Havlův morální apel a realita světa

12. 1. 2026 / Josef Poláček

čas čtení 15 minut
Tento text je reakcí na článek Fabiana Golga „Havel bez svatozáře“, který v minulých dnech vyšel na stránkách Britských listů: https://blisty.cz/art/130878-havel-bez-svatozare.html. Fabiano Golgo zde – v návaznosti opět na jiný text který vytýká Václavu Havlovi určité poklesky v konfrontaci s kritikou – rozebírá osobu a činy Václava Havla v době jeho výkonu prezidentské funkce.

 S pro něj příznačnou suverenitou, výstižností a citem pro vyváženost zde Golgo na jedné straně otevřeně připouští jisté slabosti Václava Havla jakožto konkrétního jedince; dramatika který se ne zcela šťastným řízením osudu náhle ocitl v roli politika, na kterou nebyl připraven a pro kterou neměl dostatečné předpoklady. 

Na druhou misku vah ale Golgo staví právě onen výjimečný havlovský mravní habitus, s kterým dokázal standardní respektive konvenční politiku posunout někam zcela jinam, do sfér závažného a naléhavého uvažování o smyslu veřejného dění, tedy do sfér které jsou většině politických aktérů tohoto světa bytostně cizí. Ano, s tímto hodnocením Havlovy osobnosti a jeho působení v politice je možno vyslovit víceméně plný souhlas – totiž pokud se na celou záležitost díváme víceméně z bezprostředně subjektivní perspektivy. Tedy čistě z hlediska konkrétní osoby Václava Havla, tak jak se ocitl ve velké politice, jak s ní zápolil, a jak se ji v rámci svých možností pokoušel učinit lepší. 

Nicméně – existuje ještě i jiný úhel pohledu, a touto optikou je nutno Havlovu roli jak v české tak i světové politice zhodnotit přece jenom poněkud jinak.

Připomeňme si napřed, jak sám Fabiano Golgo vykresluje Havlův osobitý, nekonvenční způsob výkonu prezidentské funkce: „Kritizován byl i za to, jak prezidentství ‚pojal‘: příliš intelektuální, příliš osobní, příliš literární. Psát projevy jako eseje, zvát na Hrad rockery, dalajlámu a underground, mluvit o smyslu bytí místo o DPH – to bylo pro mnohé nesnesitelné. Jenže právě tím Havel posunul hranici toho, co je v politice možné. Udělal z prezidenta někoho víc než notáře moci: stal se interpretačním bodem, morálním rušivým signálem v systému, který má přirozenou tendenci otupět. (…) 

Zároveň to byl člověk, který vnesl do politiky cosi, co tam dodnes zoufale chybí: morální jazyk bez cynické poznámky pod čarou. Havel mluvil o odpovědnosti, svědomí, pravdě – slovech, která dnes politici používají maximálně jako názvy powerpointových prezentací. Jeho ‚pravda a láska‘ se stala terčem vtipů, protože Češi se neradi dojímají nahlas. Ale zatímco Češi si z toho dělali legraci, svět poslouchal. A ne proto, že by byl naivní, ale proto, že po desetiletích studené války někdo konečně mluvil o moci jinak než jako o nástroji, a o svobodě jinak než jako o trhu.“

Takto tedy Fabiano Golgo hodnotí – a oceňuje – ten způsob, jakým Václav Havel působil jak v české, tak i ve světové politice. Jak už bylo výše zmíněno, s takovýmto hodnocením je možno vyslovit naprostý souhlas. Ale bylo také řečeno, že je možno, a zároveň nutno na celou záležitost pohlédnout ještě ze zcela jiného úhlu pohledu. A jděme bez otálení hned in medias res. Uveďme si napřed ale ještě, jak Fabiano Golgo hodnotí rezonanci Havlova mravního apelu ve světovém dění: „Na globální scéně zanechal stopu, jakou si žádný jiný český politik po roce 1989 ani neškrtnul. Byl poslouchán v Kongresu USA, na univerzitách, v OSN, mezi disidenty i státníky.“

Budeme teď na tuto chválu Havlova působení na světové státníky reagovat s určitou mírou cynismu: ano, Havel byl se svými mravními apely poslouchán i v Kongresu USA a americkými politiky – a byl poslouchán natolik „důkladně“, že výsledkem je nyní reálný trumpismus i s jeho agresivními výpady dokonce i vůči vlastním spojencům z tábora zemí západní civilizace.

Zdá se to být nevhodné, nepřiměřené, až přímo podpásové takovýmto způsobem konfrontovat mravní étos českého básníka-prezidenta s mocenskými eskapádami jistého amerického ze řetězu utrženého politika? Možná; jenže explicitním tématem této úvahy je právě konfrontace havlovského mravního apelu s realitou tohoto světa. Fabiano Golgo tvrdí, že svět naslouchal Havlovi „ne proto že by byl naivní“; dobrá, rozeberme si poněkud blíže otázku naivity. A otázku, zda je vůbec přípustné, aby byl nějaký veřejný aktér naivní – a zda je to přípustné nejen v oblasti politiky, ale i v oblasti mravnosti.

Abychom si názorněji ilustrovali o co se jedná, vraťme se napřed o nějaká téměř dvě a půl tisíciletí zpátky; totiž do časů antického Řecka, do časů velkých myslitelů jako byli Sokrates a Platón. Není to návrat respektive skok nikterak libovolný; neboť Havlův proslulý koncept „nepolitické politiky“ stavící na občanovi nevázaném žádnou partajní ideologií víceméně přímou linií vychází právě z antické tradice, z ideálu antického občana jednajícího s pocitem plné mravní odpovědnosti vůči své obci. A byl to právě Sokrates, který se znovu a znovu snažil u svých spoluobčanů vybudit tento bezpodmínečný mravní a občanský étos.

V oněch dobách bylo v řeckém veřejném diskurzu dosti obvyklé jakožto pomůcku při argumentaci používat příměr s lodí (nic překvapivého u takového národa mořeplavců, jakými byli tehdejší Řekové). A tak i Sokrates v úvodu Platónovy „Ústavy“ užívá tento obraz, když ve sporu se sofistou Thrasymachosem který tvrdil že „spravedlnost je to, co prospívá silnějšímu“ chce dokázat přesný opak: totiž že spravedlnost musí sloužit blahu všech, celé pospolitosti. Sokrates zde argumentuje tím, že když se má postavit loď, že není možné aby každý jednotlivec konal jenom podle svého vlastního uvážení, podle své vlastní vůle, nýbrž že stavba se může podařit jenom tehdy, když každý své schopnosti dá plně ve prospěch společného díla.

S takovýmto etickým stanoviskem by se dozajista ztotožnil i sám Havel; jenže právě tady se nám začnou odkrývat zásadní slabiny jeho mravního působení. Pokračujme sami dále (ještě za argumentaci samotného Sokrata) s oním příkladem s lodí. Položme si takovouto otázku: je to eticky přípustný postoj, když někdo vypustí na vodu loď s posádkou i s cestujícími – loď směřující k jakémusi vzdálenému ušlechtilému cíli, když ale tato loď je diletantsky postavená, když její kapitán vůbec není seznámen ani s ovládáním lodi ani s nebezpečími místních proudů a větrů? A když – což je nejhůře ze všech – samotná posádka a cestující si vůbec nejsou zajedno v tom kam a kudy se má plout, nýbrž naopak se nacházejí ve stavu neustálého vzájemného sporu a střetu?...

Teď zcela konkrétně: pokud budeme Václava Havla považovat za kapitána lodi české/československé společnosti v dobách listopadového převratu, pak je nutno konstatovat, že Havel tuto loď vypustil do bouřlivých vod syrového kapitalismu, aniž by kdy vůbec dokázal skutečně pochopit, co tento kapitalismus vlastně znamená, jaká je jeho destruktivní síla, jaká jsou jeho nebezpečí a jak fatální důsledky může neřízený a nezkrocený kapitalismus mít na život společnosti a člověka. 

Havel, plně fixovaný na ideální hodnoty, nepovažoval za potřebné spouštět se z nebeských výšin svých ideálů a mravních principů k profánním sférám „nízké“ materiální existence společnosti. Důsledkem tohoto jeho postoje, tohoto jeho fatálního nepochopení materiální reality pak bylo, že se se svými mravními apely dostával čím dál tím více mimo reálný život společnosti, a čím dále tyto jeho mravní apely zněly nadneseně, uměle a nezřídka až přímo směšně.

Bylo by možné zde vyslovit politování nad osudem člověka, který svůj život věnoval bojům za vyšší ideály, aby pak musel čím dál tím více sledovat jak se reálný svět těmto vzletným ideálům vzdaluje, jak se utápí ve svém přízemním materialismu, až přímo egoismu; jenže věc nestojí tak že Havel by zde byl pouze nevinnou, ač tragickou obětí poměrů, obětí špatného světa který ještě nedorostl k jeho mravním výšinám. Musíme totiž znovu položit otázku, zda je bez viny ten, kdo se vypraví na plavbu s lodí, ačkoli nemá nijakou dostatečnou kompetenci ani k jejímu postavení, ani k jejímu řízení bouřlivými vodami oceánu.

Řekli jsme si, že Havel nikdy skutečně nepochopil, co vlastně znamená kapitalismus. Jenže – on to vědět mohl, a tedy i měl. On by to byl mohl vědět, jenže to pak místo toho aby se posmíval teoretikům marxismu jakožto údajně pouze „průměrným filozofům“, musel by si raději důkladně a odpovědně prostudovat jejich myšlenky. 

Respektive pokud by na to – jakožto sám bez filozofické průpravy – nestačil sám, měl tak učinit některý z jeho souputníků, respektive poradců. Jenže k tomu v prostředí většinově striktně antikomunistického disentu zjevně nebyla dostatečná vůle; a tak namísto aby se studovala a poznávala realita tohoto světa, propadalo se – ovšem všeobecně rozšířené a všeobecně oblíbené – iluzi a fikci, že naprosto postačí zavést politickou svobodu a demokracii, a že tím budou jednou provždy zvládnuty všechny problémy tohoto světa, včetně kapitalismu. 

Jenže – ve skutečnosti je tomu přesně naopak, kapitalismus je konec konců ona Marxova „materiální základna“, která si postupem času přizpůsobí i sféru politiky k obrazu svému. A tedy i samotnou demokracii. Právě tuto základní poučku se Havel mohl dozvědět od Marxe; jenže on místo toho svět chtěl nadále vykládat jenom optikou svých vznešených mravních ideálů.

Totiž: bylo by nespravedlivé přehlédnout, že Havel si byl vědom i vad a deformací západní demokracie. Patří to k těm nesporně pozitivním stránkám jeho osobnosti a jeho působení, že on viděl že tato západní civilizace se vyvíjí principiálně špatným směrem, a podroboval ji pro to soustavné, a to bezprostředně velmi důsledné kritice. 

Ve své „Moci bezmocných“ šel dokonce tak daleko že napsal, že komunistická totalita a západní demokracie jsou nakonec jenom dvě stránky té samé mince! Tedy že obojí přestavuje odosobněný svět, kde člověk se ztrácí sám sobě, své vlastní bytostné podstatě. A tuto kritiku vyjadřoval dokonce ještě (občas) i v době polistopadové.

To všechno je tedy Havlovi nutno uznat, to vše je nutno mu objektivně přičíst k dobru. Co je tedy ale za těchto okolností ještě vůbec možno mu vytýkat? – V prvé řadě jeho už zmíněnou naivitu. Ze které rezultovala až přímo schizofrenní rozpolcenost jeho polistopadových postojů ke světu Západu, a především k jeho vůdcům a představitelům. 

Havel na jedné straně z eticko-filozofických hledisek kritizoval dekadenci a manipulativní charakter západních demokracií; což mu ovšem nikterak nebránilo v tom aby sám osobně vstoupil do mámivého světa těchto politických manipulátorů, aby si užíval jejich chvalořečí, aby si nechal na krk věšet cetky jejich řádů a vyznamenání. On kritizoval jejich umělý, dehumanizovaný svět – ale zároveň se sám stal jedním z nich.

On jejich svět podroboval napohled velmi radikální kritice – ale oni, tito mocní tohoto světa, ho nicméně rádi zvali na své veřejně působivé akce, neboť dobře věděli, že on tuto svou kritiku ve skutečnosti nemyslí vážně. Že jeho kritika je pouze verbální, že je to konec konců pouze kamufláž té skutečnosti, že i on už je sám chycen do pasti jejich světa. 

Oni dobře věděli, že on se – na rozdíl od mladičké, drobné a křehké Grety Thunbergové - nikdy neodváží vpálit jim do tváří její ohnivé a vzdorné obvinění: „Jak se můžete opovážit?!!…“

Mocní tohoto světa rádi zvali a brali Havla na své slavnostní a nablýskané recepce, na svá politická show. Neboť oni tuto jeho zdánlivě natolik zásadovou kritiku nakonec mohli využít jako fíkový list pro své vlastní politické čachrářství. Oni se pak mohli slunit v záři jeho idealistické kritiky, mohli před světem zaujmout ušlechtilou pózu těch, kdo dokázali projít výhní mravní sebereflexe: „Podívejte se na nás, jak jsme jen sebekritičtí, jak uznale tleskáme tomu kdo nám vytýká naše hříchy!“ A za touto clonou havlovské pseudokritiky pak mohli o to lépe skrýt, že ve skutečnosti si i nadále nerušeně pěstují ty samé kšefty, že stále dál a dál valí svou chrobáčí kuličku vlastních mocenských zájmů.

Havel se postupem času stal tragickou figurou, když musel stále více zjišťovat jak dalece se jeho mravní ideály vzdalují tomuto světu, respektive on jim. Toto jeho vystřízlivění dospělo dokonce tak daleko, že se někdy ke konci své životní dráhy vyjádřil, zda „to všechno vůbec stálo za to“. Jenže – jako i všichni revolucionáři před ním, ani Havel si nikdy nedokázal přiznat, že jeho vlastní revoluce nezašla na úbytě proto že by byla někým zrazena, nýbrž proto že byla vadná od samotného svého počátku. A to z výše uvedených důvodů: proto že Havel svou loď revoluce postavil pouze na chimérách svých ideálů, ale nikoli na vlastní realitě tohoto světa. Za takovýchto okolností byla jeho loď předem odsouzena ke ztroskotání.

Ano, Havel bezpochyby vyznával vysoké mravní ideály; jenže v reálném světě se v jeho podání jejich zvěstování proměnilo v pouhé laciné, nezávazné moralizování. Fabiano Golgo o Havlovi píše: „Na globální scéně zanechal stopu, jakou si žádný jiný český politik po roce 1989 ani neškrtnul.“ To je sice pravda; jenže nedá se nic dělat, tato stopa byla nakonec stejně tak falešná jako ten svět, ve kterém zanechala svůj otisk. Havel se tak stal nakonec nikoli mravním majákem pro tento svět – nýbrž pouhou ikonou, s jejíž pomocí je sice možno navenek okatě demonstrovat vlastní mravní zbožnost, ale kterou je možno kdykoli opět odstavit do kouta, když přijde na to vrátit se ke každodenním bojům a půtkám o vlastní prospěch, o peníze a osobní moc.


0
Vytisknout
190

Diskuse

Obsah vydání | 12. 1. 2026