Pokud bude i nadále pět globálních mocností provádět navzájem konfrontační strategii, proděláme na tom všichni

8. 12. 2014

Náhle se odehrávají mnohonásobné konflikty na globálních trzích. Jsou to konflikty, které běžná globální pravidla nejsou schopna vyřešit.

První je zjevně hra na ožebračení sousední země, která se hraje mezi Čínou a Japonskem. Od roku 2012 Japonsko horečně tiskne peníze, snaží se tak vyvolat hospodářský růst. Když v Japonsku došlo už napotřetí k hospodářské stagnaci, v posledním čtvrtletí roku 2014 se japonský premiér Šinzo Abe rozhodl nechat natisknout ještě víc peněz. Čína to považuje za neférovou konkurenci, a protože i v Číně se hospodářský růst zpomaluje, koncem listopadu Čína reagovala překvapivě snížením svých úrokových měr.

Mnoho lidí to považuje za vypuknutí klasické měnové války, jako se to dělo ve třicátých letech dvacátého století, kdy soupeřící ekonomičtí giganti mezi sebou hráli nesmyslnou hru devalvováním své vlastní měny. Tím povzbudili vývoz, ale poškodili tím kupní sílu vlastního obyvatelstva - což jim vždycky uškodilo. Tím, že obě mocnosti útočí na schopnost druhé strany vyvážet, posunují celý region k deglobalizaci.

Druhou novou dynamikou je hra na to, kdo uhne první. Tu mezi sebou nyní hrají o cenu ropy Amerika, Rusko a OPEC. Poptávka po ropě klesá, protože se zpomaluje hospodářský růst na vznikajících trzích - v Číně, v Brazílii a v podobných zemích. Avšak nabídla stoupla - od počátku globální finační krize z 11 milionů barelů na 92 barelů denně. Amerika se stala největším producentem ropy v důsledku rychlému rozvoji získávání ropy z břidlic a v důsledku ropných polí v hlubokém moři. Od června 2014 poklesla cena jednoho barelu nerafinované ropy Brent ze 115 na 68 dolarů - a poté, co se koncem listopadu sešel OPEC a odmítl apely, aby snížil produkci, předpovídají někteří analytikové, že cena jednoho barelu ropy poklesne až na 40 dolarů. Hlavními hráči jsou tu Saúdská Arábie a další monarchie v Perském zálivu a málokdo pochybuje o tom, že důvodem k tomuto snižování cen je politika. Poškozuje to Rusko, Venezuelu a Írán. Saúdská Arábie si tak vyřizuje účty s Ruskem i s Íránem za to, že rozdrtily syrskou revoluci, a s Venezuelou, že trvale Rusko podporuje. Vladimír Putin proto musel přiznat svým občanům, že součinnost západních sankcí a saúdskoarabská ropná strategie vyvolá v Rusku v příštím roce recesi.

V tomto okamžiku ekonomové začínají poukazovat na teorii her a varují bojující strany, že při hře, kdy se všichni snaží něco snížit - a už ceny, nebo devalvovat měnu - prohrávají všichni. Tak se na to podívejme, jako by to byly počítačové hry.

Impérium A je bohatá, stagnující, stárnoucí země, která si vyplácí vysoké sociální benefity, ale je zadlužena až do úrovně 250 procent svého ročního HDP. To je Japonsko.

Impérium B je víceméně chudá a také stárnoucí země, kde vládne diktatura, která dosáhla vysoké míry růstu a modernizace, ale nyní se zpomaluje. To je Čína.

V impériu C vládne šílenec. Za poslední rok dvakrát provedl invazi do sousední země a jeho válečná letadla obtěžují jeho historického nepřítele. Rozsáhlá vyšší střední vrstva v této zemi je v panice, protože měna země rychle ztrácí na hodnotě. Toto impérium je víceméně zcela závislé na ceně ropy a na dalších globálních komoditách. Není třeba tuto zemi jmenovat, ale pokud máte to neštěstí, že jste v počítačové hře někde blízko této země, máte velké starosti.

Impérium D hraje svou hru už 800 let, kdy si říkalo Svatá říše římská. Už tehdy bychom byli znepokojeni jeho nekonečnou vnitřní rozhádaností, etnickými a náboženskými boji a nepevností jeho vládních systémů. A tyto starosti trvají - ekonomika tohoto impéria stagnuje. To je Evropa a je to jediný globální hráč, který sám sebe nepodporuje tištěním peněz.

A pak tu máme impérium E. Poté, co provádělo nájezdy po celém světě po dobu sta let ve snaze najít ropu je najednou v této oblasti soběstačné. Má ochromený systém vlády a rozhádanou občanskou společnost, avšak televizní zábava a pár taserů to dokáže pacifikovat. To je Amerika.

Pokud spolu ve hře všechna impéria spolupracují, čtyři z pěti hráčů mohou sledovat své cíle ku vzájemnému prospěchu. Japonsko se může těšit radostné stagnaci, Čína, brutalistickému růstu, EU může klopýtat od krize ke krizi, Amerika si může střílet své občany a bezpilotními letadly zabíjet své nepřátele. Jen Rusko je v průšvihu.

Skutečný problém však nastává, jakmile se hra stane příliš drsnou. Tedy jestliže si hráči uvědomí, že mezi sebou bojují o zmenšující se přírodní zdroje a o klesající růst - a že jsou ve hře, kdy optimální strategií je absolutní sobectví. Když si tohle uvědomíme, skutečný příběh roku 2014 začne být náhle jasný.

V roce 2014 Rusko začalo vnímat svou "hru" s Evropou i s Amerikou čistě jako hru s nepřáteli. Neochotně i tito dva hráči změnili svůj postoj, i když se snažili zachovat globální pravidla na základě principu spolupráce. Ale v posledním čtvrtletí roku 2014 se hra také změnila mezi Čínou a Japonskem.

Evropa se nechce konkurenčně svářet s nikým a její ústřední správa je ochromená tam, kde je to nejdůležitější - v měnové politice. Evropa je struktura, založená na starých principech spolupráce a není schopna fungovat jinak.

Během vánoční přestávky bychom se měli asi zeptat: "Pánové, je jasné, že pravidla globální hry se mění. Jste si opravdu jisti, že i v roce 2015 chcete pokračovat s touže strategií?"

Kompletní článek v angličtině ZDE