Putin
tehdy výslovně mluvil o „demilitarizaci" a „denacifikaci". Za těmito
propagandistickými slovy se skrýval srozumitelnější plán: zničit
ukrajinskou armádu, odstranit vládu v Kyjevě, vrátit zemi do ruské sféry
a dokázat, že ukrajinský stát je pouhá historická nehoda, kterou může
Moskva kdykoli opravit.
Ukrajinská vláda ale nebyla svržena.
Ukrajinská armáda nebyla zničena. Ukrajina nebyla demilitarizována,
nýbrž se stala nejzkušenější vojenskou mocností Evropy. Nebyla
neutralizována, nýbrž zahájila reálná přístupová jednání s Evropskou
unií. Její národní identita nebyla rozpuštěna. Naopak se upevnila
způsobem, o němž se před invazí žádnému ukrajinskému prezidentovi ani
kulturnímu programu nemohlo zdát.
Putin chtěl dokázat, že
Ukrajina není skutečný národ. Výsledkem jeho tažení je ukrajinský národ,
který svou existenci nejen prohlásil, ale také ji čtyři a půl roku
brání proti mnohem větší zemi. Pro člověka posedlého přepisováním dějin
je to mimořádně důkladný způsob, jak se do nich zapsat jako autor opaku
toho, co zamýšlel.
Rusko chtělo také zastavit rozšiřování NATO.
Dosáhlo vstupu Finska a Švédska. Finské členství přidalo Alianci zhruba 1
340 kilometrů přímé hranice s Ruskem. Baltské moře, které Moskva
považovala za prostor svého historického vlivu, je dnes ze všech stran
kromě ruského pobřeží obklopené státy NATO. To není detail. Je to jedna z
největších strategických změn v Evropě od pádu Sovětského svazu — a
Putin si ji vyrobil sám.
Na frontě samozřejmě žádné hollywoodské
vítězství Ukrajiny neprobíhá. Ruské jednotky dál útočí v Donbasu a tlačí
na pás opevněných měst od Kostantynivky přes Družkivku až po Kramatorsk
a Slovjansk. Ukrajina trpí nedostatkem pěchoty. Její protivzdušná
obrana je nebezpečně oslabená. Při posledním velkém útoku dokázala
sestřelit jedinou z 27 balistických raket. Trumpův slib, že by Ukrajinci
mohli doma vyrábět střely Patriot, se během několika dnů proměnil v
jeho obvyklé „ještě jsme se nedohodli".
Ale ani ruský postup už
nepřipomíná pochod mocnosti, která se chystá dobýt polovinu Evropy.
Vypadá spíše jako drahé přemisťování frontové čáry mezi sousedními poli.
V první části roku 2026 se průměrné ruské územní zisky proti stejnému
období předchozího roku výrazně zpomalily. Kyjev sděluje, že od začátku
roku získal zpět více než 600 kilometrů čtverečních. Toto číslo nelze
nezávisle ověřit a není nutné mu bezvýhradně věřit. Důležitější je
celkový obraz: Rusko ani po více než čtyřech letech nedokázalo zlomit
ukrajinskou obranu, a každý další kilometr ho stojí více lidí, peněz a
času.
Stačí se podívat, jak Moskva shání nové vojáky. Nabízí
rekrutům a jejich manželkám odpuštění dluhů až do deseti milionů rublů.
Univerzitní studenty láká do jednotek dronových operátorů a techniků
mimořádnými finančními balíčky. Podnikům v některých regionech přiděluje
kvóty, kolik zaměstnanců mají získat pro armádu. Branný systém převedla
na nepřetržitý celoroční nábor. A podle Kyjeva připravuje přijetí
dalších 30 tisíc severokorejských vojáků — tvrzení, které zatím nelze
nezávisle potvrdit, ale které zapadá do již existující vojenské
spolupráce Moskvy s Pchjongjangem.
Stát, který má pohodlný
přebytek mužů a jistotu blízkého vítězství, obvykle nemusí rušit
soukromé dluhy lidem ochotným strávit rok na frontě. Rusko ještě dlouho
může válčit. Má ropu, obrovské území, represivní stát a partnery ochotné
dodávat techniku, munici nebo vojáky. Nemá však neomezené zásoby a
především nemá způsob, jak levně dosáhnout politického cíle, s nímž
válku začalo.
Mezitím se změnila samotná podoba boje. Fronta už
není jen čára zákopů, děl a tanků. Podél přibližně 1 200 kilometrů
vzniklo pásmo široké desítky kilometrů, v němž drony sledují téměř každý
pohyb. Pěšáci se skrývají v jednotlivých domech. Zásoby převážejí
bezpilotní vozidla. Evakuace zraněných probíhá v noci, přestože ani tma
už neposkytuje ochranu před termovizními kamerami. Rusko i Ukrajina se
učí. Rusové nasazují drony řízené optickými kabely, které nelze rušit
rádiovým signálem. Ukrajinci odpovídají novými záchytnými drony,
autonomním naváděním a prostředky elektronického boje.
Rozdíl je v rychlosti, jakou Ukrajina dokázala tuto zkušenost přeměnit v průmysl.
Ještě
v roce 2022 neměla rozsáhlou výrobu vojenských dronů. V roce 2026 má
podle amerických představitelů vyrobit šest až sedm milionů malých
útočných FPV dronů, přibližně půl milionu měsíčně. Pentagon přitom v
rámci vlastního programu za 1,1 miliardy dolarů objedná do února
příštího roku méně než 200 tisíc kusů. Spojené státy mohou mít lepší
jednotlivé technologie a větší zdroje, ale Ukrajina má něco, co se nedá
koupit na veletrhu: každodenní zpětnou vazbu z nejmodernějšího bojiště
na světě.
Ukončí-li operátor ráno misi a odpoledne vysvětlí
konstruktérovi, proč selhalo navádění, může být za několik dní změněn
software, anténa nebo způsob výroby. V tradiční evropské zbrojovce by
stejná připomínka putovala přes několik oddělení, právní kancelář,
certifikační komisi a powerpointovou prezentaci o nutnosti inovací. Až
by se konečně dostala do továrny, protivník by už možná používal dvě
nové generace rušení.
To je skutečná ukrajinská výhoda. Ne nějaká
romantická představa, že demokracie automaticky vyrábí lepší zbraně.
Také autoritářské režimy inovují a Rusko se v dronech mnohému naučilo.
Ukrajinský systém je však rozptýlený mezi stovky menších výrobců,
vojenské jednotky, dobrovolnické sítě, programátory a startupy. Nemusí
čekat, až jeden generál v Moskvě připustí, že včerejší řešení už
nefunguje.
Ukrajinské drony dnes zasahují cíle stovky a někdy
více než tisíc kilometrů za hranicí. Útočí na letiště, muniční sklady,
rafinerie, ropovody, překladiště a elektrickou infrastrukturu na
okupovaném Krymu. Největší ruská rafinerie v Omsku musela po jednom z
útoků zastavit provoz. Mezinárodní energetická agentura snížila odhad
ruské těžby ropy pro letošní rok přibližně o tři procenta mimo jiné
právě kvůli ukrajinským zásahům. Rusko prodloužilo omezení vývozu
benzínu a nafty až do ledna 2027. Na Krymu se palivo přiděluje,
elektřina vypadává a lidé čekají ve frontách na jídlo z polních kuchyní.
Rusko
není hospodářsky před zhroucením. Jeho centrální banka stále dokáže
ekonomiku řídit a vyšší ceny ropy mu mohou dočasně pomoci. Jenže
základní tendence je zřejmá. Příjmy státního rozpočtu z ropy a plynu v
prvním čtvrtletí meziročně prudce klesly. Likvidní část státního
rezervního fondu se od začátku války snížila z přibližně 6,5 procenta
HDP na 1,8 procenta. Ruské regiony se zadlužují i proto, že financují
náborové odměny a podporu rodin vojáků. Válka, která měla být rychlou
demonstrací síly, se stala systémem, jenž požírá vlastní palivo.
Útoky
na sklady společnosti Wildberries ukazují, že Kyjev rozšiřuje
ekonomickou válku i na civilní logistickou síť. Ukrajinská strana tvrdí,
že firma pomáhá zásobovat ruskou armádu a prodává vojenský materiál.
Úplné veřejné důkazy pro každý zasažený sklad ale nemáme. A v posledních
ukrajinských útocích na ruském území zemřeli také civilisté, včetně
dítěte poblíž hřiště (pozn.red.: jenže proto, že Rusové sestřelili dron, směřující na ruský vojenský cíl, nad hřištěm).
Ukrajinské údery nepochybně změnily
geografii války. Obrovská rozloha, tradiční ruská výhoda, se stala
problémem. Moskva nedokáže chránit současně frontu, Krym, rafinerie,
letiště, sklady, přístavy, železnice a města hluboko ve vnitrozemí.
Každý systém protivzdušné obrany přesunutý k Moskvě nebo Petrohradu
chybí jinde. Každý levný dron nutí Rusko rozhodovat, který drahý objekt
ponechá bez ochrany.
A právě tady se z evropské oblíbenkyně stává evropská potřeba.
Zpočátku
Evropa pomáhala Ukrajině především proto, že byla napadena. Dnes jí
stále pomáhá z morálních a politických důvodů, ale současně zjišťuje, že
se bez ukrajinských zkušeností nedokáže připravit na vlastní obranu.
Evropské země poslaly Kyjevu stovky miliard eur vojenské pomoci, často v
podobě starších tanků, děl a raket oceněných účetní hodnotou. Nyní musí
rozhodnout, zda pouze doplní vyprázdněné sklady stejnými zbraněmi, nebo
zda začne stavět armádu pro válku, která už skutečně existuje.
V
červenci Evropská unie uzavřela s Ukrajinou dohodu o dronech. Její
logika je jednoduchá: ukrajinské zkušenosti a technologie se spojí s
evropským kapitálem a průmyslovou kapacitou. Ukrajinské firmy už
vyrábějí nebo připravují výrobu v Německu, Británii, Dánsku a Lotyšsku.
Téměř dvacet zemí jedná s Kyjevem o dalších dohodách. Saab i francouzské
podniky spolupracují s ukrajinskými výrobci. NATO investuje desítky
miliard do dronů, protidronové obrany a výcviku.
To už není charita. Je to dělba práce.
Evropa
má peníze, velké továrny, letecký průmysl, normy a přístup na trhy.
Ukrajina má konstruktéry a vojáky, kteří vědí, co přežije ruské rušení,
co se rozpadne v mrazu, co lze opravit v dodávce poblíž fronty a co jen
působivě vypadá na zbrojním veletrhu. Evropská armáda si může koupit
software v Kalifornii. Nemůže si koupit čtyři a půl roku každodenních
technologických změn pod palbou.
Trumpovo couvnutí od možnosti
vyrábět na Ukrajině střely Patriot připomíná, že tato proměna ještě není
dokončena. Ukrajina stále potřebuje západní systémy proti balistickým
raketám. Dron za desítky tisíc dolarů nenahradí Patriot při obraně
Kyjeva. Zároveň ale nedává ekonomický smysl sestřelovat levný ruský dron
interceptorem za několik milionů. Budoucí evropská obrana proto bude
muset spojit tradiční drahé systémy s masovou výrobou levných dronů,
elektronickým bojem a umělou inteligencí. A v této kombinaci není
Ukrajina žadatelem čekajícím před evropskými dveřmi. Je jedním z
učitelů.
Totéž se postupně děje politicky. V červnu Evropská unie
otevřela první vyjednávací blok ukrajinského přístupového procesu,
zaměřený na právní stát, demokratické instituce, veřejnou správu a boj s
korupcí. Není to automatická vstupenka. Je to seznam domácích úkolů a
Ukrajina má s korupcí, koncentrací moci i fungováním institucí vážné
problémy. Válka navíc odložila volby a vytvořila prostředí, v němž se
mimořádná opatření mohou nebezpečně snadno stát normou.
Přesto už
Ukrajina vstupuje do evropského systému ještě před formálním členstvím.
Je propojena s evropským financováním, výrobou zbraní, energetikou,
výcvikem a bezpečnostním plánováním. Evropská unie jí poskytuje úvěrový
balík 90 miliard eur na roky 2026 a 2027. NATO přislíbilo desítky
miliard eur ve vojenském materiálu, výcviku a pomoci. Evropské lodě
začaly kontrolovat sankcionované tankery z ruské stínové flotily.
Poslední inspekce ve Středozemním moři sice neskončila zabavením lodi,
ale ukázala posun od sankcí existujících pouze na papíře k jejich
fyzickému vymáhání.
Nejpřesnější historickou analogií je finská
zimní válka. Sovětský svaz v roce 1940 získal přibližně jedenáct procent
finského území. Na mapě zvítězil. Finsko ale uhájilo nezávislost,
odmítlo loutkovou vládu připravenou Moskvou a přežilo jako politický
národ. Sověti dostali půdu. Nedostali Finsko.
Ukrajina může na
konci této války také zůstat bez části mezinárodně uznaného území. To
nebude spravedlivé a nemělo by to být právně uznáno jako odměna za
agresi. Bude-li však existovat jako nezávislý, evropský, silně
vyzbrojený a technologicky nepostradatelný stát, Rusko získá několik
okresů a prohraje Ukrajinu.
Putin může vyhlásit vítězství,
protože diktátor vždy rozhoduje, kdy v televizi začíná vítězství. Nemůže
však rozhodnout, co tato válka udělala s Ukrajinci, s Evropou a s
představou ruské moci.
Chtěl Ukrajinu bez armády. Dostane zemi,
která vyrábí více vojenských dronů než Spojené státy. Chtěl Ukrajinu
mimo Evropu. Dostane kandidátský stát, jehož obranný průmysl se už
propojuje s evropským. Chtěl slabší NATO. Dostane Alianci rozšířenou o
Finsko a Švédsko. Chtěl dokázat, že ukrajinský národ je historická
fikce. Dokázal, že je ochoten bojovat o svou existenci déle, než Rusko
dokáže svou invazi přesvědčivě vysvětlovat.
Rusko možná odejde s
větším kusem mapy. Ukrajina ale odejde s armádou, národem, místem v
Evropě a znalostmi, bez nichž se Evropa proti dalšímu ruskému vydírání
nebude umět bránit.
Válka, jejímž cílem bylo Ukrajinu vymazat,
skončí Ukrajinou, kterou už nebude možné přehlédnout. Ať si na Rudém
náměstí vítězství vyhlásí kdokoli.
Diskuse