Utrácejte nejvíc, třeba něco prokape

17. 9. 2021 / David Marenčák

čas čtení 6 minut

Chtít to nejlevnější teď neznamená nic jiného než tlak na dětskou práci v chudých zemích, říká expert

„Pokud se někde využívá dětská práce, tak to pravděpodobně vede k nižší poptávce po dospělé pracovní síle. Mzdy to drží nízko,“ upozorňuje Evžen Diviš, regionální manažer Charity České republiky.“

Tak říká další z nekonečné řady článků, který se snaží o přenos zodpovědnosti a viny ze strany mocných na (téměř) bezmocné a miliontá šestá variace apelu na etický konzumerismus tzv. hlasování peněženkou.

„Charita není řešení bídy a chudoby, ale součástí PR bohatých, jak si udržet své mocenské pozice“, kontruje Marenčák.

Pan expert mezi řádky říká, že bezohledná, sobecká lakota zákazníků je přímou příčinou otrocké práce. Jenže aby tato kýčařská moralitka by byla pravdivá, musel by někdo jako bohatší spotřebitel alias lakomá Barka a Moliérův Lakomec reálně existovat a při svých možnostech vůbec neutrácet za statusovou spotřebu, značkové oblečení a nesnažil se při tom, jak je obvyklé, sérií nejrůznějších fíglů vzbudit dojem, že je zámožnější než odpovídá skutečnosti.

„Ta naše snaha koupit si něco za každou cenu v akci, to nejlevnější, vede k tomu, že se zvyšují nároky na cenu u výrobců. Pokud budeme kupovat kvalitnější věci za více peněz, budeme tím tlačit na korporace i vlády, aby děti nechodily do práce, protože tamní rodiny budou mít obecně víc peněz. Chtít to nejlevnější řešení teď neznamená nic jiného než tlak na dětskou práci,“ tvrdí Balcar.“ Pokračuje v obviňování absurdním způsobem jiný pan expert.

Poptávku po nejlevnějším má většinou ten, kdo má potíže vyjít se základními nezbytnostmi. Kdo tento problém nemá, okázale se věnuje statusové nadspotřebě a nakupuje předražený šunt vyrobený stejnou otrockou prací, jen se „zmrdím sádlem“ a snobskou přirážkou.

Tričko za padesát na tržišti u Vietnamců šijí tytéž ruce s týmiž náklady jako tričko za 3500,- v nějakém značkové prodejně, nebo si za pět tisíc koupí tričko eco friendly, echt fair trade, vegan friendly, které vyrobil nějaký chudák za minimální mzdu, nebo byt a stravu, ve chráněné dílně v Evropě.

Cudně se mlčí o tom, že se realizují obrovské zisky, co se bez užitku uloží do daňových rájů.

Trapně se mlčí o tom, co je zdrojem veškeré exploatace a vykořisťování, ať už lidí, všeho živého, nebo jiných planetárních zdrojů.

Žádná firma ani jiný subjekt nesmí mít absolutní právo na libovolnou míru zisku za jakoukoli cenu na životech, welfare lidí a zvířat, budoucnosti všeho života, za jakoukoli cenu na destrukci zdrojů, životního prostředí atd.

Jen a tehdy nebude žádná firma motivována vykořisťovat, podplácet politiky a úřady, svrhávat vlády, prostřednictvím příslušných států si nechat ve zdrojových zemích schvalovat politiku na míru, instalovat a svrhávat diktátory, masakrovat novináře a domorodé obyvatelstvo, za astronomické peníze vyrábět manipulace, lež a klam (marketing, reklama, greenwashing, PR, pseudověda atd.)

Jednou ze zásadních lží ekonomie jako moderního náboženství je dokonale informovaný, racionální spotřebitel. Tu druhou část fantasmagorie si my lidé přifukujeme obecně, nejen v ekonomii. Ta první je ale záměrně šířena, aby zastřela, kdo má za co zodpovědnost a za co vinu.

Nakupování dražšího zboží jednoznačně povede jen k vyšším ziskům příslušných firem a korporací, k ničemu jinému.

Žádný spotřebitel nemá mít jako jediný a úmorný koníček studování nekonečného řetězce subdodavatelů a zkoumání, který a jak moc vykořisťuje, ničí planetu a vše živé a třeba využívá i tu zmíněnou dětskou práci a vybrat si ze všech otrokářů toho nejvíce laskavého (Fair trade).

Takže ne. Ne, chtít nejlevnější (což je mimochodem ekonomický etalon – maximalizace zisků, minimalizace nákladů – v případě je firem je OK, ale v případě lidí, je to fujky?!) není tlak na dětskou práci. Chtít ničím neomezený, trvalý růst zisků jen pro zisky a hromadění moci neznamená nic jiného, než tlak na destrukci lidí, zvířat, flory, všeho života na zemi i budoucnosti.

Největší zodpovědnost má ten, kdo má největší moc. Kdo z lidí má možnost přesouvat výrobu z kontinentu na kontinent, dost moci na to, vyhnout se zákonům, nastavovat pracovní a tím i životní podmínky milionům lidí? Kdo má dost peněz na to, aby si zaplatil specialisty z desítek oborů na oblbení zákazníků, na zastření pravdy o tom, co, kde, jak a za jakých podmínek se vyrábí?

Nechci tím říci, že nemá smysl se individuálně snažit zametat před vlastním prahem, začínat u sebe, organizovat se v kolektivních spotřebitelských stávkách. Chybou je ale se tvářit, že tím máme tzv. splněno. Že tím jsme udělali vše potřebné, že to stačí, nebo že je to to hlavní. Není. Může to být dobrý začátek, ale většinou se ukazuje, že lidé, co takto začnou, také skončí. Skončí přesně s tím dojmem, že je hotovo a návdavkem si přifouknou pýchu, jací jsou lepší lidé a volný čas tráví moralizováním chudších, že nejsou dost uvědomělí.

Kdybych byl škarohlíd, řekl bych, že možnost někoho mistrovat, nadávat mu a ještě se u toho cítit morálně na výši je hlavní a jedinou motivací většiny ekologických, etických a jiných alternativních konzumerismů.

Jsem rád, že nejsem škarohlíd a tak věřím, že většina lidí chce skutečně svět lepším místem, autenticky si myslí, že nákupem „jednoho trička místo deseti“ s prosociální etickou značkou udělají svět o něco lepším a pro ně píšu tento rozhněvaný článek.

Co s tím a co z toho už přesahuje možnosti jedné glosy a tak tyto úvahy ponechám nevyřčeny.

 

1
Vytisknout
4159

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2021