Liset Menéndez de la Prida, neurovědkyně: "Není normální neustále vyhledávat potěšení. Je důležité se nudit, být v klidu.'

12. 12. 2025

Neurovědkyně Liset Menéndez de la Prida říká, že lidé mají nejsilnější orgán ve známém vesmíru: mozek, píše Jessica Mouzo.

"Je to úžasná zbraň. Umožňuje nám proměnit svět, pochopit sami sebe, ptát se sami sebe, co vlastně jsme... Všechna zvířata mají mozek, který jim umožňuje přežít, ale my jsme s ním udělali něco mnohem mocnějšího: nejenže jsme přežili, ale vytvořili jsme kulturu, civilizaci... A před námi je obrovská cesta: možná se sami odpálíme dřív vlastní vinou, ale máme bezkonkurenční schopnost transformace a porozumění," říká nadšeně prostřednictvím videokonference ze své kanceláře v sídle institutu Cajal v Madridu, kde zkoumá, jak mozek vytváří paměť navigací v prostoru a čase, a jak tyto procesy mění nemoc.

Menéndez de la Prida je ředitelkou nového národního výzkumného centra (CSIC) ve Španělsku v Cajal Neuroscience Center a právě vydala knihu Cerebro, espacio y tiempo (Mozek, prostor a čas), v níž rozebírá, jak náš starý systém polohování mozku umožňuje lokalizovat tady a teď, vybavit si vzpomínku z minulosti, vytvořit si další mentální čas ve snech, nebo se přenést do budoucnosti tím, že si představíme zážitek, který se ještě nestal.

V rozhovoru s EL PAÍS tato čtyřiapadesátiletá vědkyně vyškolená ve fyzice a s doktorátem z neurověd, rozebírá nervové složitosti paměti a života, přičemž zároveň řeší výzvy, kterým čelí neurověda — a lidstvo — uprostřed "hektického" tempa technologických změn. "Mozek je odrazem toho, kým jsme. Je to naše síla i naše břemeno. Dvě strany téže mince," říká.

Otázka. Říkáš, že máme neuronovou GPS. Co to je?

Odpověď. Je to triangulační systém implementovaný biologickým způsobem. Umožňuje nám přesně určit místo, vytvořit mapu prostoru, prvků, kterými procházíme. Máme řadu neuronů, které se specializují na reprezentaci různých míst v prostoru nebo prvků s těmito místy spojených.

Otázka. Jak si například pamatujeme cestu domů?

Odpověď. Nejprve máš model prostoru: mozek si osvojil pojmy jako zeď, ulice, semafor, okno. A při průzkumu vesmíru si vytvoříš specializaci na určité neurony, které reagují na přítomnost těchto prvků. Jak prozkoumáváš a prožíváš věci, vzniká tok nervové aktivity, který odráží tyto prvky a propojuje jejich aktivitu dohromady, aby navázal spojení. Tyto souvislosti vytvářejí sekvence, které odrážejí to, co jsi zažila. Z toho vytvoříš reprezentaci, odvodíš lokaci a vygeneruješ vzpomínku na tuto propojenou posloupnost událostí.

Otázka. V knize tvrdíš, že paměť je nejdůležitější funkcí mozku. Jak je konstruována?

Odpověď. Máme tendenci upřednostňovat emocionální aspekty. To spouští reakci v mozku, která pomáhá neuronům pevněji se spojit. Když mě fotograf přišel fotit pro tento rozhovor, řekl mi, že si upravil vzpomínku na 23. února [pokus o španělský převrat v roce 1981]: myslel si, že to viděl v televizi, ale to nebyla pravda [bylo to vysíláno pouze v rádiu]. Od dětství si vzpomínal na bratra a otce a na to, co později viděl v televizi. To je čistá neurověda: když tu událost znovu prožíváte, vaše paměť nakonec vytvoří reprezentaci, o které věříte, že je skutečná, ale není dokonalá. To editování paměti, tyto emocionální prvky a vztahy mezi tím, co se stalo, a tím, co si vybavujete, určují křehkost reprezentace.

Otázka. Takže paměť nikdy není skutečně věrná událostem, které jsme zažili?

Odpověď. Přesně. Manipuluješ s tím. Paměť má kompoziční aspekt, protože je to složení sekvencí nervové aktivity. A protože stejné neurony byly aktivovány v jiných sekvencích, v jiné zkušenosti, když si je vybavíš, je pro ně velmi snadné spustit aktivace jiných sekvencí. Paměť je vždy labilní, upravovatelná. Lidé nechtějí klamat sami sebe; není za tím žádný záměr, ale děje se to podle emocionální povahy věci.

Otázka. V knize také hodně mluvíš o roli času. Jak mozek organizuje čas?

Odpověď. Veškerá zkušenost je uspořádána v čase a prostoru. Čas je posloupnost věcí. Existuje fyzický čas, který je měřitelný, objektivní. Ale mentální čas se s fyzickým časem neshoduje jedna ku jedné, protože v mentálním čase to, co děláš, je prožívání toho, co prožíváš. Teď například věnuji pozornost tomuto rozhovoru, ne tomu, co se děje na ulici, a to mění mé vnímání času. Proto je to vrtkavé: je to zakořeněné v samotné reprezentaci a v prvcích, které probíhají, a proto je to paměť. Čas je paměť.

Otázka. Také cestujeme časem, když sníme. Jaký je účel snění?

Odpověď. Snění slouží k reaktivaci minulých zážitků, k očištění vzpomínky, k její úpravě. Slouží k rekombinaci reprezentací. A pomáhá nám to vytvořit schopnost kreativity, protože ve snech není mozková zkušenost omezena jen na skutečný prostor: můžeš si představit, že létáš, a skutečně létat, protože realita tě v tom proudu nebrzdí. Mozek si volně opakuje další rekombinace, jiné sekvence, jiné řetězce událostí. A odtud přicházejí reprezentace, které jsi během bdění nevnímala.

Otázka. V knize uvádíš příklad rejska, jemuž se podaří uniknout hadovi a pocítí automatickou úlevu, a jak říkáš, je "zaplaven dopaminem". A tehdy se posilují nervová spojení, paměťový řetězec... Jak všechny ty vnější proměnné — jako TikTok nebo ultra-průmyslově zpracované potraviny, které nás neustále ponořují do umělého dopaminu — deformují náš mozek?

Odpověď. Nemůžeme být neustále vystaveni stimulaci, protože jinak budeme potřebovat stále více a víc, aby naše neurony reagovaly. Život, ve kterém neustále hledáš potěšení, není normální. Je důležité se nudit, být v klidu a nechat [nervový] systém uvolnit se a znovu se zorganizovat bez neustálého přívalu stimulů, které mu brání fungovat v jeho přirozeném, normálním rozsahu.

Otázka. Mozek se nevyvíjí tak rychle, jako se náš způsob života vyvíjel za posledních 100 let. Jaké to bude mít důsledky?

Odpověď. Biologicky každá generace platí cenu za důsledky a kulturně je předáváme dalším. Ale nevidím kataklyzma civilizace. Vidím, že jdeme vpřed, snažíme se pochopit svět a že se snažíme stanovit pravidla pro společný život.

Otázka. Říkáš, že další evolucí bude vývoj člověka a stroje. Co tím myslíš?

Odpověď. Stále více se hybridizujeme se stroji. Nové technologie se propojují s mozkem. Je těžké si představit, jaký bude další technologický skok, ale vzhledem k současnému trendu je jasné, že rozhraní mozek a stroj budou hlavním zaměřením. Tato spoluevoluce je nezbytná, protože jinak za to zaplatí generace.

Kognitivních nemocí začne přibývat, těch, které vznikají tím, že náš kognitivní systém tlačí na hranici možností. Už to začínáme vidět: nadměrná pozornost, přetížení informacemi, nutnost věnovat pozornost mnoha věcem najednou... To zkracuje naši pozornost, protože mozek nedokáže udržet pozornost po velmi dlouhou dobu.

Otázka. Předvídáš nové nemoci spojené s naším způsobem života?

Odpověď. Ano, to je stres, úzkost nebo kognitivní zátěž. Naše schopnost absorbovat například práci v určitém bodě dosáhne limitu. Tato duševní únava si vybírá svou daň na mozku. To jsou všechny funkční změny mozku bez základní patologie, ale odrážejí dopad životního stylu.

Otázka. Říkáš, že mozek skrývá svá tajemství na těch nejneočekávanějších místech. Jaká jsou ta velká tajemství, která stále skrývá?

Odpověď. Co je to vědomí? Jak nám mentální činnost umožňuje uvědomit si, že jsme něco na světě, že jsme něco v očích ostatních? To jsou těžké otázky neurovědy: já, identita, křehkost paměti, proč ztrácíme vzpomínky... Existuje nějaký limit kognitivní kapacity, nebo je nekonečná? Kolik se toho můžeme naučit nebo uložit v této šedé hmotě?

Zdroj v angličtině: ZDE