Nadějné vyhlídky po česku: Souboj generací?

17. 7. 2019 / Karel Dolejší

Ještě vloni na podzim senátor Goláň napsal premiéru Babišovi otevřený dopis ZDE. Kromě jiného jej kritizuje za to, že je špatným rodičem. - Jenomže může být fakt, že se Babiš nezhostil otcovských povinností o nic lépe než Zeman, vůbec politicky relevantní?

V polovině 90. let nás studenty návštěva ze Švýcarska - profesor sociologie zabývající se sociální stratifikací - šokovala tvrzením, že západní společnosti začínají být vlastně destratifikované. Že je již těžké najít nějaká "třídní" nebo jakákoliv jiná kritéria, s jejichž pomocí by ještě bylo možno tyto společnosti popisovat, aby to vůbec dávalo nějaký smysl. A návštěva také vyslovila tehdy zajisté kacířskou myšlenku: Podle ní totiž nakonec zůstanou pro sociologický popis společnosti k dispozici v podstatě jen prosté sociodemografické charakteristiky.

Tehdy se ještě nepsalo o Baumanově "tekuté modernitě". Zajisté také nikdo nic netušil o brexitu, při němž miliony britských důchodců a obyvatel venkova či periferií způsobí Spojenému království katastrofu srovnatelnou se středně závažnou celostátní živelnou pohromou a podkopou v prvé řadě vlastní ekonomické postavení i pozici země ve světě na desítky let dopředu.

A pochopitelně nikdo z nás nemohl nic vědět o budoucí voličské základně Zemana a Babiše mezi důchodci a venkovany, která vyústí v ignorování ohledů na mladou generaci a její životní vyhlídky. Nemluvě ani o těch seniorech, kteří protestující mládeži hodlají prostě dát "přes držku" ZDE.

Čímž se vracím k úvodu komentáře: Nesouvisí náhodou fakt, že premiér i prezident jsou oba špatnými rodiči, kteří péči o své děti buď nezvládli (Babiš), nebo na ni rovnou od počátku systematicky kašlali (Zeman), s faktem, že se i v politice zaměřují výhradně na seniory - a se způsobem, jakým přistupují k budoucnosti celé země?

***

Samozřejmě, nic se nemá brát dogmaticky. Marx s Engelsem byli přece buržoové, kteří se sami pasovali do role mluvčích dělnické třídy, zatímco postavy jako Kolontajevová zase přišly do komunistického hnutí z prostředí aristokracie. Ani stará třídní kritéria nikdy neplatila bez výjimek. Proto dnes občas nacházíme mladé lidi subjektivně nadšené z babišovské a zemanovské politiky, která jim za několik let zničí jakékoliv vyhlídky na slušnou budoucnost, stejně jako důchodce, kteří hledí spíše na životní šance vnoučat a pravnoučat než na aktuální úplatky z rukou rozkrádajícího předsedy vlády.

Při pohledu do statistik však generálně platí, že ČR je - podobně jako Británie nebo Francie - na prvém místě politicky rozštěpena podle věkových charakteristik a protikladů metropole-periferie, město-venkov.

A podobně jako v Británii, i když zatím zdaleka ne tak otevřeně, se v ní rozvíjí ostrý občanský konflikt na bázi generačních a kulturních neshod.

Dávno zavedené předpoklady a očekávání přitom dostávají neuvěřitelně na frak. Tvrzení Waltera Benjamina, že prý v lidské společnosti panuje všeobecná nezištnost vůči budoucnosti, které prý lidé nezávidí, nelze nijak sloučit s vyhlídkami na rýsující se rozpočtovou krizi, kolaps nereformovaného průběžně financovaného sociálního systému a nedostatek vody vůbec, pitné zejména. Všechny zmíněné trendy nechávají dnes značnou část nejstarší generace a poměrně velkou část obyvatel venkovských oblastí chladnými.

***

Pokud ještě existují zbytky starého "třídního" dělení, které mají význam, společnou rukou ANO a ČSSD (léta naivně snící o "supergerrymanderingu", který by přepsal ne snad jen hranice volebních obvodů, ale předělal rovnou celou polistopadovou strukturu voličstva) se od nich odvedla pozornost k démonizaci drobných podnikatelů a živnostníků, zatímco miliardářští oligarchové jsou vydáváni za lidumily a zcela nepostradatelné opory společnosti.

Již před mnoha lety, po propuknutí skandálu kolem výzvy "Přemluv bábu", jsme situaci analyzovali naprosto chybně, když jsme podlehli sklonu interpretovat ji v zastaralé pravo-levé optice zděděné z 19. století. Již před deseti dvanácti lety solidně popsaný fenomén postkomunistických voleb se ale netýkal nějakého protikladu mezi slušnou solidární společností hájenou nejstarší generací a tvrdým kapitalismem, k němuž se přiklání ambiciózní a bezohledná mládež. Točil se již tehdy jednoznačně kolem preference co možná nejkratší časové perspektivy a výdajů "ber kde ber", geopolitické orientace na Východ, autoritářství, kulturního, politického i ekonomického zpátečnictví a xenofobie. Obhájci agresívního "kapitalismu bez přívlastků" ohánějící se asociální "rovnou daní" a podobnými vynálezy tvořili již tehdy jen malou část oponentů uvedené tendence.

Pokud se v ČR v brzké době nepodaří docílit zásadních politických změn standardními způsoby, můžeme se pomalu začít připravovat na nadcházející generační občanskou válku. Neboť nejmladší generace nemá nejmenší důvod podílet se na kolabujících projektech, přispívat sama do systému, z nějž ve zralém a seniorním věku již nebude moci čerpat prakticky žádné benefity, to vše s vyhlídkou na úpadek země spojený se zastaráváním české ekonomiky a jejím propadáním se v mezinárodní dělbě práce, vylidňováním české kotliny, jejím postupným vysycháním, zánikem lesů a otravou zbylých podzemních vod agrochemikáliemi.

Nejmladší generace nemá proč po zbytek života horko těžko splácet ekonomicky nesmyslné a předražené projekty jako dostavba dukovanské jaderné elektrárny či kanál Dunaj-Odra-Labe prosazované politickou reprezentací, která zastupuje primárně seniory a venkovany.

Nesdílí obdiv k ultrakonzervativním autoritářským systémům v Rusku a Číně, k nimž se země od roku 2013 systematicky posouvá.

Jenže ti kdo dnes zemi vedou, kam se jim zlíbí, nenabízejí mladé generaci absolutně žádnou budoucnost.

0
Vytisknout
5329

Diskuse

Obsah vydání | 19. 7. 2019