Když se Layan al-Jbour, patnáctiletá dívka z jižního města Khan Younis, snaží uvést do pořádku přeplněný provizorní úkryt, který sdílí se svými rodiči, bratry a sestrami v al-Mawasi, úzkém pruhu pobřeží na nejjižnějším cípu Gazy, vzpomíná na život před válkou.

„Když uklízím stan, vzpomínám si na náš dům a na to, jak jsem ho kdysi uklízela. Vzpomínám si na svůj pokoj a na to, jak jsem si kdysi stlala postel. Když přehodím přes stůl prostěradlo a upravím

„Z domova jsme si s sebou téměř nic nevzali. Všechno jsme tam nechali a jediné, co jsem si vzala, byla moje školní taška. Je to teď ta nejcennější věc, kterou vlastním. Tak moc mi připomíná mé školní dny. Strašně ráda jsem chodila  do školy a setkávala se tam s kamarády.“

Po celé Gaze popisují Palestinci každodenní život plný problémů, na které je nic v jejich dřívějším životě nepřipravilo: nedostatek vody a výživné stravy, minimální zdravotní péče, nemoci, nezaměstnanost, hospodářský kolaps a neustálá hrozba smrti či zranění.

Navzdory příměří uzavřenému před rokem izraelské letecké údery pokračují. Palestinci, kteří se přiblížili k „žluté linii“, která rozděluje Gazu na zóny kontrolované izraelskou armádou a hnutím Hamás, byli zastřeleni. Za poslední rok se celkový počet obětí zvýšil o dalších 1 400 lidí.

V posledních dnech se izraelské útoky zintenzivnily; podle zdravotnických úředníků při nich v úterý v Gaze zahynuli nejméně dva Palestinci. Izraelská armáda uvedla, že útoky byly namířeny proti militantům.

Ve středu zdravotníci z Gazy oznámili, že při leteckých útocích v Beit Lahiya a Khan Younis zahynuli nejméně dva Palestinci a další byli zraněni.

„Je to to, čeho jsme se obávali… příměří, které prostě není příměřím,“ řekl jeden mezinárodní humanitární pracovník, který nyní působí v jordánském Ammánu a během většiny konfliktu pracoval v Gaze. „Každodenní život je strašný. Lidé už nemají hlad, ale stále trpí podvýživou. Naši místní zaměstnanci nám říkají, že se jedná pouze o další fázi konfliktu.“

Ramiz Alakbarov, humanitární koordinátor OSN pro okupovaná palestinská území, minulý měsíc sdělil Radě bezpečnosti OSN, že navzdory nárůstu dodávek směřujících do Gazy zůstává zdravotní situace kritická, přičemž „infekční nemoci… se šíří v přeplněných uprchlických táborech a za nedostatečných podmínek v oblasti zásobování vodou, sanitárních zařízení a hygieny“ .

Nedostatečné financování humanitární pomoci zhoršilo „nedostatek zdravotnického materiálu, paliva a celkovou humanitární reakci“, uvedl Alakbarov, zatímco „omezení vstupu zásadních humanitárních potřeb uložená Izraelem“ zpomalovala přípravy na chladné počasí.

Izraelské úřady popírají, že by docházelo k nedostatku, a tvrdí, že do Gazy se dostávají dostatečné zásoby, každý den vjíždí na území více než 600 nákladních vozidel.

Saleh Kilani (70) z Beit Lahiya měl před válkou farmu a olivovníky. „Kolem této doby v roce jsem obvykle lisoval asi 60 nádob olivového oleje. Ale o to všechno jsem také přišel. Když se vrátím domů, možná zemřu, a když půjdu na svou farmu, možná zemřu také. To není život. Jsme vyčerpaní a ztratili jsme naději.“

Kilani řekl, že život před konfliktem se mu zdá velmi vzdálený. „Nikdy jsme se nad tím, že vidíme pomerančovníky a broskvoně, zelená pole, hrozny a fíky, dvakrát nezamýšleli. Tyto věci byly prostě součástí našich životů. Teď, když je vidíme, jsme překvapeni,“ řekl.

Hamas, který rychle znovu nastolil svou autoritu nad 2,3 miliony Palestinců žijících v té třetině Gazy, která není pod kontrolou izraelské armády, vybudoval primitivní správu, která zajišťuje sporadické vzdělávání, některé zdravotní služby a omezenou policejní činnost založenou na odstrašování prostřednictvím často svévolných trestů.

Plán Donalda Trumpa na definitivní ukončení války v Gaze uvízl na mrtvém bodě a dosáhlo se jen malého pokroku v odzbrojení Hamásu, zajištění stažení izraelských vojsk a zahájení rozsáhlých rekonstrukčních prací.

„Moje největší obava je, že tato situace bude pokračovat. Prožíváme období, které nelze popsat ani jako válku, ani jako mír,“ řekl Kilani.

Esraa Abu Taiba si na svůj život před válkou vzpomíná jen tehdy, když může vykonávat své dřívější povolání: kosmetičky.

Tato 26letá žena žila v Bani Suheile, městečku východně od Khan Younisu, které se nyní nachází v zóně kontrolované Izraelem. Z jejích pěti bratrů byli dva v konfliktu zabiti, dva byli zraněni a jeden patří mezi více než 1 500 Palestinců z Gazy zadržovaných v Izraeli.

„Před válkou byl můj život klidný a dobrý,“ řekla. „Mohla jsem chodit, kam jsem chtěla, bez strachu a omezení. Žili jsme ve vlastním domě. Měli jsme pračku, vodovodní kohoutek a zahradu. Dům patřil nám a žili jsme tam pohodlně.

„Teď žijeme ve stanu. Náš život závisí na nošení vody a získávání jídla z komunitní kuchyně. Cisterna s vodou přijíždí na konec ulice a … jdu ji vyzvednout, protože moje matka ji nedokáže unést.“

Stejně jako většina Palestinců v Gaze byla i její rodina během konfliktu několikrát vysídlena a ze svého bývalého domova přišli o všechno – kromě klíče od domu, který si její matka pečlivě schovává.

„Jediná věc, kterou z mého starého života stále dělám, je kosmetická práce. Stříhám dívkám vlasy ve stanech kolem nás a líčím je na svatby,“ řekla Abu Taiba.

„Vrací mě to do krásného a šťastného období našich životů, kdy jsme před válkou slavili svatby a jiné radostné události. Odvádí mě to od utrpení, které prožíváme, i když jen na chvilku.“

Zdroj v angličtině ZDE