POZNAMKA NA OKRAJ:

Jako vždy: Němci jsou vinni! neboli Která Ostpolitik, prosím?

28. 6. 2022 / Uwe Ladwig

čas čtení 4 minuty
Do Britských listů jsem už dlouho nenapsal žádné komentáře, ale zdánlivě obsáhle znalostmi nabité řádky Karla Dolejšího (Viz.: https://blisty.cz/art/108668-spinave-tajemstvi-ostpolitik.html) mě vyzývají k napsání krátkého prohlášení.

Samozřejmě, že pro Dolejšího byla základem všeho zla německá Ostpolitik, při tom ale, širokými tahy vysvětlováno, asi něco zapomněl:

Před Ostpolitikou Brandtovy vlády existovala západní politika Adenauerovy vlády, která se orientovala na přání USA a oddělovala se od Východu, a západní politika "sovětské okupační zóny", tedy pozdější NDR, jejíž Ostpolitik byla něco jako: "Navždy po boku SSSR".


Adenauerova Ostpolitik, aniž by ji tak nazýval, dosáhla integrace západního Německa pod štítem USA pomocí "změny prostřednictvím obchodu" a zabránila sjednocení obou částí Německa kvůli přísnému vymezení vůči zemím východní Evropy, a tedy i vůči pozdější NDR.

Úspěchem západní politiky západního i východního Německa byla stabilizace vlády Sovětského svazu, který němečtí nacisté považovali za hlavní nebezpečný bod v Evropě, podobně jako dnes zřejmě za něj považuje Dolejší německé demokraty.

V demokratickém západním Německu, které se považovalo za přísně oddělené od Východu, došlo za sociálnědemokratické a liberální Brandtovy vlády ke změně politiky, která se snažila zmírnit útlak zejména Němců v NDR a umožnit rodinné návštěvy přes zónovou hranici a berlínskou zeď.

Součástí této Ostpolitik bylo i Brandtovo klanění ve Varšavě, v jehož důsledku se zmírnily některé protiněmecké obavy z nacistů ve východní Evropě.

Změna prostřednictvím obchodu zprůchodnila Berlínskou zeď a vnitřní německou hranici, zmírnila napětí mezi NATO a Varšavskou smlouvou prostřednictvím rozhovorů mezi vládami východních zemí a Německa.

To zahrnovalo i uznání hranice na Odře a Nise německou vládou jako západní hranice Polska.

 Když Dolejší kritizuje tuto východní politiku, která položila základy pro zmírnění studené války v Evropě, skoro by se mohlo zdát, že se mu stýská po éře Varšavské smlouvy, i když i tam byly zkušenosti s vojenskými represemi sovětské armády.

Sjednocení Německa, které by si Dolejší pravděpodobně nepřál, stejně jako britská premiérka Thatcherová, by bylo sotva možné bez sblížení obou těchto evropských států (se souhlasem USA a Sovětského svazu), a tedy i bez rozpadu Varšavské smlouvy a svobodné demokratizace východoevropských zemí, jako bylo Československo.

Zásadní změna v německé politice mírového sbližování nastala po výměně kancléře Schrödera za kancléřku Merkelovou, která v souladu s politickými cíli USA striktně odmítla jakoukoli další spolupráci mezi EU a Ruskem. Jméno Merkelové je příkladem zničení myšlenky "společného evropského domu", a tím i změny ve snaze Ruska přiblížit se Západu. Mimochodem, podobný dopad mělo jednání Merkelové i na vztahy mezi EU a Tureckem.

Za to mohou jistě německé křesťanské strany, které sledovaly spíše cíle USA než posílení EU a celého evropského kontinentu v rámci světové ekonomiky.

Politika USA a Merkelové omezila nejen spolupráci mezi Ruskem a EU, ale také mezi Ruskem a NATO.

Když Dolejší kritizuje německou Ostpolitik obecně, měl by snad umět rozlišovat mezi různými Ostpolitikami různých německých vlád a brát v úvahu jejich různé důsledky, protože jinak by mohlo dojít k nedorozumění. Kapitalizace Ruska (a také Číny, která se od něj tolik liší) je také důsledkem "změny prostřednictvím obchodu". Co by se stalo v minulosti bez mírové politiky zejména německých sociálních demokratů, je ve hvězdách, ale svobodná demokratizace Československa by bez ní nebyla samozřejmostí.

2
Vytisknout
4235

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2022