Veřejnost v České republice kromě jiného odmítla plány Američanů na umístění protiraketového radaru - jen aby zbytečně neantagonizovala Moskvu. Zvolila si otevřeně proruského prezidenta a dovolila mu, aby rozštěpil zahraniční politiku způsobem, jaký maximálně vyhovuje Kremlu. Po léta se bezpečnostní složky tvářily, že nic nevidí, když se v zemi cvičily desetitisíce příslušníků proruských bojůvek. A ještě i na vrcholu diplomatické roztržky český velvyslanec nakráčel na letošní putinskou vojenskou přehlídku. - Výsledek? Protože si ČR dovolila reagovat na odhalení záškodnického útoku, s miliardovou škodou a dvěma mrtvými, ocitla se navzdory všemu uvedenému na oficiálním seznamu nepřátel Moskvy.
Současné Rusko je ovšem takovou normální zemí, která rozhodně netrpí nějakými problémy s COVIDovou pandemií a ani se nepřipravuje na válku - ale každopádně pro všeobecné obveselení obyvatelstva pořádá akce k popukání, jako třeba novosibirskou soutěž v rychlostním kopání hrobů.
V rámci racionální a naprosto příčetné politiky tamní úřady uvádějí, že se Česká republika ocitla na seznamu nepřátelských států Ruska nejen kvůli "celkovému protiruskému postoji" (viz výše), ale též z důvodu "konkrétních opakovaných akcí proti Rusku", "série provokací a skandálů". Tím se ovšem myslí například i snaha místních úřadů samostatně rozhodovat, kde budou umístěny sochy instalované do veřejného prostoru v době vlády okupačního komunistického režimu, případně odmítnutí ruských výhrůžek, že by lidé zodpovědní za stěhování pomníků mohli být (Rusy) uneseni a souzeni v zahraničí.
V reakci na nekonečné litanie výhrad ze strany Moskvy jsme byli po léta zvyklí slýchat doporučení, že by se prý Praha měla chovat k Rusku smířlivěji a prokázat více dobré vůle, neboť je třeba udržovat dobré vztahy a nevyhledávat konfrontaci, atd., atd., atd.
Na příkladu sporu o Koněva a jeho stvrzení v oficiálním seznamu ruských nepřátel ale vidíme, že aby vůbec vznikla nějaká šance ukonejšit ruské stížnosti, musel by se v ČR de facto změnit politický režim. Podmínkou je totiž stav, kdy starostové a primátoři už lokálně nerozhodují o záležitostech ve své kompetenci, aniž by jim na každém kroku dýchaly na záda centrální úřady, cenzurovaly jejich veřejná vyjádření a vodily je za ručičku ve všem, co by se nedej Bože nějak potenciálně mohlo dotknout Velkého bratra v Kremlu. Ten se nepochybně cítí být vybaven právem mentorovat u sousedů i chování bakterií pod elektronovým mikroskopem.
Proruský prezident Moskvě nestačí; Kreml dává zřetelně najevo, že chce mít ve všem všudy proruské figury ještě i na úrovni obecních samospráv.
Na neochotě českých úřadů vyjít vstříc takovým bezpochyby uměřeným a legitimním nárokům ruské věrchušky jasně vidíme, že se Česko ve spisku nepřátelských států ocitlo naprosto právem. Postrádá dobrou vůli stát se spořádanou kolonií a držet poslušně hubu, kdykoli v Moskvě promluví velcí hoši.
Představa, že mír v mezinárodních vztazích závisí na tom, aby se slabší k agresorům chovali "smířlivě", zbytečně je "neprovokovali" a nechali si všechno líbit, totiž kontrastuje s jinou představou, podle které menší a střední státy nejlépe sledují své zájmy podporou systému mezinárodních vztahů založeného na pravidlech, která platí pro všechny - včetně těch, kdo se sami cítí zcela "výjimeční".
***
"Když se v Rusku začíná hovořit o vlastenectví, věz: Někde něco ukradli," napsal svého času satirik Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin.
Platí to dodnes. Rusko dusící se ukradeným Krymem, ukradeným Donbasem, ukradeným Podněstřím, ukradenou Abcházií a Jižní Osetií se v rostoucí mezinárodní (samo)izolaci nadýmá vlasteneckou pýchou až k prasknutí - a třikrát běda každému, kdo by si dovolil byť jen půl slova kritiky.
Avšak mentalita poslušných mužiků, kterou po čtyři dekády vtloukal starý československý režim do hlav poddaných, dodnes přináší plody v podobě vážně míněných výzev, že "s Ruskem je třeba jednat" - nehledě k tomu, s jakou naprostou neúctou a pohrdáním se ono samo nad Čechy naparuje.
I když poslední ruský prezident, se kterým se ještě dalo jednat o zahraniční politice víceméně jako rovný s rovným, se jmenoval Boris Jelcin.
***
Otlaky po okovech některé Čechy, zdá se, dodnes nesnesitelně svědí - a se svrběním jde ruku v ruce vlna nostalgie po časech, kdy nemuseli sami o ničem rozhodovat, protože vše bylo dáno shora úplně stejně jasně a bez debat, jako ÚHO v závodní jídelně. - Stačilo pokrčit rameny a se vším se sakumprásk smířit.
Proč se tedy po smířlivosti k panovačnému ruskému kolonialismu stýská zmíněné věkové kohortě víme. Zbývá už jen přijít na to, co k zapálenému slouhovství tolik přitahuje osoby, které samy výchovou ve cvičené opičky okupačního režimu neprošly.
Rusové si letos připomínají osmisté výročí narození Alexandra Něvského proto, že rozuměl tomu, co dělá Rusko dnes. Chápal, že Západ je větší hrozbou než Východ a že s některými nepřáteli je třeba bojovat silou zbraní, zatímco s jinými diplomacií,...
Diskuse