Proč někteří Češi stále volají po "dobré vůli" ve vztahu k putinskému Rusku?

17. 5. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Foto: Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 2.5 Generic.

Veřejnost v České republice kromě jiného odmítla plány Američanů na umístění protiraketového radaru - jen aby zbytečně neantagonizovala Moskvu. Zvolila si otevřeně proruského prezidenta a dovolila mu, aby rozštěpil zahraniční politiku způsobem, jaký maximálně vyhovuje Kremlu. Po léta se bezpečnostní složky tvářily, že nic nevidí, když se v zemi cvičily desetitisíce příslušníků proruských bojůvek. A ještě i na vrcholu diplomatické roztržky český velvyslanec nakráčel na letošní putinskou vojenskou přehlídku. - Výsledek? Protože si ČR dovolila reagovat na odhalení záškodnického útoku, s miliardovou škodou a dvěma mrtvými, ocitla se navzdory všemu uvedenému na oficiálním seznamu nepřátel Moskvy.

Současné Rusko je ovšem takovou normální zemí, která rozhodně netrpí nějakými problémy s COVIDovou pandemií a ani se nepřipravuje na válku - ale každopádně pro všeobecné obveselení obyvatelstva pořádá akce k popukání, jako třeba novosibirskou soutěž v rychlostním kopání hrobů.

V rámci racionální a naprosto příčetné politiky tamní úřady uvádějí, že se Česká republika ocitla na seznamu nepřátelských států Ruska nejen kvůli "celkovému protiruskému postoji" (viz výše), ale též z důvodu "konkrétních opakovaných akcí proti Rusku", "série provokací a skandálů". Tím se ovšem myslí například i snaha místních úřadů samostatně rozhodovat, kde budou umístěny sochy instalované do veřejného prostoru v době vlády okupačního komunistického režimu, případně odmítnutí ruských výhrůžek, že by lidé zodpovědní za stěhování pomníků mohli být (Rusy) uneseni a souzeni v zahraničí.

V reakci na nekonečné litanie výhrad ze strany Moskvy jsme byli po léta zvyklí slýchat doporučení, že by se prý Praha měla chovat k Rusku smířlivěji a prokázat více dobré vůle, neboť je třeba udržovat dobré vztahy a nevyhledávat konfrontaci, atd., atd., atd.

Na příkladu sporu o Koněva a jeho stvrzení v oficiálním seznamu ruských nepřátel ale vidíme, že aby vůbec vznikla nějaká šance ukonejšit ruské stížnosti, musel by se v ČR de facto změnit politický režim. Podmínkou je totiž stav, kdy starostové a primátoři už lokálně nerozhodují o záležitostech ve své kompetenci, aniž by jim na každém kroku dýchaly na záda centrální úřady, cenzurovaly jejich veřejná vyjádření a vodily je za ručičku ve všem, co by se nedej Bože nějak potenciálně mohlo dotknout Velkého bratra v Kremlu. Ten se nepochybně cítí být vybaven právem mentorovat u sousedů i chování bakterií pod elektronovým mikroskopem.

Proruský prezident Moskvě nestačí; Kreml dává zřetelně najevo, že chce mít ve všem všudy proruské figury ještě i na úrovni obecních samospráv.

Na neochotě českých úřadů vyjít vstříc takovým bezpochyby uměřeným a legitimním nárokům ruské věrchušky jasně vidíme, že se Česko ve spisku nepřátelských států ocitlo naprosto právem. Postrádá dobrou vůli stát se spořádanou kolonií a držet poslušně hubu, kdykoli v Moskvě promluví velcí hoši.

Naopak se z prohnilé díry ovládané sorosovskými loutkovodiči ještě ozývají drzé hlasy, podle kterých podpora pravidel mezinárodního řádu je pro země jejich velikosti mnohem důležitější než nějaká beznadějná dvojstranná jednání s Moskvou.

Představa, že mír v mezinárodních vztazích závisí na tom, aby se slabší k agresorům chovali "smířlivě", zbytečně je "neprovokovali" a nechali si všechno líbit, totiž kontrastuje s jinou představou, podle které menší a střední státy nejlépe sledují své zájmy podporou systému mezinárodních vztahů založeného na pravidlech, která platí pro všechny - včetně těch, kdo se sami cítí zcela "výjimeční".

***

"Když se v Rusku začíná hovořit o vlastenectví, věz: Někde něco ukradli," napsal svého času satirik Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin.

Platí to dodnes. Rusko dusící se ukradeným Krymem, ukradeným Donbasem, ukradeným Podněstřím, ukradenou Abcházií a Jižní Osetií se v rostoucí mezinárodní (samo)izolaci nadýmá vlasteneckou pýchou až k prasknutí - a třikrát běda každému, kdo by si dovolil byť jen půl slova kritiky.

Avšak mentalita poslušných mužiků, kterou po čtyři dekády vtloukal starý československý režim do hlav poddaných, dodnes přináší plody v podobě vážně míněných výzev, že "s Ruskem je třeba jednat" - nehledě k tomu, s jakou naprostou neúctou a pohrdáním se ono samo nad Čechy naparuje.

I když poslední ruský prezident, se kterým se ještě dalo jednat o zahraniční politice víceméně jako rovný s rovným, se jmenoval Boris Jelcin.

***

Otlaky po okovech některé Čechy, zdá se, dodnes nesnesitelně svědí - a se svrběním jde ruku v ruce vlna nostalgie po časech, kdy nemuseli sami o ničem rozhodovat, protože vše bylo dáno shora úplně stejně jasně a bez debat, jako ÚHO v závodní jídelně. - Stačilo pokrčit rameny a se vším se sakumprásk smířit.

Proč se tedy po smířlivosti k panovačnému ruskému kolonialismu stýská zmíněné věkové kohortě víme. Zbývá už jen přijít na to, co k zapálenému slouhovství tolik přitahuje osoby, které samy výchovou ve cvičené opičky okupačního režimu neprošly.

2
Vytisknout
9205

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2021