Ano, historické filmy nejsou dokumenty. Ale musíme se ptát, co ta stylizovaná fikce sděluje
10. 3. 2025 / Jan Čulík
Fabiano Golgo upozorňuje, že historické filmy nejsou dokumenty, a proto moje kritika, ž...
Historické filmy nejsou dokumenty: Proč bychom neměli brát „Vlny“ jako doslovnou pravdu
10. 3. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
9 minut
Jan Čulík ve svém textu ostře kritizuje film Jiřího Mádla „Vlny“ za jeho údajnou lživost a antikomunistickou propagandu. Tvrdí, že film zkresluje realitu šedesátých let v Československu, zejména pak období kolem Pražského jara. Čulík poukazuje na to, že režim nebyl tak represivní, jak jej Mádl ve filmu zobrazuje, a že některé události a postavy jsou prezentovány nepřesně. Jeho kritika však odhaluje hlubší otázku: Jaký je vlastně účel historických filmů? Mají být přesnými záznamy minulosti, nebo spíše uměleckými díly, která přenášejí emoce, atmosféru a obecné pochopení doby? Tato otázka není specifická pouze pro „Vlny“, ale týká se všech historických a biografických filmů.
Historické filmy, ať už se jedná o životopisy slavných osobností nebo o zobrazení významných událostí, nejsou dokumenty. Jejich cílem není podat přesný a vyčerpávající popis reality, ale spíše přenést diváka do dané doby, vyvolat emoce a nabídnout určitý pohled na události. To platí jak pro filmy o Judy Garland, tak pro filmy o Pražském jaru.
Například film „Judy“ (2019) o životě Judy Garland byl kritizován její dcerou Lizou Minnelli za to, že některé události byly zobrazeny v nesprávném chronologickém pořadí. Ale je to skutečně důležité? Cílem filmu nebylo vytvořit dokonalý historický záznam, ale ukázat, čím Judy Garland prošla v posledních letech svého života - její boj s depresí, závislostí a vyčerpáním. Film chtěl divákům přiblížit její lidskost a utrpení, nikoli poskytnout přesný časový přehled událostí.
Stejně tak „Vlny“ nejsou dokumentem o Pražském jaru, ale uměleckým dílem, které se snaží zachytit atmosféru doby, odvahu rozhlasových pracovníků a tíhu represí, které lidé zažívali. I když některé detaily mohou být zkreslené nebo fiktivní, celkový dojem, který film vytváří, je pravděpodobně blízký tomu, co mnozí lidé v té době cítili.
Film „Amadeus“
(1984), režírovaný Milošem Formanem, je často považován za jeden z
nejlepších filmů všech dob. Jeho ústředním tématem je rivalita mezi
skladateli Wolfgangem Amadeem Mozartem a Antoniem Salierim. Film je však
založen na divadelní hře Petera Shaffera, která je spíše fikcí než
historickým záznamem. Zatímco film skvěle zachycuje hudební genialitu
Mozarta a atmosféru vídeňského dvora 18. století, mnoho aspektů příběhu
je dramatizováno nebo zcela vymyšleno. Zvláště kontroverzní je zobrazení
Salieriho vztahu k Mozartovi a jeho údajná nenávist vůči němu.
Ve filmu je Salieri zobrazen jako průměrný skladatel, který žárlí na Mozartovu genialitu. Jeho nenávist k Mozartovi je tak silná, že ho dokonce obviňuje z toho, že ho Bůh vybral jako nástroj k jeho ponížení. Salieri se v filmu dokonce snaží Mozartovi zničit kariéru a nakonec ho údajně otráví. Tento příběh je však z velké části fikcí.
Historické prameny naznačují, že vztah mezi Mozartem a Salierim byl mnohem složitější a méně dramatický. Salieri byl ve skutečnosti respektovaným skladatelem a učitelem hudby, který měl na vídeňském dvoře významné postavení. Byl učitelem mnoha slavných skladatelů, včetně Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. Mozart a Salieri se znali a pravděpodobně mezi nimi existovala určitá rivalita, ale neexistují důkazy o tom, že by Salieri Mozarta nenáviděl nebo se ho snažil zničit.
Jedna z nejkontroverznějších částí filmu je Salieriho údajná role v Mozartově smrti. Film naznačuje, že Salieri otrávil Mozarta, což je teorie, která se objevila až po Mozartově smrti a nikdy nebyla prokázána. Ve skutečnosti Mozart zemřel v roce 1791 na nejasné onemocnění, pravděpodobně spojené s infekcí nebo selháním ledvin. Salieri nebyl nikdy obviněn z vraždy a neexistují žádné historické důkazy, které by tuto teorii podpořily.
Ve filmu je Salieri zobrazen jako člověk, který se cítí být Bohem opuštěn a který vidí v Mozartovi svého rivala a nepřítele. Tento psychologický konflikt je však spíše dramatickým nástrojem než historickou realitou. Salieri ve skutečnosti Mozartovu hudbu obdivoval a dokonce dirigoval některá jeho díla po jeho smrti. Existují doklady o tom, že Salieri učil Mozartova syna Carla a že měl k Mozartově rodině respekt.
Zatímco „Amadeus“ je skvělým filmem, který dokáže přenést diváka do světa vídeňského dvora 18. století, jeho zobrazení Salieriho vztahu k Mozartovi je z velké části fikcí. Salieri nebyl zlomyslný rival, který by nenáviděl Mozarta a snažil se ho zničit. Ve skutečnosti byl respektovaným skladatelem a učitelem, který měl k Mozartovi mnohem složitější a méně dramatický vztah. Film však využívá tyto dramatické prvky, aby vytvořil silný emocionální příběh, který diváky zaujme a donutí je přemýšlet o povaze geniality, rivalitě a lidské povaze. I když není historicky přesný, jeho umělecká hodnota a schopnost přenést diváka do minulosti jsou nesporné.
Je důležité si uvědomit, že většina biografických a historických filmů není zcela přesná. Zde je několik příkladů:
„Bohemian Rhapsody“ (2018) – Film o skupině Queen byl kritizován za zkreslení časové osy a některých událostí v životě Freddieho Mercuryho. Například koncert Live Aid byl ve filmu prezentován jako vrchol skupiny, ačkoli ve skutečnosti Queen už v té době měli za sebou mnoho úspěchů.
„The Imitation Game“ (2014) – Film o Alanu Turingovi byl kritizován za to, že zjednodušil jeho život a vědecké úspěchy. Například Turingův vztah s Joan Clarke byl ve filmu romantizován, zatímco ve skutečnosti byl mnohem složitější.
„Braveheart“ (1995) – Film o Williamu Wallaceovi je plný historických nepřesností, od oblečení po bitevní taktiky. Například kilt, který nosí Wallace, nebyl ve Skotsku 13. století používán.
„A Beautiful Mind“ (2001) – Film o matematikovi Johnu Nashovi zjednodušil jeho život a boj s paranoidní schizofrenií. Mnoho aspektů jeho osobního života bylo vynecháno nebo změněno.
„The Social Network“ (2010) – Film o vzniku Facebooku byl kritizován Markem Zuckerbergem a dalšími za to, že zkresluje skutečné události a vztahy mezi zakladateli.
Stejně jako biografické filmy, i historické filmy často zkreslují realitu. Zde je několik příkladů:
„Gladiátor“ (2000) – Film zobrazuje římskou říši a císaře Commoda, ale mnoho událostí a postav je fiktivních nebo dramatizovaných. Například Commodus nebyl zabit v aréně, jak film ukazuje.
„Titanic“ (1997) – I když film přesně zobrazuje potopení lodi, hlavní příběh Jacka a Rose je fiktivní. Mnoho detailů o lodi a pasažérech bylo také změněno kvůli dramatickému efektu.
„Pearl Harbor“ (2001) – Film o útoku na Pearl Harbor byl kritizován za to, že příliš romantizoval události a zkreslil historické detaily.
„300“ (2006) – Film o bitvě u Thermopyl je založen na komiksu, nikoli na historických faktech. Mnoho aspektů bitvy a postav bylo přehnaně dramatizováno.
„Dunkirk“ (2017) – Ačkoli film přesně zachycuje události evakuace z Dunkerku, některé detaily a postavy byly změněny kvůli dramatickému účinku.
„Apollo 13“ (1995) – I když film je obecně považován za přesný, některé scény a dialogy byly dramatizovány, aby zvýšily napětí.
Cílem filmu není podat přesný historický záznam, ale přenést diváka do dané doby a vyvolat emoce. Filmy jako „Vlny“ se snaží zachytit atmosféru doby, ukázat, jaké to bylo žít v Československu během Pražského jara, a přiblížit divákům odvahu a oběti těch, kteří se postavili proti režimu. I když některé detaily mohou být zkreslené, celkový dojem, který film vytváří, je pravděpodobně blízký realitě.
Čulík kritizuje, že film zobrazuje režim jako příliš represivní, ale i když byl režim v šedesátých letech méně tvrdý než v padesátých letech, stále šlo o represivní systém. Lidé byli stále pronásledováni za své názory, a i když bylo méně politických vězňů, ti, kteří byli perzekvováni, trpěli stejně.
Historické filmy, včetně „Vlny“, by neměly být posuzovány podle toho, zda jsou přesné v každém detailu, ale podle toho, zda dokážou přenést diváka do dané doby a vyvolat emoce. Filmy jako „Judy“, „Bohemian Rhapsody“ nebo „Vlny“ nejsou dokumenty, ale umělecká díla, která se snaží zachytit podstatu událostí a osobností. I když některé detaily mohou být zkreslené, celkový dojem, který tyto filmy vytvářejí, je často blízký realitě.
Ve filmu je Salieri zobrazen jako průměrný skladatel, který žárlí na Mozartovu genialitu. Jeho nenávist k Mozartovi je tak silná, že ho dokonce obviňuje z toho, že ho Bůh vybral jako nástroj k jeho ponížení. Salieri se v filmu dokonce snaží Mozartovi zničit kariéru a nakonec ho údajně otráví. Tento příběh je však z velké části fikcí.
Historické prameny naznačují, že vztah mezi Mozartem a Salierim byl mnohem složitější a méně dramatický. Salieri byl ve skutečnosti respektovaným skladatelem a učitelem hudby, který měl na vídeňském dvoře významné postavení. Byl učitelem mnoha slavných skladatelů, včetně Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. Mozart a Salieri se znali a pravděpodobně mezi nimi existovala určitá rivalita, ale neexistují důkazy o tom, že by Salieri Mozarta nenáviděl nebo se ho snažil zničit.
Jedna z nejkontroverznějších částí filmu je Salieriho údajná role v Mozartově smrti. Film naznačuje, že Salieri otrávil Mozarta, což je teorie, která se objevila až po Mozartově smrti a nikdy nebyla prokázána. Ve skutečnosti Mozart zemřel v roce 1791 na nejasné onemocnění, pravděpodobně spojené s infekcí nebo selháním ledvin. Salieri nebyl nikdy obviněn z vraždy a neexistují žádné historické důkazy, které by tuto teorii podpořily.
Ve filmu je Salieri zobrazen jako člověk, který se cítí být Bohem opuštěn a který vidí v Mozartovi svého rivala a nepřítele. Tento psychologický konflikt je však spíše dramatickým nástrojem než historickou realitou. Salieri ve skutečnosti Mozartovu hudbu obdivoval a dokonce dirigoval některá jeho díla po jeho smrti. Existují doklady o tom, že Salieri učil Mozartova syna Carla a že měl k Mozartově rodině respekt.
Zatímco „Amadeus“ je skvělým filmem, který dokáže přenést diváka do světa vídeňského dvora 18. století, jeho zobrazení Salieriho vztahu k Mozartovi je z velké části fikcí. Salieri nebyl zlomyslný rival, který by nenáviděl Mozarta a snažil se ho zničit. Ve skutečnosti byl respektovaným skladatelem a učitelem, který měl k Mozartovi mnohem složitější a méně dramatický vztah. Film však využívá tyto dramatické prvky, aby vytvořil silný emocionální příběh, který diváky zaujme a donutí je přemýšlet o povaze geniality, rivalitě a lidské povaze. I když není historicky přesný, jeho umělecká hodnota a schopnost přenést diváka do minulosti jsou nesporné.
Je důležité si uvědomit, že většina biografických a historických filmů není zcela přesná. Zde je několik příkladů:
„Bohemian Rhapsody“ (2018) – Film o skupině Queen byl kritizován za zkreslení časové osy a některých událostí v životě Freddieho Mercuryho. Například koncert Live Aid byl ve filmu prezentován jako vrchol skupiny, ačkoli ve skutečnosti Queen už v té době měli za sebou mnoho úspěchů.
„The Imitation Game“ (2014) – Film o Alanu Turingovi byl kritizován za to, že zjednodušil jeho život a vědecké úspěchy. Například Turingův vztah s Joan Clarke byl ve filmu romantizován, zatímco ve skutečnosti byl mnohem složitější.
„Braveheart“ (1995) – Film o Williamu Wallaceovi je plný historických nepřesností, od oblečení po bitevní taktiky. Například kilt, který nosí Wallace, nebyl ve Skotsku 13. století používán.
„A Beautiful Mind“ (2001) – Film o matematikovi Johnu Nashovi zjednodušil jeho život a boj s paranoidní schizofrenií. Mnoho aspektů jeho osobního života bylo vynecháno nebo změněno.
„The Social Network“ (2010) – Film o vzniku Facebooku byl kritizován Markem Zuckerbergem a dalšími za to, že zkresluje skutečné události a vztahy mezi zakladateli.
Stejně jako biografické filmy, i historické filmy často zkreslují realitu. Zde je několik příkladů:
„Gladiátor“ (2000) – Film zobrazuje římskou říši a císaře Commoda, ale mnoho událostí a postav je fiktivních nebo dramatizovaných. Například Commodus nebyl zabit v aréně, jak film ukazuje.
„Titanic“ (1997) – I když film přesně zobrazuje potopení lodi, hlavní příběh Jacka a Rose je fiktivní. Mnoho detailů o lodi a pasažérech bylo také změněno kvůli dramatickému efektu.
„Pearl Harbor“ (2001) – Film o útoku na Pearl Harbor byl kritizován za to, že příliš romantizoval události a zkreslil historické detaily.
„300“ (2006) – Film o bitvě u Thermopyl je založen na komiksu, nikoli na historických faktech. Mnoho aspektů bitvy a postav bylo přehnaně dramatizováno.
„Dunkirk“ (2017) – Ačkoli film přesně zachycuje události evakuace z Dunkerku, některé detaily a postavy byly změněny kvůli dramatickému účinku.
„Apollo 13“ (1995) – I když film je obecně považován za přesný, některé scény a dialogy byly dramatizovány, aby zvýšily napětí.
Cílem filmu není podat přesný historický záznam, ale přenést diváka do dané doby a vyvolat emoce. Filmy jako „Vlny“ se snaží zachytit atmosféru doby, ukázat, jaké to bylo žít v Československu během Pražského jara, a přiblížit divákům odvahu a oběti těch, kteří se postavili proti režimu. I když některé detaily mohou být zkreslené, celkový dojem, který film vytváří, je pravděpodobně blízký realitě.
Čulík kritizuje, že film zobrazuje režim jako příliš represivní, ale i když byl režim v šedesátých letech méně tvrdý než v padesátých letech, stále šlo o represivní systém. Lidé byli stále pronásledováni za své názory, a i když bylo méně politických vězňů, ti, kteří byli perzekvováni, trpěli stejně.
Historické filmy, včetně „Vlny“, by neměly být posuzovány podle toho, zda jsou přesné v každém detailu, ale podle toho, zda dokážou přenést diváka do dané doby a vyvolat emoce. Filmy jako „Judy“, „Bohemian Rhapsody“ nebo „Vlny“ nejsou dokumenty, ale umělecká díla, která se snaží zachytit podstatu událostí a osobností. I když některé detaily mohou být zkreslené, celkový dojem, který tyto filmy vytvářejí, je často blízký realitě.
Místo
toho, abychom je kritizovali za nepřesnosti, bychom měli ocenit jejich
schopnost přenést nás do minulosti a pomoci nám pochopit, jaké to bylo
žít v dané době.
3033
Diskuse