Tažná síla české ideologické rozplizlosti

7. 7. 2023 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut
Během projednávání novely o manželství stejnopohlavních párů vycenil zoubky jinak zdánlivě neviditelný český konzervativismus. Přes všechnu tu zuřivost, s jakou byl ochoten prskat kolem sebe tautologie o koních a opakovat socialistické poučky o fázích historického materialismu ze základní školy (obzvlášť zajímavé u poslance “křesťana”) je to na první pohled taková čivava: nepříjemný kravál produkovaný křehkým, roztřeseným stvořením, o jehož zdraví máte upřímnou starost. Manifestace českého konzervativismu jsou součástí českého diskursu tak nějak z musu: Pokud v médiích chcete vyvolat dojem, že Českem protéká nějaký živý konzervativní proud, prostě si pozvete paní Trdlicovou Jochovou a necháte ji vzdát se v přímém přenosu volebního práva. Bůh ochraňuj tu dobrou ženu, kdyby náhodou nemohla dávat interview, posledním zástupcem konzervativních žen by zůstal její manžel.

Ono je to ale s tím českým konzervativismem poněkud složitější. Ta malá čivava, která na sebe bere podobu ctihodné paní Jochové nebo sněmovního endemita Bendy, je něco jako výtrusnice houby. Pod povrchem, na němž se občas ukáže nějaká ta muchomůrka, je spletitá síť energeticky napájející složitý ekosystém tradic a zdravého rozumu, který občas zplodí nějakého toho jednorožce v podobě Andreje Babiše.

Občas upozorňuju v souvislosti s dezinformacemi na skutečnost, že česká politická kultura má jednu prevenční výhodu: těžko najdete ideologický koncept, do kterého by bylo možné zasadit historická traumata (nastřádaná v každé kultuře) a učinit z něj tak výtah pro nějakou výrazně retrográdní politickou fantasmagorii.

Češi postupně vyštípali svůj nacionalismus, ukojeni dostatečně teritoriem jim daným po 1. světové válce, takže je nenavinete na nacionalistické nářky a vyhrožování, které praktikuje Orbán v Maďarsku, kde “zrada” z Trianonu stále žije, jakoby se všechno odehrálo před pár lety (soudě podle volebních výsledků maďarského autokratického křupana).

V politickém marketingu nelze dostatečně využít ani konceptů teologických, jako se to děje v Polsku. Je sice pravděpodobné, že míra magického a mytického myšlení není mezi Čechy o nic slabší než u jiných kultur, ale vzájemným násilným působením různých křesťanských církevních konceptů se podařilo během dlouhých staletí církevní politickou páku marginalizovat na úroveň současné, z hlediska preferencí podprahové existence KDU-ČSL. Kdyby se někomu podařilo spojit do politické unie roztroušené české esoteriky a esoteričky, pravděpodobně by dosáhl významně lepšího volebního výsledku než čeští katoličtí sirotci. Podařit by se to ale mohlo leda Aštaru Šeranovi s jeho vesmírnou flotilou.

Při všech ranách osudu jsou Češi vlastně i docela sebevědomým národem, byť tak nějak svérázně a “intimně”. Každý, kdo prošel základním vzděláním, totiž nabyl nějakého, alespoň mlhavého dojmu o české historické mohutnosti. Lze ji pohodlně roztáhnout do několika let školního dějepisu a vytvořit tak proměně přesvědčivý dojem, že Češi to dotáhli od buly Sicilské, přes husity, Karlovu éru, průmyslový fištrón, nadělení samostatnosti až po Nagano k vlastně docela slušným výsledkům, takže taťka s mamkou mají být stále na co hrdi, i když už všechna fakta časem pozapomínali a když už zůstal jen jakýsi haptický pocit opěrné zdi identity někde na hranici vědomí a podvědomí. To znamená, ze zatímco na Slovensku je možné prořvat se v předstírání zájmu o budování “Slovenského štátu” k vládě, což se možná znovu stane na podzim, v ČR to stojí daňového poplatníka cca desetinu nákladů na výdaje za poslance. Existují země s mnohem větší daní z blbosti.

To nicméně neznamená, že v Česku neexistuje tažná síla konzervativní povahy. Naopak, jak je patrné na všech tématech, při kterých se volek staromilectví odvážně staví na zadní (migrace, gender, green deal, evropská integrace nebo třeba stravovací návyky), jeho tah není soustředěn v jedněch opratích, nýbrž je rozprostřen doširoka. Kdybychom dnes měli indexovat český konzervativismus v politickém vyjádření, museli bychom zahrnout nejen skomírající křesťanskou politickou partu, ale také drtivou většinu členů Babišova Ano, větší část ODS, Okamurovy komerční fašounky a tu a tam někoho z TOP 09 nebo STAN. Takže drtivou většinu sněmovny a s vyšším věkem i při významně odlišném politickém složení senátu také většinu horní komory. Tím, že český konzervativismus nemá jasné ideologické kontury, nemá svoji stáj a svou vlajku, prokládá politické postoje napříč.

Jestli totiž Češi něco nejsou, pak nejsou progresivní. Progresivita vyžaduje odvahu explorovat, což není zrovna tradiční ingredience českého knedlíku. Ostatně i ten knedlík je germanismus, což určuje směr, kterým si osvojujeme novinky. A tak i to, co se u nás považuje za liberální, je vlastně z pohledu zvenčí konzervativní. A to tím více, čím silněji působí tlak proměnlivosti okolního světa 21. století a čím větší úzkost ze ztráty identity to (nejen) v české kultuře tropí. Měřeno hladinkou identitární “opatrnosti” jsme na evropské poměry v zásadě vysoce konzervativní země s tradičními odchylkami nepodstatného charakteru, jako je tolerance k alkoholu. I když to - je z dnešního úhlu pohledu, vlastně taky už notně tradiční přístup.

Takže až se zase budete dobře bavit u interview paní Jochové nebo u bohabojných vyznání poslanců KDU-ČSL, případně u delfských předpovědí přírodního úkazu Bendy, nezapomeňte, že houba se na povrchu ukazuje jen z velmi malé části.


2
Vytisknout
6540

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2023