Vnitřní kolonialismus – proč chudý venkov „prodává“ svou tvář?

22. 3. 2026 / Arnošt Kult

 

Vystoupit z převažujícího názorového „mainstreamu“ je v dnešní digitální době nemalým hrdinským činem. Naše mozky jsou totiž nastaveny tak, že se v „bublině“ cítíme bezpečně – potvrzuje nám to, že máme pravdu – následně pak vyplavuje dopamin. Algoritmy sociálních sítí fungují jako „digitální dealeři“, kteří nám tento pocit „servírují horem dolem“. Na internetu vidíme jen „avatary“ a „prázdné“ texty, což usnadňuje dehumanizaci. V reálném světě je, samozřejmě, těžší nenávidět souseda, se kterým se bavím o rybízu a cibuli, i když vím, že volí „ty druhé“. Být v „bublině“ znamená mít pocit, že svět je „černobílý“ – vystoupit z ní znamená přijmout fakt, že svět je nekonečně „šedivý a složitý“.

Thomas Piketty popsal ve svém Kapitálu v 21. století prohlubující se propast mezi těmi, kdo žijí z práce, a těmi, kdo žijí z kapitálu. Piketty, v podstatě matematicky, dokázal, že pokud výnos z kapitálu dlouhodobě roste rychleji než ekonomika jako celek, bohatství se nevyhnutelně koncentruje v rukou úzké skupiny lidí. Společnost se přestává cítit jako „jeden tým“. Pokud má většina lidí pocit, že i když pracuje 10 hodin denně, na vlastní bydlení nikdy nedosáhne, zatímco hodnota nemovitostí investičních fondů raketově roste, vzniká hluboký pocit nespravedlnosti. Za svou sérii článků o větrných elektrárnách jsem obdržel nemalou kritiku. Bohužel jsem nebyl plně pochopen. Pojďme se vrátit ve stručnosti k některým z nich.

Nejprve jsem napsal článek: Akcelerační zóny a právo na horizont: estetika krajiny jako opomíjený veřejný zájem. Zde jsem se zamyslel nad tím, jak se v České republice vede debata o rozvoji obnovitelných zdrojů energie, a kritizoval jsem skutečnost, že se celá diskuse redukuje pouze na technické parametry, jako jsou hlučnost, emise či výkon v megawattech. V tomto technokratickém přístupu zcela zaniká estetický rozměr krajiny a její vizuální hodnota. Reagoval jsem především na proces vymezování takzvaných akceleračních zón, které mají urychlit výstavbu větrných elektráren – podle mého názoru se však tak děje na úkor transparentnosti a citlivé komunikace s veřejností. Přestože náš zákon o ochraně přírody a krajiny jasně definuje ochranu krajinného rázu, v praxi pozoruji, že tento veřejný zájem je často obětován ve prospěch „developerského“ pragmatismu. Snažil jsem se proto definovat „právo na horizont“ jako klíčový prvek naší prostorové orientace a identity. Podle mě není estetika krajiny jen subjektivním dojmem, ale legitimní součástí kvality našeho života. Jsem přesvědčen, že pokud má být energetická transformace úspěšná, musí vedle technických cílů respektovat i psychologické a estetické dimenze prostředí, ve kterém žijeme, místo aby je vnímala jen jako překážku v cestě za „pokrokem“.

Pouze o den později byl v Britských listech zveřejněn příspěvek: Evropa v pasti oligarchie – Aristotelova uměřenost, Pikettyho nerovnost a Bolzanův patriotismus. Hned na úvod bych rád vyjádřil velké poděkování šéfredaktorovi Britských listů, Janu Čulíkovi, za umístění velmi výstižného obrázku (mapy) před vlastním textem mého článku (Wealth of the 1 %). Co z něj vyplývá? Jsme demokracií pouze formální – se svými 37,8 % pak na třetím místě (v negativním smyslu) za Tureckem (39,5 %) a Ruskou federací (56,4 %). Ve svém textu jsem se zamýšlel nad stavem Evropy, kterou vnímám jako kontinent ovládaný novodobou oligarchií. Kritizoval jsem skutečnost, že se evropský projekt vzdálil od svých původních ideálů a místo demokratické správy věcí veřejných čím dál více podléhá zájmům úzké vrstvy nejbohatších. Pro analýzu tohoto problému jsem si vzal na pomoc Aristotela a jeho koncept uměřenosti, neboť jsem se domníval, že právě ztráta míry a extrémní hromadění majetku jsou hlavními příčinami rozkladu společenské soudržnosti. Opíral jsem se rovněž o data a závěry ekonoma Thomase Pikettyho, abych ukázal, že rostoucí majetková nerovnost není jen ekonomickým ukazatelem, ale přímým ohrožením demokracie, která se v takovémto prostředí změnila jen v pouhou „fasádu“ pro vládu bohatých. Jako východisko z této krize jsem nabídl i návrat k myšlenkám Bernarda Bolzana a jeho pojetí osvíceného patriotismu (jako protipólu k pozdějšímu vyhrocenému buržoaznímu nacionalismu). S tím souvisí i jednoznačné hodnotové směřování k obecnému blahu a k péči o spravedlivé uspořádání společnosti, v níž se žádný občan necítí jako vyloučený. Snažil jsem se tak zdůraznit, že k záchraně evropské civilizace nestačí jen ekonomické reformy, ale především mravní obroda a odvaha postavit se moci peněz ve jménu lidské důstojnosti a rovnosti.

Následoval článek: Energetické „stanné právo“ – aneb jak minulá vláda „obešla“ samosprávu. Ve svém textu jsem se kriticky ohlédl za legislativními kroky minulé vlády, které jsem (s určitou nadsázkou) označil za formu „energetického stanného práva“. Poukázal jsem na to, jakým způsobem státní moc skrze procesy urychlování energetických staveb a vymezování akceleračních zón fakticky obešla samosprávy a upřela místním komunitám právo rozhodovat o podobě jejich bezprostředního okolí. Pokusil jsem se vysvětlit, že tato snaha o technokratickou efektivitu za každou cenu vede k narušení demokratických principů a oslabení postavení obcí, které jsou tak postaveny do role pouhých „komparzistů“ v rozsáhlých celostátních projektech. Varoval jsem před nebezpečným precedentem, kdy se pod záminkou energetické krize a „vyššího veřejného“ zájmu potlačuje participace občanů a nerespektují specifické potřeby jednotlivých regionů. Svůj rozbor jsem uzavřel apelem na to, že skutečně udržitelná energetika nemůže být vynucena „shora“ silovými metodami, ale musí vyrůstat ze vzájemného dialogu a respektu k právům samospráv.

Následoval článek: Energetické „stanné právo“ (pokračování) – jak přežít nájezd „větrných šmejdů“. V něm jsem se zaměřil na praktickou rovinu obrany obcí a občanů proti agresivním praktikám některých investorů, které jsem „bez obalu“ nazval „větrnými šmejdy“. Popsal jsem situaci, kdy jsou starostové a místní zastupitelé vystaveni enormnímu tlaku a lákavým – avšak často nevýhodným, nabídkám, které mají za cíl rychle ovládnout dané území dříve, než se místní komunita stačí zorientovat. Varoval jsem před neuváženým podepisováním smluv o spolupráci a zdůraznil jsem, že tyto dokumenty mohou samosprávu fakticky zbavit jejích zákonných práv na ochranu krajinného rázu. Snažil jsem se poukázat na to, že za proklamacemi o „zelené“ energii se často skrývá čistě predátorský byznys, který zneužívá legislativních „zmetků“ a oslabení demokratických procesů v rámci jakéhosi „energetického stanného práva“. Svůj text jsem pojal jako varovný manuál, v němž jsem apeloval na bdělost, nutnost odborné právní pomoci a důsledné využívání všech dostupných nástrojů samosprávy. Chtěl jsem tak přispět k tomu, aby obce nepodlehly „nájezdu“ spekulantů a neztratily kontrolu nad kvalitou života svých obyvatel jen kvůli vidině krátkodobého (a velmi nejistého) finančního zisku.

Následoval článek: Větrné elektrárny v Krušných horách – tetřívek obecný nebo zelená energie? V tomto textu jsem podrobil tvrdé kritice schizofrenní situaci, která v Krušných horách nastala, a poukázal jsem na to, že ačkoliv v tomto konkrétním střetu zvítězila lokální ekologie reprezentovaná ochranou tetřívka obecného, celkový výsledek je spíše nekonečnou absurditou. Snažil jsem se poukázat na to, že tento „triumf“ jedné formy ochrany přírody nad druhou nevede k nalezení rozumného kompromisu, ale k paradoxnímu vyústění, kdy se ambiciózní plány na větrnou energetiku pod politickým a ekonomickým tlakem přesunuly na lokality, které jsou pro tento účel z mnoha jiných hledisek naprosto nevhodné. Celá situace mi tak posloužila jako ilustrace současného hlubokého rozvratu logiky, kdy se globální cíle v oblasti klimatu dostávají do neřešitelného protikladu s ochranou konkrétních živých druhů na daném území. Ptal jsem se, s velkou dávkou skepse, kam se vlastně vytratila ona pověstná evropská racionalita a schopnost uvažovat v souvislostech, když jsme se dopracovali do bodu, kde se dvě legitimní větve ekologického myšlení vzájemně negují. Zdůraznil jsem, že výsledkem tohoto boje není smysluplná energetická transformace, ale spíše chaos a bezradnost, které jen prohlubují nedůvěru veřejnosti v celý proces zelené tranzice. Tato „dvojí ekologie“ pro mě představuje slepou uličku moderního uvažování, v níž se sice oháníme vědeckými argumenty, ale přitom schvalujeme, aby ideologický dogmatismus zvítězil nad zdravým rozumem a citem pro konkrétní krajinu. Ve svém zamyšlení jsem tak dospěl k závěru, že pokud nedokážeme tyto dva pohledy – globální odpovědnost a lokální úctu k životu – integrovat do jednoho funkčního celku, budeme jen dál vršit řetězec absurdních rozhodnutí, která ve výsledku poškodí jak přírodu, tak i samotnou ideu udržitelné budoucnosti.

Posledním příspěvkem v pojednávané „sérii“ článků byla (převážně spíše jen obecná) úvaha: Fenomenologie autentického liberalismu – mezi vnitřní svobodou ducha a technokratickým „stanným právem“ Zde jsem se zamýšlel nad hlubokým sémantickým rozvratem, kterým prochází naše politická a mediální scéna, a kritizoval jsem způsob, jakým je pojem „liberalismus“ zneužíván jako nástroj k vynucování ideologické konformity a k vylučování nepohodlných názorů. Poukázal jsem na to, že pod nálepkou liberalismu se namísto svobodné diskuse často prosazuje technokratický diktát, a kdo se mu odmítá podřídit, je okamžitě ocejchován jako dezinformátor nebo nepřátelský agent. Pokusil jsem se proto o jakousi „archeologii“ liberálního myšlení, abych pod „nánosy“ současné mocenské interpretace pravdy odkryl původní a autentický smysl svobody, který spatřuji především ve vnitřní svobodě ducha a v kantovské mravní odpovědnosti. Tento teoretický rámec jsem propojil se svou předchozí kritikou „energetického stanného práva“ a zdůraznil jsem, že skutečný liberalismus nemůže existovat bez úcty k přirozenému světu a bez ochrany estetické integrity naší krajiny. Varoval jsem před nebezpečím, kdy se ze svobody stala pouhá „zásobárna“ surovin a energie podřízená administrativní efektivitě, a místo toho jsem apeloval na návrat k dialogu a k „solidaritě otřesených“. Svůj text jsem uzavřel přesvědčením, že autentický liberalismus nespočívá v poslušnosti vůči technokratickým strukturám, ale v odvaze chránit lidskou důstojnost a společenskou integritu proti všem formám vrchnostenských zásahů, které se nám snaží namluvit, že obětování lokálních hodnot je nutnou daní za globální pokrok.

Když jsou majetkové rozdíly příliš velké, lidé přestanou věřit, že je systém „férový“. A když systém není „fér“, proč ho bránit? To je moment, kdy se otevírají dveře autoritářům. Běžní lidé nevěří ani „ušlechtilému“ boji za záchranu planety, nevěří naprosto ničemu. Z environmentálního problému (klima) se bohužel stal jen byznys. Pro investora není větrná elektrárna nástrojem na „záchranu planety“, ale mechanismem na generování zisku (dotovaného z veřejných peněz). Pro lokální obyvatele je krajina jejich domovem a identitou. Pro investora je to jen „plocha vhodná pro využití větrné energie“. Dochází tak k tomu, že se nevyčíslitelná hodnota (krása, klid, vztah k místu) převede na „technokratický“ GIS.

V daném případě jde o ukázkový příklad „geografické nerovnosti“. Kdo rozhoduje? Často lidé v klimatizovaných kancelářích v Praze, kteří mají „zelené cítění“, ale jejichž obzor končí u nejbližšího městského parku – „oni ten větrník za oknem mít nebudou“. Kdo nese náklady? Obyvatelé venkova. Ti přijdou o vizuální integritu své krajiny, o ticho a často i o hodnotu svých nemovitostí. Kdo má z toho zisk? Akcionáři energetických firem, kteří v daném chudém regionu nežijí. Jde o moderní formu „vnitřního kolonialismu“ – centrum (město) potřebuje čistou energii, tak ji „vyextrahuje“ z periferie (venkova) a zanechá tam průmyslovou stopu. Obyvatelé se snadno nechají „ošálit“ v prostředí, kde sociální nerovnost funguje naplno – nejde o svobodnou volbu, ale o ekonomický nátlak – obec má rozpadlou školu, nemá na opravu vodovodu nebo na chodník. Přijde investor a nabídne „příspěvek do obecní kasy“ výměnou za souhlas se stavbou. Chudá obec je tak v podstatě nucena „prodat svou tvář“, aby si mohla dovolit základní služby, které by měl zajistit stát. Když se krajina, kterou lidé znali po generace, zaplní blikajícími stožáry, dochází k jevu, kterému se říká solastalgie – pocit ztráty a úzkosti vyvolaný změnou domova. To, že je tato změna označena jako „pokroková“ nebo „zelená“, pocit zmaru jen prohlubuje, protože dotyčný se pak cítí i jako „nepřítel pokroku“. Pod rouškou levicové/zelené politiky se tak evidentně skrývá tvrdý byznys.

Venkovští lidé jsou tak obětováni na oltář zisku někoho jiného, zatímco jim přitom někdo „morálně káže“. „Tradiční levice“ (zastupující lidi práce a regiony) byla nyní nahrazena „městským progresivismem“, který neutěšené místní materiální a identitární aspekty povýšenecky přehlíží. Dřívější (třídní) levice se soustředila na materiální zabezpečení, práci a právo komunity rozhodovat se o svých zdrojích. Pro ni bylo důležité, aby člověk na venkově nebyl vykořisťován kapitálem (investorem). Nová (kulturní/zelená) (pseudo) levice se rekrutuje převážně jen z městských elit. Pro ni je prioritou abstraktní cíl (záchrana klimatu). Problém je i v tom, že tento cíl prosazuje nástroji, které jsou v podstatě neoliberálně kapitalistické – tedy skrze soukromé investory a trh. Díky tomu tak dochází i k dalšímu štěpení (již zcela nekohezní) české společnosti.

Městský liberál posuzuje venkovana, který nechce větrnou elektrárnu, jako „zpátečníka“ (či dokonce „dezoláta“), který nechápe klimatickou krizi. Venkovan naopak vidí městského liberála jako „arogantního pokrytce“, který mu ničí domov, aby se mohl v „kavárně“ cítit „morálně“ nadřazeně. Obě strany „barikády“ přitom přehlížejí toho třetího vzadu – investora (kapitál), který na tomto hněvu a rozdělení bohatne, protože dokud se ti dva „hádají“ o „estetiku krajiny“ nebo „ekologii“ – nikdo z nich si nepovšimne, kam reálně „tečou“ miliardy ze státních dotací.

Pojďme se ještě věnovat důležitému aspektu souvisejícímu s nepřiměřeným českým centralismem. Jde o rozpočtové určení daní (RUD). V přepočtu na jednoho obyvatele dostává Praha ze společného daňového koláče výrazně více než malá vesnice. Tento systém funguje na principu „koeficientů“. Argumentem kdysi bylo, že Praha (a další velká města) plní roli center pro statisíce lidí, kteří tam nebydlí, ale dojíždějí tam za prací, školami, kulturou a nemocnicemi (to je ovšem lež, protože např. tzv. fakultní nemocnice jsou financovány buď přímo přes Ministerstvo zdravotnictví nebo přes pojišťovny, dále pak vysoké školy jsou financovány státem a střední školy kraji). Praha má nejvyšší koeficient (v přepočtu na jednoho obyvatele je dokonce! třikrát větší než u obce s 1 000 obyvatel). Pro malou obec je tento systém evidentně nevýhodný. Fixní náklady na chod obce (osvětlení, odvoz odpadu, opravy cest) jsou na jednoho obyvatele v malé vsi naopak mnohem vyšší než ve městě. To vytváří právě onu (výše popsanou) „bezbrannost“– obec nemá vlastní kapitál na rozvoj, a tak je snadno „vydíratelná“.

Moderní buržoazie i progresivistické elity vytvořily systém totálního odcizení. Člověk je postupně vytrháván ze svého „přirozeného světa-krajiny“ a jeho práce slouží pouze anonymnímu kapitálu. Estetika krajiny je naopak návratem k celistvosti – člověk je součástí krajiny, nikoliv jejím parazitem nebo externím pozorovatelem (rekreantem z města). Obec nesmí být vydíratelná. Současný systém (RUD) nahrává metropolím a nechává venkov živořit, aby se pak nechal „ukecat“ investory za „drobné“. Energetika musí být buď v rukou státu nebo obcí. Zisk z přírodních zdrojů musí sloužit k obnově obcí, nikoliv k plnění kapes akcionářů.

Poselství chudého venkovana na závěr: „Krajina je dar od Boha a od našich předků. Jsme jejími správci, ne majiteli. Betonové základy větrníků navždy změní podzemní vody a vysoké stožáry zničí tvář naší rodné země. Chceme dětem odkázat průmyslovou zónu, nebo domov, kde se rodí básníci?“