Kateřina byla v mezinárodní politice oportunistická, odhodlaná a měla štěstí. Také měla neuskutečnitelné ambice jako vyhnat Turky z Evropy. Rostoucí mocenský význam Ruska se za její vlády stával problém pro ostatní evropské velmoci. První dělení Polska vymyslel Bedřich Veliký, aby odškodnil Rakušany i sebe za expanzi Ruska na jih. Mělo to znamenat konec války s Turky, protože Kateřina měla být uspokojena polským územím. Její odhodlání ovšem vedlo k velkým úspěchům i na turecké frontě. Spolu s Josefem II. plánovala velkou kampaň proti Osmanské říši.

Růst ruské moci v Evropě výrazně posílil napětí mezi Británií a Francií v otázce rodících se USA a napětí mezi Rakouskem a Pruskem. Do všeho ale fatálně zasáhla francouzská revoluce. Nástupce Kateřiny, její syn Pavel, byl pravým opakem své matky, jeho politika byla výrazně hodnotová a moralistická. Expanze mu nedávala smysl, naopak zvažoval obnovit Polsko. Toužil po celoevropském míru tváří v tvář dění ve Francii. Jeho ideálem byli maltézští rytíři. Dokázal by akceptovat i republikánskou formu vlády ve Francii, kdyby se Napoleon zřekl expanze. Tato politika bývá tradičně považována za projev nerealisticky orientované mysli, nicméně zdá se, že Pavel předjímal Svatou alianci a že jeho syn Alexandr na tuto politiku navazoval. Pavel tak jako tak byla zavražděn v puči v souvislosti s jeho nepřátelskou politikou vůči Británii, která jej zklamala jako součást protifrancouzské aliance. Jakmile britské válečné loďstvo zamířilo proti Petrohradu, byl to Pavlův konec.

Alexandrova politická doktrína byla nejprve vyloženě izolacionistická: Rusko je dost velké a mocné, aby si vystačilo samo se sebou. Pod vlivem Napoleonovy expanze v Evropě Alexandr stále více naslouchal svému příteli z mládí, polskému šlechtici Czartoryskému, který viděl velikost a moc Ruska jako důvod k odpovědnosti za mír v celé Evropě. Alexandr tak navzdory celkové náladě v Rusku začal dělat politiku, která vedla k Napoleonově invazi do Ruska. Alexandr podobně jako Pavel chtěl obnovit Polsko, což pak i udělal, a v odporu k Napoleonovi sázel hlavně na koalici s Pruskem a Rakouskem. Stačí zmínit bitvu u Slavkova (1805), aby bylo jasné, jak to dopadlo. V roce 1807 vznikla do roku 1810 trvající koalice Francie a Ruska, která z mnoha důvodů nemohla vydržet. Zmíním ruské odmítnutí kontinentální blokády, kterou car nějakou dobu snášel, ale která byla pro ruskou ekonomiku, závislou z velké části na Británii, devastující. Car také musel pochopit, že Napoleon jej nebere jako rovného.

Vypíchl bych jeden výmluvný moment uvažování ruských izolacionistů po nástupu Alexandra: hlavní problém pro nás je Švédsko a Turecko, a ty je třeba udržet ve stavu slabosti, v jakém jsou, ale ne moc velké slabosti, aby se nestaly kořistí nějaké velké mocnosti; pak nás ještě zajímá Rakousko a Prusko, a ty je třeba udržovat ve vzájemném antagonismu, který bude zprostředkovávat Rusko. Když Rusko vyhnalo Napoleona, Kutuzov i Rumjancev (ministr zahraničí) odmítali, aby se Alexandr angažoval v Evropě, ten to však udělal – a stal se hlavním pilířem Svaté aliance (ruská vojska došla až do Paříže). K citaci jsem si zvolil zajímavou spojitost mezi krátkodobou aliancí Alexandra s Napoleonem (smlouva z Tylže, 1807) a pokusem o liberální změny v Rusku ze strany cara samotného:

„Rumiantsev stood for a division of Europe into eastern/Russian and western/French spheres. Hence he represented one of two traditional variants of Russian foreign policy, the isolationist impulse… If the peace was popular in Petersburg, however, the alliance was not. Alexander hoped in vain that the promised partition of the Ottoman Empire and the conquest of Swedish Finland would compensate for the substantial obligations and burdens of the alliance.

And now Alexander turned fondly again to his pet projects of liberal reform at home. This time, his whole „secret committee“ was concentrated in a single person, arguably the most able civil servant in the history of Russia, a priest's son who had married an English woman, Mikhail Speranskii. Alexandr asked for the project of constitution, and Speranskii drafted a prudently progressive document. The French alliance and the Speranskii constitution alike provoked a problem of public opinion again. Napoleon's emissaries carefully monitored the massive Russian discontent with the French alliance. General Savary reported that France had only two friends in Russia, the emperor and his foreign minister. One of Alexander's courtiers allegedly warned him bluntly, „Take care, Sire, you will finish as your father did!“ Speranskii's constitution was naturally never implemented, but the mere drafting o fit provoked consternation, and when the war of 1812 approached, Alexander, in deference to the good Russian sentiments that the nation at war would require, dismissed the unpopular Francophile Speranskii and the constitution with him. When another of his intimates questioned the dismissal of so devoted a public servant as Speranskii, Alexander responded, „You are right,… only current circumstances could force me to make this sacrifice to public opinion.“

(…) As Napoleon later remarked after his meeting with Alexander at Erfurt, Alexander expected to be treated as an equal, and it was not Napoleon's habit to deal with others as equals. Particular issues abounded. There was the persistent suspicion of the Grand Duchy of Warsaw. Moreover, Napoleon stubbornly refused to evacuate his troops from the Prussian territory of Alexander's friend, King Frederick William of Prussia. Here were two offensive encroachments on Russian sensitivities in Eastern Europe. In addition, the Continental System was a burden: Britain was a natural commercial ally of Russia; France was not. Finally, Napoleon clearly had no intention of sharing what might have been the most ostentatious Russian benefit of the alliance, the Ottoman possessions of the Balkans. In December 1810, Alexander, thoroughly disillusioned now of the raptures of Tilsit, repudiated the Continental System, and the coming of war was only a matter of time.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 526-527.

Vpád Napoleona do Ruska podryl už tak se kymácející pozápadněnou elitu, která žila v mnoha rozporech. Hrůza francouzského vpádu a jeho konečná porážka dobře nasedala na představu, že pravoslaví, tradice, lid jsou tou skutečnou hodnotou Ruska, nikoli frankofonní, cizácká kultura, podezřelá z odcizení a kolaborace. Ačkoli ještě car Alexandr I., vítěz nad Napoleonem, který dovedl ruská vojska až do Paříže, byl spíše kosmopolita v duchu Svaté aliance s většími sympatiemi pro západní Evropu, Petrohrad (proti Moskvě), pobaltské Němce (proti Rusům), obrat v celkovém naladění režimu a společnosti byl zřejmě nezvratný. Ortodoxie, samoděržaví a národ.

Ještě před rokem 1812 mělo Rusko tři velké problémy. První problém byla ruská identita ve vztahu k Evropě a Byzanci, druhý problém bylo vědomí, že Rusko představuje zkorumpovaný, krutý a nefunkční stát, třetí problém byl střet kultur a hodnot v ruské elitě, střet voltairiánství s ortodoxií, venkovských zvyklostí s městem, kontrast mezi panstvím na svých pozemcích a podřízeností samoděržaví atd. Tato mnohočetná schizofrenie vedla k různým patologiím včetně hazardu nebo soubojů.

"Lastly, the Russian elite faced conflicting cultural imperatives as they alternated schizophrenically between exercising untrammelled power on their estates and suffering the most pedantic regimentation in their own service as army officers or civilian officials. Religion and state service demanded ascetic self-discipline, while fashionable „Voltairean“ scepticism of the Enlightmen, combined with the social pressure to flaunt one's wealth and the atmosphere of legal impunity created by serfdom, made it acceptable to indulge one's whims with little regard to the consequences. One manifestation of the conflicts this bred was a sexual morality torn between conservative modesty and unbridled hedonism, as we see in the pious noblewoman Anna Labzina's bitter tale of her marriage to the libertine Karamyshev. Another was the quasi-suicidal propensity of many noblemen in state service for staking their well-being on a literal or figurative roll of the dice, for example, in high-stakes card games or lethal duels; thus wilfully abandoning one's fate to chance was also a form of rebellin against the stifling power of the regime. Hesitating between conflicting models of individual conduct, Russian nobles remained deeply uncertain about what it meant to live a good and honourable life.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History od Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2005 (1st paperback edition 2015), str. 147.

Po vyhnání Napoleona z Ruska proběhl pokus uchopit jeho dědictví konstruktivně. Jako hlavní destruktivní (!) prvek byla chápána meritokracie. Pokrok byl žádoucí i pro konzervativní režim, ale kontrolovaný. Obavy z Napoleona byly spojené právě i s tím, že jeho vpád vyvolá lidové povstání, ale stal se spíše opak: lid, šlechta, církev se spojily. Alexandr I., velký vítěz nad Napoleonem, který dovedl své armády až do Paříže, jako součást tohoto protifrancouzského spojenectví chápán nebyl.

Obrat ve válce byl spojen s odporem proti cizácké a brutální armádě zdola. Tím došlo logicky ke kompromitaci západní civilizace, proti které stála církev, lid, tradice. Alexandr se pomocí Biblické společnosti pokusil Rusko připojit k ekumenickému pojetí evropanství, jaké představovala Svatá aliance, ale ztroskotal. Ve skutečnosti neměl totiž o Rusko (viděné jako Moskva a národ) zájem, jeho sympatie byly s neruskými periferiemi říše, mezi jeho poradci bylo mnoho vlivných cizinců.

Ke změně mentality přispěly taky konspirační teorie, které přišly do Ruska ze Západu, zejména namířené proti zednářům, cizincům, ale později i židům. Absence občanské společnosti a moc malé věrchušky samozřejmě tyto tendence výrazně posilovala. Děkabristické spiknutí, smrt dvou carů v důsledku atentátu byly vodou na mlýn konspiračním teoriím. Válka znamenala také vzestup prestiže armády, stává se z ní vzor pro obecné uspořádání společnosti a řádný život. Společnost se militarizovala a to bez ohledu na to, že bojové schopnosti armády nerostly (jak později ukázala Krymské válka).

Důstojníci, kteří se vrátili z války, často byli silným kontrastem k běžné ruské společnosti: znali svět, byli aktivní, nebáli se. Tito lidé se často zapojovali do tajných společností, odkud také vyrostlo děkabristické spiknutí (1825), které chtělo svrhnout režim ve jménu progresivních vojenských elit. Výsledkem všech těchto dějů bylo to, že kolem roku 1830 jasně zvítězila doktrína „ortodoxie, samoděržaví, národ“ ve jménu společenské stability. Zde něco k tomu ruskému militarismu, který má kořeny už před Napoleonem u syna Kateřiny Veliké cara Pavla (Kateřina sama pěstovala spíše zárodky občanské společnosti, i když velmi slabé):

„While the wars (BC: včetně těch před Napoleonem) themselves contributed to the militarisation of Russian life, Paul and his successors also saw militarism as a pedagogical tool for counteracting revolutionary ideology. However, while Napoleonic militarism had favoured meritocratic egalitarianism as a way to unite France's post-revolutionary polity and create a powerful fighting force to serve an imperialistic foreign policy, its Russian incarnation instead focused on symbolic elements that might instil respect for the social hierarchy: dril and pageantry were emphasized, cadet schools for noble boys were founded, uniforms became mandatory for university students, and even life at church academies was militarised; while it actual combat readiness stagnated, the army became the preferred metaphor for a society that was orderly, disciplined and committed to the regime's vision of carefully controlled societal progress.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 159-160.

"If anything, nineteenth-century Russians were even more scrupulous in their observance of diplomatic protocol than some of the other powers. Fully equating civilisation with Europe, tsarist diplomats and their imperial masters understood that relations among the continent's states were carried out according to a strict code of conduct, which respected honour and the sanctity of national sovereignty.

Despite occassionally being branded as „Asiatic“ in the West, senior officials at the Choristers' Bridge (BC: sídlo ministerstva zahraničí) shared an outlook common through the European diplomatic corps. Often educated by foreign tutors, speaking French more easily than their native tongue, and share the same aristocratic tastes as their colleagues in Paris, Vienna and Berlin, the elite that shaped Russian diplomacy consciously identified with a cosmopolitan European upper strata that often still valued class over nation. Indeed, other Russians occasionally criticised the Foreign Ministry as an alien preserve, and not without reason. Because of the rarefied skilla required of an ambassador, most important a familiarity with the social milieu of foreign courts, tsarist diplomats often bore distinctly non-Slavic surnames, such as Cassini, Stackelberg, Tuyll van Serooskerken, Pozzo di Borgo and Mohrenheim.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015, str. 571-572.

Vytisknout