Budoucnost Zeitenwende: Chybějící změna paradigmatu

5. 1. 2024

Mluvit o Zeitenwende neboli zlomovém okamžiku není nic víc než diagnóza: Jedna éra končí, druhá začíná, mezi tím leží okamžik předělu. Zda to povede k nové strategii, závisí na politických aktérech. Paradigmata a okolnosti se mohou měnit, a přesto politici mohou odmítnout pustit se do nezbytného nového začátku.

Žádná jednota v Berlíně

V zákulisí se německý kancléř Olaf Scholz a ministryně zahraničí Annalena Baerbocková neshodnou na tom, v čem nová éra spočívá; a různé diagnózy vedou k odlišným strategiím. To je patrné v předmluvách kancléře a ministryně zahraničí k první německé národní bezpečnostní strategii, která byla představena v červnu 2023. Scholz píše, že globální řád se "od základu" mění, že vznikají "nová centra moci" a že svět 21. století je "multipolární". Co to znamená, vyložil při několika příležitostech: Že velký počet zemí v Asii, Africe a Jižní Americe už není připraven následovat ostatní a že úkolem politiků je zachovat multilateralismus v tomto multipolárním světě – což znamená řád, v němž "velmi odlišná mocenská centra spolehlivě spolupracují v zájmu všech". K dosažení tohoto cíle musí být splněno několik základních principů: Žádný územní revizionismus a respekt k základním právům.

Ministryně zahraničí ve své předmluvě k Národní bezpečnostní strategii zaujímá velmi odlišný přístup. Tam, kde Scholz vidí vznik harmonického světa, podporovaného multilaterální spoluprací mezi "novými centry moci", Baerbocková předvídá sílící konflikty a spory: "svět poznamenaný rostoucí systémovou rivalitou", v němž se musíme "ještě více postavit za naše základní hodnoty", aby "moc a svévole" nepřevládly. Německá ministryně zahraničí ve svých projevech a prohlášeních toto téma obměňuje; varuje, že Rusko a Čína "již plně nesdílejí mezinárodní pravidla, která vždy sjednocovala svět", což je důvod, proč jsou dnes demokracie "v systémovém soupeření s autokratickými silami".

Diagnóza je rozhodující pro strategii. Je-li nová éra, do níž Zeitenwende vede, charakterizována systémovým konfliktem mezi demokratickými a autokratickými mocnostmi, je-li cílem vzdorovat útokům na "naši svobodu" (Baerbocková), pak Rusko a Čína musí být oslabeny ve své schopnosti útočit na tento řád a musí být posílena vlastní pozice.

Je-li na druhé straně tento úkol definován jako pokračování globalizace za jen mírně změněných podmínek, pak vůdčím principem zůstává očekávání konstruktivní spolupráce. "Na denním pořádku" je pak, jak to Scholz uvedl v OSN v New Yorku v září 2023, "ne méně spolupráce – možná dnes zabalené jako decoupling nebo jako 'spolupráce pouze mezi stejně smýšlejícími'. Místo toho potřebujeme větší spolupráci."

Podle Scholze zůstává staré paradigma německé zahraniční politiky nezměněno: Spoléhání se na partnerství bez ohledu na charakter vlád a na neomezenou globalizaci. Pro něj je prozatím výjimkou pouze Rusko. Podle Baerbockové naopak rozsáhlý ruský útok na Ukrajinu jasně ukázal, že svoboda a demokracie jsou skutečně pod masivním tlakem mocných autokracií – nejen z Ruska, ale i z Číny – a že je nutné vyvinout a realizovat komplexní protistrategie.

Autokratická výzva

Důkazy podporují názor ministryně zahraničí. Ruská útočná válka není náhoda, je výsledkem logiky nové celkové geopolitické konstelace. Liberální řád je zásadně zpochybňován mocnými autokraciemi. Moskva a Peking spolupracují stále těsněji. Nejde jim jen o rozšíření jejich regionální dominance v souladu s pravidly klasické mocenské politiky. V sázce je mnohem víc: Reorganizace světa v souladu s principy, které slouží zájmům autokratických režimů v Rusku a Číně a zajišťují dlouhodobou bezpečnost režimů a globální moc.

Boj mezi autokraciemi a liberálními demokraciemi se dramaticky zintenzivňuje tím, že vládci v Moskvě a Pekingu mají pocit, že jejich moc je ohrožena doma, a to do té míry, že bojují o své přežití. Jak uvedla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ve svém projevu ve Washingtonu v říjnu 2023: "Naše demokracie jsou pod trvalým a systematickým útokem těch, kteří si oškliví svobodu, protože ohrožuje jejich vládu."

Po skončení studené války byly vládnoucí elity v Rusku a Číně v defenzivě a už několik let přecházejí do ofenzívy. Prvním krokem v jejich strategii přežití byla omezená integrace na Západ, aby se mohli regenerovat a pozvednout se k moci a prosperitě na mezinárodní úrovni prostřednictvím globalizace pod záštitou "Pax Americana". Druhým krokem, jehož jsme nyní svědky, je boj o globální nadvládu: Rusko a Čína chtějí nahradit liberálně-demokratický řád, který se stal hegemonickým s koncem studené války, a postavit se do čela mezinárodního řádu.

Čínský prezident Si Ťin-pching dal tuto ambici jasně najevo, když se v březnu 2023 v Moskvě loučil s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a řekl mu, v domnění, že mikrofony byly vypnuté: "Právě teď dochází ke změnám – takovým, jaké jsme neviděli 100 let – a my jsme ti, kdo tyto změny společně řídí."

Si Ťin-pching má pravděpodobně v první řadě na mysli čínskou historii, když hovoří o "100 letech", tedy o tom, co oficiální historiografie vykresluje jako znovuzrození čínské síly po "ponížení". Je tu však ještě jeden výmluvný referenční bod: Před více jak stoletím, v roce 1919, během mírových jednání v Paříži po 1. světové válce, americký prezident Woodrow Wilson prosazoval projekt učinit svět "bezpečným pro demokracii" – řád liberálních demokracií, které by společně zaručily kolektivní bezpečnost, aniž by náhodou odrážely domácí řád Spojených států. Po neúspěchu na první pokus se tento plán nového řádu stal velmi úspěšným po 2. světové válce a po studené válce.

Vládci v Pekingu a Moskvě se nyní obracejí proti tomuto řádu ve snaze posunout běh globálních dějin jiným směrem: Chtějí učinit svět "bezpečným pro autokracii" – aby stabilizovali bezpečnost režimů, které vybudovali ve svých zemích.

V důsledku toho byl někdejší primát "měkké" ekonomické moci nahrazen primátem tvrdé vojenské moci. Rusko a Čína masivně přezbrojily. V prvním kroku chtějí ovládnout to, co považují za "své" regiony. To vyžaduje oslabení řádu vedeného USA, v mnoha případech stažení amerických sil a devalvaci amerických bezpečnostních záruk.

Írán, jehož vládci sdílejí mnoho zájmů s autokraty v Moskvě a Pekingu, se stále více vynořuje jako třetí partner na autokratické ose. Přesto Rusko a Čína postupují na Blízkém východě opatrně. Nechtějí zcela zničit vztahy s monarchiemi Perského zálivu, které se cítí ohroženy regionálními hegemonickými ambicemi Íránu, a s Izraelem, technologickou velmocí.

Demokracie v Severní Americe, Evropě a Asii tuto novou výzvu dlouho ignorovaly – doufaly, že Rusko, Čínu a Írán by přece jen mohly nějak integrovat do bezpečnostního řádu "založeného na pravidlech", že by nějak mohla zvítězit ekonomická logika a že by se globální výzvy daly řešit společně. Když kancléř Scholz hovoří o globální politice, často slyšíme ozvěnu této myšlenkové školy.

Ale všechny tyto snahy Západu o plnou integraci nedokázaly potlačit vůli autokracií zaútočit na liberálně-demokratický řád; možná je dokonce podnítily, protože vyvolaly dojem, že Západ je slabý a může být vyveden z rovnováhy propagandou a dezinformacemi – připraven na nepřátelské převzetí. V darwinovském světě, v němž autokratičtí vůdci žijí a zvítězili, je ochota ke kompromisu, hledání "oboustranně výhodných řešení" často vnímána jako nedostatek ochoty postavit se za vlastní zájmy.

Opožděná změna paradigmatu

Zeitenwende znamená, že v tomto mnohem drsnějším a nebezpečnějším globálním prostředí nelze nadále ignorovat konflikt s autokratickými mocnostmi, jemuž se liberálně-demokratické země snažily vyhnout téměř za každou cenu. Německo se musí "ještě více postavit" za své koncepty řádu, jak to vyjádřila Baerbocková. Co to znamená?

Za prvé to znamená, že existuje nové paradigma: Je třeba si uvědomit, že napětí a konflikty ve střední a východní Evropě, v Indo-Pacifiku a na Blízkém východě jsou součástí celkové výzvy, které musí stoupenci liberálně-demokratického řádu čelit tím, že se postaví autokratickým mocnostem. To je jádro Zeitenwende.

Za druhé to znamená opustit paradigma: Globalizace, prohlubování ekonomických a jiných přeshraničních vztahů, v podmínkách Pax Americana, USA vedeného a garantovaného mezinárodního řádu, už nefunguje, protože mocné autokracie se rozhodly přejít do ofenzívy proti samotnému řádu, který globalizaci umožnil a který umožnil firmám a občanským společnostem, aby se vůči sobě otevřely. I když je rychlé oddělení nemožné, je třeba naléhavě usilovat o určitý stupeň rozvázání, aby se snížila politická a hospodářská rizika závislosti, zejména na Číně. Současně by podobně smýšlející liberální demokracie měly mezi sebou vytvářet úzké vazby a sítě – alianci demokracií zahrnující zejména Evropu, Severní Ameriku a Asii.

Za třetí, Německo se musí naučit fungovat ve světě mocenské politiky tím, že bude samo provádět mocenskou politiku – něco, co Spolková republika od svého založení po 2. světové válce v podstatě přenechala Spojeným státům. To zahrnuje seriózní budování vojenské moci, což je nezbytné ve světě, v němž se válka a vojenské zastrašování opět staly každodenními rysy. Odstrašující a obranné schopnosti jsou základními předpoklady pro udržení liberálně-demokratického řádu.

Za čtvrté, liberálně-demokratická aliance potřebuje globální kritické množství a musí soutěžit o nerozhodné státy, o které se uchází Rusko a Čína. Často se nejedná o demokracie, ale o důležité spojence. Německá zahraniční politika se musí naučit zacházet s tímto paradoxem přechodem od moralistického ke strategickému přístupu.

Ačkoliv jsou obrysy změny paradigmatu v německé zahraniční a bezpečnostní politice stále zřetelnější a debata v Německu se změnila, setrvačnost a údajná bezpečnost "byznysu jako obvykle" nadále převládají. To, co chybí, je nová strategie, která by zpochybnila a překonala tu starou. Národní bezpečnostní strategie toho zatím nedosahuje; je to v podstatě zpráva o stavu.

Lucky Deutschland

Po celá desetiletí mělo Německo geopolitické štěstí, že v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky muselo dělat jen velmi málo. Těžilo z regionálního a globálního řádu vedeného Spojenými státy – rámce, v němž se Němci mohli do značné míry soustředit na zvyšování a rozdělování ekonomického bohatství. Právě na tento rámec však nyní útočí mocné síly a USA už nejsou ochotny platit rostoucí náklady na řízení tohoto řádu z velké části samy.

Německo má zájem i příležitost hrát významnou roli při udržování a rozvoji tohoto řádu jako klíčová mocnost v Evropě, podobně jako Japonsko v Asii. Zatímco se však Japonsko strategicky mění a reaguje na výzvy, které představuje Zeitenwende, Německo stále váhá.

Zdroj v angličtině: ZDE