Zničení Gazy ještě neskončilo

26. 3. 2026

Přejít k něčemu jinému předpokládá, že se tím člověk dříve skutečně zabýval. Je pravda, že lidé po celém světě pozorně sledovali na obrazovkách svých smartphonů, jak se odehrává izraelská vyhlazovací válka. Byli zděšeni bezohledným násilím, které po zvěrstvech Hamásu ze 7. října 2023 zabilo desítky tisíc palestinských civilistů. Na univerzitních kampusech propukly protesty.  

Jejich vlády však Gazu opustily už dávno předtím. Zatímco izraelské bomby a rakety srovnávaly se zemí nemocnice a uprchlické tábory, Washington pokračoval v dodávkách zbraní do Tel Avivu a zároveň poskytoval Izraeli právo veta v Radě bezpečnosti OSN. Evropské a arabské vlády protestovaly, některé důrazněji než jiné, ale postrádaly buď vůli, nebo vliv, aby zastavily to, co rostoucí konsenzus historiků, právníků a lidskoprávních organizací označil za genocidu.  

V knize „Historik v Gaze“ nám významný historik Jean-Pierre Filiu ukazuje důsledky této mezinárodní lhostejnosti. Čerpá přitom ze své měsíční návštěvy zničeného pásma na počátku roku 2025. „Obyvatelé Gazy vědí, že je svět opustil,“ píše Filiu. „Zpočátku věřili, že obrazy masakru zděsí mezinárodní veřejnost natolik, že bude vyžadovat zásah. Uvědomění, že se tak nestane, prohloubilo jejich rány o vlastní bolest.“ 

Filiu, který vyučuje blízkovýchodní studia na Sciences Po v Paříži, působil dříve jako diplomat francouzské vlády v Tunisku, Jordánsku a Sýrii. Napsal mnoho textů o džihádismu, autoritářství a klíčové roli Gazy pro jakoukoli trvalou mírovou dohodu. 

Pokud již proces zapomínání začal, Filiuova zkušenost má za cíl znovu zaměřit naši pozornost na to, co by někteří raději vymazali z paměti: nemocnice v obležení, operace bez anestetik, kojenci umírající na podchlazení, děti zmrzačené bombami, novináři usmrcení za svou práci a celé rodiny pohřbené pod troskami. „Na to, co jsem v Gaze viděl a zažil, mě nic nepřipravilo,“ píše Filiu. „Vůbec nic.“ 

Filiu cestoval jen příležitostně mimo tzv. „humanitární zónu“, do níž byla napěchována polovina obyvatel Gazy na pětině celkové plochy pásma. I tato zóna však byla terčem smrtících leteckých útoků. Filiu doplňuje své vyprávění citacemi zpravodajských informacích o událostech, k nimž došlo během jeho 32denního pobytu. 

Tato omezení knihu neoslabují, protože každý, kdo se na jejích stránkách objevuje, se snaží najít slova pro popis hrůz, které je obklopují. Filiu se moudře vyhýbá polemikám. Spíše nás bere za ruku a vede nás do válečné zóny: „Nábřeží je nyní pokryto množstvím natěsnaných stanů čelících větru a mořské tříšti. Útok dronu zabil osm lidí včetně dvou dětí. Vzplanul tucet stanů. Přeživší se snažili oheň uhasit, i když měli málo vody. Na plameny házeli náruče písku.“ 

Jednou z Filiuových silných stránek je schopnost nacházet souvislosti. Izraelská kontrola nad vším, co lidé v Gaze mají na talíři, nezačala až po 7. říjnu. Sahá až k Šestidenní válce z roku 1967, po které Izrael okupoval Gazu, východní Jeruzalém a Západní břeh. S okupací přišly hraniční přechody – „nástroje nátlaku a udušení“, spojené s odmítáním vzniku autentického palestinského státu. Izraelské síly tak byly na vyvolání hladomoru připraveny již dávno. 28. února 2026, uprostřed války s Íránem, Izrael opět uzavřel všechny přechody do Gazy. 

Palestinci jsou nyní pohrouženi do ekonomické katastrofy. Před 7. říjnem proměnil nedostatek příležitostí Gazu ve zdroj levné pracovní síly pro Izrael. Toto uspořádání bylo součástí krvavé bezpečnostní rovnováhy známé jako „sekání trávy“. Nakonec to posílilo Hamás a vyústilo v tragédii pro civilisty na obou stranách plotu. 

V době, kdy Filiu z Gazy odjížděl, izraelské síly zabíjely v průměru tisíc dětí měsíčně. Bombardovaly 31 z 36 nemocnic. „Od října 2023 bylo v Gaze zabito více zdravotnických pracovníků než ve všech konfliktech na světě v letech 2021 a 2022 dohromady,“ uvádí autor. Statistiky jsou tak znepokojivé, že rozrušují i ty, kteří je sestavují. 

Kniha „Historik v Gaze“ je svědectvím o lidském utrpení, ale také o odolnosti. Je důležitá, protože pachatelé se snaží zvěrstva popírat a Izrael nadále brání zahraničním novinářům ve vstupu do pásma. Žalobci v Haagu možná nikdy nedostanou šanci, ale žádný případ není možný bez přesných zpráv o chování Izraele. 

Přesto se nelze zbavit depresivního pocitu, že tato fakta nic nezmění. Zrychluje se eliminace norem chránících civilisty. Pravidla „řádu založeného na pravidlech“ jsou pohřbena v troskách spolu s těly tisíců dětí. 

 

Celý článek v angličtině ZDE