Británie: Řeči o válce hrají do Putinových rukou

16. 3. 2018

čas čtení 5 minut


Chceme opravdu válku s Ruskem? ptá se Simon Jenkins. Chceme válku riskovat, třeba i jen malou? Ta možnost opravdu odvedla pozornost Britů od brexitu. Tisk je nadšen. Výrazně to posílilo postavení Theresy Mayové a pomohlo to zbrojařské lobby ve snaze získat další peníze na obranu. Zdá se, že demokracii se nic nelíbí víc, než uvažovat o válce - demokracii to sjednocuje a naplňuje ji to optimismem. Válka nikdy není nepopulární - před ní.

Oficiální britská reakce na pokus o vraždu Skripalových byla zbrklá, ale uměřená. Nevíme nic o směsici chtivosti, pomstychtivosti a zmatků, která zřejmě vedla k atentátu v Salisbury, ale je obtížné nepovažovat Moskvu za viníka, dokud nebude prokázáno, že je v tom nevinně. Rozhodnutí Mayové vyhostit ruské diplomaty je tradičním diplomatickým baletem. Podpořily to i USA, Francie a Německo. Je tedy věc uzavřena?



Bohužel ne. Historie nás varuje, abychom odlišovali banalitu jednotlivého incidentu od jeho schopnosti vyvolat velkou krizi. Když byl v roce 1914 v Sarajevu zastřelen arcivévoda Franz Ferdinand, atentátník nebyl státní agent, ale soukromý terorista se zbraní. Dalo se to vyřešit na vyjednávací konferenci. Namísto toho kontinent vybičovaný k válce požadoval eskalaci. Jak historik AJP Taylor napsal posléze, první světovou válku "nevyvolalo nic". "Státníci činili chybná rozhodnutí a stali se vězni svých vlastních zbraní". V určitou chvíli byl vojenský konflikt nevyhnutelný, národy se totiž rozhodly vrátit se k jakési primitivní kmenové rivalitě.

Metody Ruska jak řešit své vnitřní konflikty jsou obscénní a archaické. Pozoruhodný profil Vladimíra Putina, který tento týden odvysílala BBC, vylíčil paranoidního, penězi posedlého násilníka, s nímž je v mezinárodním kontextu nutno jednat pevně a jasně. Avšak i jestliže byl atentát proti Skripalům zorganizován ruským státem, byl to jasně specifický čin proti jednotlivci. Proč z něho dělat, jak to učinila Mayová, "zásah ruského státu proti Británii"?

Parlament opakoval tytéž nesmysly. Útočit na lidi jedem je odporné. Stejně odporné jsou infantilní ruské internetové útoky a hrubé šíření fake news ruskými trolly. Jsou to nepřátelské činy, ale není to válka. Proč je jakousi děsivou touhou proměňovat je ve válku?

Od rozkladu Sovětského svazu r. 1989 se Západ vyžívá v ponižování Ruska. Když Jelcin v devadesátých letech v Rusku zahájil svou zmršenou privatizaci, Londýn otevřel své banky ukradeným miliardám z Ruska. Británie se podílela na vytvoření největší světové kleptokracie, drze a po čtvrt století. I tento týden chyběla britské premiérce odvaha postavit se londýnské City a zastavit propírání ruských špinavých peněz.

Tohle všechno je deprimující ozvěnou toho, jak Spojenci zacházeli s Německem po Versailles v roce 1919. Nutili ho, aby si vyžralo svou porážku do sytosti, okupovali jeho území, zlikvidovali jeho důstojnost a odebrali mu jeho malé bohatství. Německo pak našlo útočiště v diktatuře.

Když v roce 2000 našlo Rusko v Putinovi předáka schopného vytvořit v Rusku pořádek a vyvolat nacionalistické oživení, Západ a NATO to skoro přijaly s úlevou. NATO mělo nyní poznatelného nepřítele. Putin byl cynický autokrat ze staré školy. Začal se vyžívat v obraze, který o něm vytvořil Západ, v obraze Ruska, které se vynořuje samo nad moře nedorozumění, obklíčení a ostrakismu, země, která nemá nic, na co by mohla být hrdá, kromě pýchy samotné. Každý Putinův přestupek vyvolával přehnanou reakci. Západ to dělal znovu a znovu - jako by Putina chtěl posilovat.

Západ nemůže mít zájem na vytvoření nové studené války. Je možná pravda, že jediné, čemu Putin rozumí u nepřítele, je jeho síla, a když něco jasně přežene, jako teď, je nutno "mu vyslat signál". Avšak Putin není nový Stalin. Není to nový Napoleon, který chce ovládnout Evropu. Rusko není sovětské impérium.

Putin je definován tím, co Freud nazval "narcismem malých rozdílů". Nic je neposílí tak výrazně jako konfrontace se Západem, odepření kontaktu a vazeb na Rusko a jeho obyvatelstvo. Mayová tak hraje Putinovu hru, když vysvětluje každý incident jako hrozbu státu. Totéž se děje s hrozbou od Isis a "světového terorismu".  Je to nejstarší trik v arzenálu populistů. Zneužívá to vlastenectví k potlačení rozumu. Zvyšuje to riziko všech chyb.

Camus napsal,  že "mor a války vždycky lidi stejnou měrou překvapí".  Představa, že by se případ Skripal mohl stát příštím případem Franz Ferdinand v novém evropském konfliktu se může zdát absurdní. Avšak reakce Západu na postsovětské Rusko, jsou všeobecně katastrofální. Válka s Ruskem by byla vinou Západu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
13816

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2018