Ambrosioni, kterému je sotva 25, s neuvěřitelnou suverenitou odhazuje dramatické šablony a sází na situace, které působí možná všedně, ale emocionálně vybuchují pod povrchem. V centru dění stojí Jeanne, ztvárněná Camille Cottin s hereckou přesností, která se nebojí nedokonalosti. Když jí sestra Suzanne jednoho večera nečekaně přivede své děti a druhý den bez vysvětlení zmizí, Jeanne se nestane hrdinkou. Neví si rady, má vztek, zmatek, vyhýbá se odpovědnosti – ale zároveň se k dětem neotočí zády. Tohle je matka z nutnosti. Nebo spíš člověk, který se učí být matkou, protože nikdo jiný tam není.

Film se nesnaží dojímat – a přesto dojímá. Není v něm hudba, která by manipulovala. Když se objeví, je decentní, jako by se styděla rušit ticho. Ambrosioni totiž chápe, že ticho je v rodinných vztazích často hlasitější než slova. To, co v jiných filmech vře křikem, tady bublá v pohledech, v nedořčených větách, v drobných gestech. V tom připomíná jeho režijní jazyk raného Maurice Pialata nebo pozdního Oliviera Assayase – jednoduché záběry, žádné okázalé pohyby kamery, jen napětí mezi herci a realitou.

Zajímavé je, jak Ambrosioni přistupuje k samotnému zmizení Suzanne. Nevyšetřuje ho jako kriminálka, nesnaží se nás udržet v napětí tím, kde se asi nachází. Místo toho nás uzemňuje – co teď, když tu není? Jak se žije v jejím stínu? Jeanne se neptá, co se stalo. Ptá se: proč já? Proč zrovna já jsem ta, komu nechala děti? Tahle otázka se stává těžištěm filmu a zároveň jeho nejsilnějším emocionálním bodem. A když se děti – skvělí, přirození herečtí nováčci Manoâ Varvat a Nina Birman – začnou pomalu otevírat, film dostává nečekanou lehkost. Není to film o péči. Je to film o možnosti péče.

Ambrosioni také neuhýbá před kritikou systému. Je to decentní, ale výmluvné – stát, policie, sociální úřady, všichni jako by se pohybovali v byrokratickém spánku. Jeanne se ocitá ve vakuu, kde ji nikdo nechrání, ale všichni od ní očekávají výkon. Film tak nečekaně vyvstává i jako společenský komentář, podobně jako Deux jours, une nuit bratří Dardennů – ale bez jejich militantního tónu. Zde je vše prostoupeno lidskostí, ne ideologií.

A pokud je film v něčem skutečně pozoruhodný, pak je to schopnost vyprávět o vztazích mezi ženami – sestrami, matkami, dcerami – bez patosu, bez psychoanalytických zkratek. Scénář nikdy nevysvětluje víc, než je nutné. Neřeší trauma jako nálepku, ale jako žitou skutečnost. A právě tím je nejblíž životu.

Možná bude někomu chybět větší katarze, možná i jasnější pointa. Ale to by znamenalo nepochopení Ambrosioniho étosu. Les enfants vont bien není o odpovědích, ale o procesech. O přechodech mezi tím, co si myslíme, že jsme, a tím, kým se musíme stát. O tichých metamorfózách. O tom, že když vám někdo přenechá svůj svět, neznamená to, že víte, co s ním.

Vytisknout