Trumpův styl vládnutí – panovačný, osobní, s despektem k institucím – není jen vnitroamerickou záležitostí. Vyzařuje navenek, přetváří spojenectví a posiluje ty, kdo dávají přednost hrubé síle před trpělivým pěstováním norem. V Evropě vlády oscilují mezi strategickou úctou k Washingtonu a občasným zábleskem rétorické nezávislosti, ale výsledek je stejný: neschopnost jednat s opravdovým důsledkem. Gaza hoří, mezinárodní právo je vysmíváno a humanitární rozhořčení zůstává většinou omezeno na prohlášení a demonstrace, zatímco skutečná politika je paralyzována.

Trvat na tom, aby se Evropa – a spolu s ní i další v takzvaném liberálním řádu – konečně vymanila z automatické podřízenosti americké dominanci, neznamená propadat antiamerikanismu. Znamená to spíše uznat jednoduchou historickou pravdu: že Spojené státy roku 2025 už nejsou nepostradatelným národem roku 1945 ani neotřesitelnou supervelmocí roku 1991. Problém spočívá v tom, že myšlenkové návyky, hluboké brázdy závislosti, zůstávají. Evropští lídři, byť žehrají na nespolehlivost Washingtonu, stále jednají, jako by nic podstatného nebylo možné podniknout bez amerického deštníku.

Jenže deštníky, které chrání, mohou také dusit. Svět 21. století – multipolární, digitální, ekologicky ohrožený – vyžaduje obratnost a nezávislost úsudku, které Evropa příliš často postrádala. Morální krize vyvolaná Gazou je pouze nejnovějším a nejpalčivějším důkazem. Tvrdí-li se, že kontinent, který si zakládá na lidských právech, je tváří v tvář každodenním obrazům zkázy redukován na volání po „pauzách“ místo požadavku na odpovědnost, pak to znamená, že rozhodující slovo má Washington – a Evropa se poslušně přidává.

Historie nás učí, že žádný řád netrvá věčně. Pořádek nastolený po roce 1945 není věčný a ani by neměl být. Otázkou je, zda Evropa dokáže využít této chvíle k tomu, aby jednala s vyspělostí skutečného geopolitického aktéra, místo aby navždy zůstávala juniorním partnerem, lomícím rukama, zatímco jiní rozhodují. Jinak se nesmíří jen se svým vlastním úpadkem, ale i s pokračováním tragédií, které by alespoň mohly být zmírněny silnějším a nezávislým evropským hlasem.

Výzva je obrovská a alternativy jsou plné rizik. Ale pokud nám poslední měsíce něco ukázaly, pak to, že cena lpění na včerejší americké moci se neměří jen strategickou irelevancí, ale i lidskými životy.