Tohle není strategie. Je to pověra. Připomíná to chování holubů B. F. Skinnera – zobání, naparování a klanění v domnění, že nějaký rituál zajistí příděl americké přízně. Pověra však není náhradou za státnické umění a iluze vlivu se okamžitě rozplyne ve chvíli, kdy Trump vyjde ze svého nejnovějšího tête-à-tête s Vladimirem Putinem a papouškuje kremelské narativy o územních „úpravách" Ukrajiny.

Srovnejte toto divadlo ponížení s postojem brazilského prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy. Tváří v tvář Trumpově hrozbě padesátiprocentními cly – opatřením, které by vyděsilo kterékoli ministerstvo financí – Lula prostě řekl ne. Brazílie, trval na svém, se nenechá zastrašit, aby upustila od trestního stíhání, ani aby podřídila svou suverenitu diktátu z Washingtonu. Cla byla uvalena během několika dní. Během několika dalších dní se Brazílie přizpůsobila. Země je kvůli nim jistě chudší, ale nezlomená. Lulova sázka je jednoduchá: lépe snést nějakou ekonomickou bolest, než se ponižovat před tyranem.

To je lekce, kterou Evropa dosud nevstřebala. Cla, sankce, dokonce i dočasné tržní šoky národy neničí. Rusko, decimované bezprecedentními sankcemi za svou válečnou agresi, nezkrachovalo. Írán vydržel desítky let západní ekonomické blokády. Naše vlastní společnosti byly během pandemie covidu měsíce paralyzované; ekonomiky se zmenšovaly, dluhy rostly – a přece žádný národ nezanikl. Domnívat se, že pár let Trumpových cel přivede Francii, Německo nebo Británii ke zkáze, znamená zaměňovat nepohodlí za katastrofu.

Pravda je nepohodlnější. Evropští lídři se chovají jako dvořané ne proto, že by jejich národy byly slabé, ale protože internalizovali politiku slabosti. Namlouvají si, že Trumpa je třeba zvládat, rozmazlovat, chodit kolem něj po špičkách – jako úzkostlivý personál zvládá vrtošivého generálního ředitele. Špitají mu do ucha, chválí jeho velikost a doufají, že ho postupně přimějí změnit názor. Ale Trump není generální ředitel. Je, v klasickém slova smyslu, tyran. A tyrani rozumějí pouze jedinému jazyku: odporu.

Vladimir Putin to pochopil lépe než Brusel. Nehledí na Trumpa jako na vrtošivého císaře, kterého je třeba uchlácholit, nýbrž jako na nejistého učně, kterého je třeba kultivovat – Trump je jeho protekční dítě, jemuž lichotí, aby ho získal na svou stranu. Evropa naproti tomu vypadá jako prosebník u dvora. Který obraz v Trumpově narcistní imaginaci přetrvá déle?

Nejde zde o marné gesta. Jde o jasnost a odvahu. Evropští lídři musí přijmout, že transatlantický vztah za Trumpa nebude vztahem rovných lidí, jimž dávají limity instituce a právo. Bude to série transakčních konfrontací, v nichž si respekt získá pouze síla. Tato síla existuje: Evropa je obrovská ekonomika, impozantní trh a stále mocný politický blok. Pokud bude jednat koherentně, dokáže odolat clům, odmítnout hrozby a jasně dát najevo, že její volby jsou její vlastní.

V roce 1989 jsme se naučili, že křehké říše se zhroutí, když čelí lidem, kteří se odmítají nechat zastrašit. Dnes bychom si tu lekci měli připomenout obráceně: demokracie mohou být oslabeny pouze tehdy, pokud souhlasí, že se nechají zastrašit. Evropa by měla přestat tančit jako holubi v Skinnerově kleci. Měla by začít stát jako Lula v Brasílii: neohroženě, bez strachu a bez studu.

Pro Trumpa je lichocení potravou. Odmítnutí je disciplína. A někdy je jediný způsob, jak se vypořádat s tyranem, říct mu jasně a veřejně, ať jde pryč.