Těžká krize identity české levice

12. 1. 2026 / Jakub Roubíček

čas čtení 5 minut
Česká levicová scéna je po právu polomrtvá. Voličům nenabízí jednotná a srozumitelná řešení. Místo toho představuje vzájemně soupeřící identity, paralyzované vlastní neschopností. Přitom témat, která vyžadují levicovou politickou odpověď, je v dnešním světě více než dost. Co se tedy uvnitř levice vlastně děje?

Základním problémem je hluboké rozštěpení mezi liberální systémovou levicí, kterou reprezentují zejména někdejší sociální demokraté či parlamentní Zelení, a spíše konzervativní, často deklaratorně antisystémovou levicí. Tyto proudy spolu nemluví a vzájemně se považují za politicky i morálně nepřijatelné. Jedna strana označuje druhou za fašisty či pokrytecké liberály. Jakýkoliv kompromis je vnímán jako zrada.

Výsledkem je pouhé sektářství, oslabující úplně všechny. Každý subjekt brání svoji neotřesitelnou pravdu a je pro ni ochoten pročistit své kriticky prořídlé řady. Na veřejnosti se tento konflikt mnohdy projevuje v zahraničněpolitických otázkách.

Liberálové proti konzervám

Systémová levice kritizuje například brutalitu ruského vojáka na Ukrajině a porušování lidských práv v Číně. Současně obhajuje liberální mezinárodní řád, který sama pomáhala budovat. Konzervativnější proud naopak v ČLR vidí legitimního globálního aktéra a v různých oblastech i možný vzor. Zároveň vítá jakékoliv oslabení vlivu USA v Evropě. Ani na problematice Venezuely či konfliktu mezi Izraelem a Palestinou se plně neshodnou.

Tyto postoje však nepřerůstají v reálnou strategii. Jedni truchlí nad rozpadem řádu, bez návrhů jeho reforem. Druzí podceňují rizika geopolitického vakua, jež by léta zanedbávanou Evropu více oslabilo. To se týká například mírové politiky části obou směrů a jejich odporu ke zbrojení. V současném nastavení světa bychom bez funkčního a efektivního oligarchického průmyslu jen těžce hájili naše existenční zájmy, ať se nám to líbí, nebo ne. Nakonec tak někteří liberálové více následují teze realistické zahraničněpolitické doktríny než její konzervativní obhájci.

Obě strany odrazuje od chvílemi nutného pragmatického konání, vedoucího k vyšší šanci na přežití, emotivní idealismus. Ten nahrazuje racionální rozhodování a brání reálným řešením. Politická diskuse proto někdy dochází pouze k symbolickým tezím a deklaracím.

Konflikt dále rozdmýchává i fakt, že jen část tuzemské levice se těší stabilnímu mediálnímu zájmu. Systémoví zástupci dostávají větší prostor k vyjadřování, zatímco protistrana je na tom hůře. Ta se pak cítí pod neustálým tlakem veřejnosti a institucí. Tento pocit dále umocňuje i neuvěřitelně vágní zákaz podpory a propagace komunismu. Sebelítost ale nepřekvapivě nepřináší očekávané spasení.

Na rozdíl od strnulých zástupců systému má její konzervativnější konkurence odvahu na to udělat nezbytné minimum a alespoň vyjít do ulic a učinit pro změnu narativu alespoň něco. Koná tak i přesto, že výsledek těchto snah z její pozice bude a je neúspěšný.

Proč je vůbec podporovat?

V praxi sledujeme rozpad původní systémové levice, jejíž bývalí členové se dnes věnují buď svým původním profesím, vyjadřují se veřejně k politice, nebo se prozatím stáhli z veřejného života. Z liberálů tak nečekaně nejlépe dopadli Zelení, kteří však využili kampaně Pirátů podporující mladé političky, což je zachránilo před dalšími prohranými volbami.

Na konzervativní straně se v očích veřejnosti ocitly zbytky oportunismem zničené Sociální demokracie. Ta se na několika úrovních, od starých kádrů po mladé tváře, pomalu v některých tématech přibližuje subjektům, jako je KSČM, a organizacím s ní spojenými.

Zkrátka není moc důvodů, proč tyto partaje podporovat. Jak navíc jasně ukázaly poslední parlamentní volby, mnohem perspektivnější je dnes pro konzervativněji laděné jedince volba ANO, pro liberála pak Piráti nebo STAN. Obě možnosti však nejsou a nikdy nebudou levicové.

Ve svém posledním textu na podobné téma jsem zdůraznil, že česká levice musí překonat svoji roztříštěnost a najít společný směr, založený primárně na socioekonomických i sociálně liberálních tématech. Jen tak by se mohla pokusit získat zpět důvěru voličů a politickou relevanci. Klíčové bude také vychovat schopné představitele této nové levice a zbavení se zmíněného sektářství. Nechme se překvapit. Snad se někdo zasnaží víc než jen psaním příspěvků v různých facebookových skupinách.

Je smutné, že budoucnost české levice také není výraznějším tématem v mainstreamu. To je i logickým vyústěním její sebeprezentace, činů nejrůznějších ideových proudů a biasu našeho mediálního prostředí. Pakliže se dnes shodne spíše na symbolických tématech, jakým je pro Česko třeba nedávný incident v americkém Minneapolis a jeho odsouzení, a nikoliv na vlastním přežití, je něco fundamentálně špatně. Nikomu taková levice do pár let nebude chybět. Možná tomu tak začíná být už dnes.

0
Vytisknout
401

Diskuse

Obsah vydání | 12. 1. 2026