let mimo politiku a návrat v listopadu 1989

Dubček strávil dvě desetiletí mimo vysokou politiku. Nebyl představitelem disentu v tom smyslu jako Václav Havel nebo lidé kolem Charty 77. Jeho postavení bylo jiné. Byl bývalým vrcholným komunistickým politikem, který se stal obětí normalizačního režimu, ale současně nesl odpovědnost za některá svá rozhodnutí z let 1968 a 1969.

Přesto jeho jméno z veřejné paměti nezmizelo. Pro část společnosti zůstával symbolem Pražského jara a naděje na reformu. Jeho význam byl mimořádný také na Slovensku, kde měl silnou společenskou podporu.

Když v listopadu 1989 začala sametová revoluce, Dubček se znovu objevil na veřejnosti. Jeho vystoupení na demonstraci na Václavském náměstí 24. listopadu 1989 mělo silný symbolický význam. Po více než dvaceti letech se vrátil člověk, jehož jméno bylo spojeno s posledním velkým pokusem o reformu komunistického režimu.

Nebyl to návrat bez rozporů. Část nového politického vedení měla k Dubčekovi výhrady, zejména kvůli jeho postupu po srpnové okupaci a podílu na pendrekovém zákonu. Někteří představitelé Občanského fóra i Veřejnosti proti násilí měli jiné představy o tom, kdo by měl stát v čele nového Československa.

Ačkoli se v novém politickém vedení objevovaly snahy odsunout Alexandra Dubčeka do pozadí a zabránit tomu, aby se stal prezidentem, jeho společenský význam byl natolik silný, že to jednoduše nebylo možné. Dubček nebyl jen představitelem bývalého režimu, kterého bylo možné vyměnit za nové tváře. Byl osobností, k níž se vztahovala naděje milionů lidí, symbolem Pražského jara a politikem s mimořádnou autoritou, zejména na Slovensku. Nové vedení s ním proto muselo počítat, ať už si to jeho jednotliví představitelé přáli, nebo ne.

Václav Havel si uvědomoval, že soupeření o prezidentskou funkci by mohlo společnost rozdělit. Dubček měl výraznou podporu zejména na Slovensku a jeho kandidatura nebyla jen okrajovou možností. Havel proto spojil svou kandidaturu s tím, že Dubček získá významnou ústavní funkci.

Dne 28. prosince 1989 byl Alexander Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění. Nebyla to jen zdvořilostní odměna za jeho někdejší politickou roli. Bylo to také uznání jeho skutečné společenské autority a významu, který měl pro velkou část obyvatel Československa.

Dubček a Petr Pithart: dvě rozdílné politické dráhy

Dubčekův návrat do veřejného života nebyl přijat bez kritiky. Jedním z jeho výrazných kritiků byl Petr Pithart, bývalý reformní komunista, později disident a signatář Charty 77. Dubčekovi vyčítal především jeho postup po sovětské okupaci. Podle Pitharta reformní vedení postupně kapitulovalo před Moskvou, opustilo ideály Pražského jara a nedokázalo společnosti nabídnout jasný politický odpor. Podpis Moskevského protokolu vnímal spíše jako kapitulaci než jako zradu, ostře však kritizoval následné ústupky a Dubčekův podpis pod pendrekovým zákonem.

Pithartův soud byl přitom velmi osobní. Jeho výrok, že si Dubček nezasloužil, aby se jako symbol vrátil, není historickým faktem, ale vyjádřením jeho vlastního politického a morálního hodnocení. A právě tady se ukazuje zajímavý rozpor. Zatímco Pithart odmítal Dubčekův návrat jako symbolu, značná část československé společnosti jej tak stále vnímala. Dubček se totiž v listopadu 1989 nevracel jako politik bez minulosti, ale jako osobnost, jejíž jméno bylo po desetiletí spojeno s nadějí Pražského jara.

Pithart měl právo Dubčeka kritizovat a jeho výhrady nelze odbýt. Jenže ani jeho osobní soud nemohl změnit skutečnost, že Dubček měl mimořádnou společenskou autoritu, kterou mu nepropůjčilo nové politické vedení, ale lidé sami. Ať už si to Pithart přál, nebo ne, Dubček se symbolem návratu naděje v listopadu 1989 skutečně stal.

Rozdílné byly také politické zkušenosti obou mužů. Pithart se po roce 1968 rozešel s komunistickou stranou a později se zapojil do disentu. Dubček naproti tomu zůstal až do svého vyloučení součástí nejvyššího stranického vedení a nesl odpovědnost za jeho rozhodnutí. Právě tato rozdílná zkušenost vysvětluje, proč se na Pražské jaro a jeho představitele mohli dívat odlišně.

Kritika Dubčeka je legitimní. Stejně legitimní je však připomínat, že jeho společenský a mezinárodní význam nebyl srovnatelný s běžnou politickou kariérou. Stal se symbolem naděje, kterou si lidé spojovali s možností změnit poměry, v nichž žili.

Od reformního komunismu k sociální demokracii

Po listopadu 1989 se Dubčekova politická orientace postupně posouvala k demokratickému socialismu a sociální demokracii. Na jaře 1992 se stal předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska.

Tento vývoj je zajímavý také ve srovnání s politickými cestami některých jeho někdejších stranických současníků. Zatímco Dubček zůstal na levé straně politického spektra, část bývalých členů KSČ se po listopadu 1989 vydala téměř opačným směrem. Lidé, kteří ještě na konci osmdesátých let působili v komunistické straně, se později stali představiteli pravicové politiky a hospodářské transformace.

Výrazným příkladem je Vladimír Dlouhý, který byl členem KSČ od roku 1978 až do prosince 1989. Po listopadu vstoupil do pravicové Občanské demokratické aliance a stal se ministrem průmyslu a obchodu ve vládách Václava Klause. Patřil k významným představitelům hospodářské transformace první poloviny devadesátých let.

K podobnému politickému obratu patřil také Ivan Kočárník, bývalý člen KSČ, který se po roce 1989 stal ministrem financí a jedním z představitelů ekonomické transformace. Ve vládách Václava Klause se podílel na prosazování hospodářské politiky spojené s přechodem od socialistického plánování k tržní ekonomice.

Jinou podobu této proměny představuje Andrej Babiš, který byl členem KSČ v letech 1980 až 1989. Po změně režimu vybudoval rozsáhlé podnikatelské zázemí a později vstoupil do politiky jako zakladatel hnutí ANO. V roce 2024 se podílel na založení evropské politické skupiny Patrioti pro Evropu, která sdružuje především pravicové a národně konzervativní strany.

U Alexandra Dubčeka byl vývoj odlišný. Jeho politické názory se v průběhu života proměňovaly a po roce 1989 se přiklonil k demokratickému socialismu a sociální demokracii. Základní levicová orientace však z jeho politického přesvědčení nikdy nezmizela. Zatímco někteří jeho někdejší političtí současníci přešli od komunismu k pravici, Dubček zůstal i po pádu režimu na levé straně politického spektra. V tom je mezi jejich politickými drahami podstatný rozdíl.

Poslední zápas o společný stát

V posledních letech života se Dubček věnoval také otázce budoucího uspořádání Československa. V době, kdy sílily spory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, patřil k zastáncům zachování společného státu.

Rozpad federace pro něj nebyl jen otázkou ústavního uspořádání. Československo pro něj představovalo společný historický prostor, v němž Češi a Slováci mohli žít a rozhodovat o své budoucnosti společně. Jeho představa byla spojena s demokratickou federací, která by respektovala slovenskou svébytnost a zároveň zachovala společný stát.

Politický vývoj však směřoval jinam. Po volbách v roce 1992 se prosadily představy politických reprezentací vedených Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem, které nakonec vedly k rozdělení Československa. Dubček se tohoto vývoje nedožil. Zemřel 7. listopadu 1992, ještě před zánikem federace.

Jeho poslední politické úsilí tak zůstalo nedokončené. Společný stát, jehož zachování považoval za důležité, zanikl 31. prosince 1992.

Člověk, kterého nelze hodnotit černobíle

Alexander Dubček nebyl bezchybným politikem. Jeho rozhodnutí po srpnové okupaci, podpis Moskevského protokolu a především  podíl na pendrekovém zákonu patří k jeho politickému odkazu stejně jako Pražské jaro. Historie by nebyla poctivá, kdyby jednu část jeho života připomínala a druhou zamlčovala.

Stejně nepoctivé by však bylo přehlížet, co pro miliony lidí znamenal. V roce 1968 se stal symbolem naděje, že i autoritářský systém lze změnit a že politika nemusí být jen nástrojem moci a strachu. Jeho osobnost měla sílu oslovit lidi, kteří jinak neměli důvod důvěřovat komunistickému vedení. A právě jeho lidskost, bezprostřednost a schopnost působit na lidi jako někdo blízký byly součástí této výjimečné autority.

Dubček nebyl demokratem v dnešním slova smyslu už v roce 1968. Byl reformním komunistou, který chtěl změnit socialismus, nikoli jej odstranit. Dějiny mu však přisoudily roli, která jeho původní politické představy přesáhla.

Naděje Pražského jara nezmizela ani po srpnu 1968. Přežívala v paměti lidí a ve vzpomínkách na několik měsíců, kdy bylo možné svobodněji mluvit, diskutovat a představovat si jinou budoucnost. Právě tato zkušenost se mohla stát jednou z hybných sil listopadu 1989, kdy se touha po svobodě znovu vrátila do ulic. Alexander Dubček nebyl dokonalým politikem a jeho politická rozhodnutí je třeba hodnotit kriticky. Přesto zůstává osobností, kterou nelze odbýt pouhým označením komunista. Jeho historický význam spočívá především v tom, že dokázal dát naději na změnu celé společnosti.