Cargo kult revoluce, aneb Toynbee, Hoffmann a věci související

4. 5. 2015 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty

Vlastním kocoura nalezence. Byl objeven sousedovic dětmi, když ve věku zhruba dvou týdnů uprostřed pole vzdal boj o život. Je v zásadě kocour venkovní, tudíž o velkém světě ví jistě nejméně tolik, co literárně zvěčnělý Mour německého romantika E.T.A. Hofmanna.

Stalo se že jsem nadlouho onemocněl a kocour snědl i železnou zásobu. Jednoho dne prostě našel v misce vařené ovesné vločky a nic jiného. S kocourem se kupodivu stala nečekaná proměna: Obvykle chodil dvakrát denně, vžebral se dovnitř, nechal se chvíli drbat za ušima a poté dal povzneseně najevo, že se zvedá a odchází. Cestou ven dostal do misky hrst granulí a šťavnatou kapsu. Tentokrát, místo aby se urazil a šel něco upytlačit, se stal překvapivě a komicky přítulným. Cpal se dovnitř stále dokola a očekával vždy znova při opakování kdysi tak úspěšné procedury na závěr příděl krmení. Nemluvím kočičsky, tak jsem mu nemohl vysvětlit, že před nákupem nedostane nic, ani kdyby na stole tančil kankán. Kromě toho nečetl Toynbeeho, což ovšem u kocoura lze lehce omluvit.

Kdyby se dovzdělal, věděl by, že na konci civilizačního cyklu dochází zpravidla k tupému opakování v minulosti úspěšných vzorců chování bez ohledu na to, že se okolnosti změnily a staré postupy jsou mírně řečeno neúčinné. Tak například kdysi lidé dělávali revoluce ve snaze dobrat se podílu na rostoucím průmyslovém bohatství, které vlastníma rukama vytvářeli. (Ne že by revolucí zpravidla dosáhli přesně toho, co chtěli.) V deindustrializované Evropě, která stále větší část zboží dováží odjinud a netvoří je už místní pracovníci, vypadá situace poněkud jinak. Revoluce, o níž dnes ještě část širších vrstev sní, jako by měla především vyřešit, jak pro účely nespokojených konzumentů dovážet více a levnějšího zboží z Asie. Není divu, že se takový voličský materiál na cestě za světlými zítřky sem tam nachytá a přilepí na nějakou oligarchickou koblihu zdarma. Hodně štěstí s takovou snahou.

Kromě toho velká část minulých revolucionářů ve skutečnosti primárně nedělala žádnou revoluci. Chtěli ve svých společnostech prosadit konkrétní myšlenky a nápady a k revoluci přitom došli mimochodem. Zjistili v nějakém okamžiku, že to jinak nepůjde. (Pokud to nezjistili a uspěli, nehovoříme o nich dnes jako o revolucionářích.)

Dnešní formalizovaný a vyprázdněný mýtus revoluce na krajní levici - velmi zastaralý, neúčinný a neoriginální přístup k výrobě historické originality - je inkarnací staré moderní ideje radikálně nového, která se nakonec z bezradnosti, nedostatku artikulovanosti a identity změnila v krotce postmoderně "diferentní" a začala vyvolávat notnou dávku indiference. Nové pro nové, umění pro umění a revoluce pro revoluci jsou vše věci z téhož těsta. Revoluce pro revoluci nemá žádný aktuální obsah, je podobně jako kocouří rituály při krmení vynikající příklad cargo kultu - snahy vytvořit podstatu nějaké věci tím, že napodobujete nicotné vedlejší parametry slavné minulosti a investujete navrch nezměrnou naději, že to zaručeně musí fungovat. Jenže ono to nefunguje a fungovat nezačne. Ani levicové revoluce, ani barevné revoluce, ani konzervativní revoluce - cokoliv můžete pořídit ve vašem myšlenkovém secondhandu. Jestli ale máte nápad a prosazujete něco konkrétního, to je jiná.

Nutkavým opakováním rituálu se lze za jinak stejných okolností dobrat zase jen k misce ovesných vloček.

0
Vytisknout
8628

Diskuse

Obsah vydání | 6. 5. 2015