Evropský hlavolam: Stagnace, masivní nezaměstnanost a rostoucí dluh - navzdory škrtům

5. 11. 2014

Od začátku poslední globální finanční krize v roce 2008 je Evropská měnová unie obětí vážné ekonomické krize, z níž se prostě nemůže vzpamatovat. Krize kolem eura měla zničující dopad na periferní země eurozóny (Řecko, Portugalsko, Irsko, Španělsko, Itálii a Kypr) a vedla k ještě většímu rozestupu mezi severem a jihem, čímž trvale pohřbila iluze o konvergenci a kohezi uvnitř EMU.

Přístup ke krizovému managementu přijatý zeměmi jádrové oblasti, zejména Německem, věci ještě výrazně zhoršil. Takzvané záchranné plány vynucované trojkou Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu způsobily, že masivní úsporné politiky snížily domácí poptávku a ostře vzrostla dlouhodobá nezaměstnanost, proběhly brutální škrty v sociálních programech a veřejných investicích, a výsledkem je rapidně klesající životní úroveň a rozsáhlá migrace.

Pět let poté, co Evropu zasáhla finanční krize, se krize eura nijak nezlepšuje, ale ve skutečnosti se šíří, zasahuje další a další členské státy a vyvolává lidovou nespokojenost s procesem evropské integrace s dalekosáhlými a nepředvídanými důsledky.

HDP ve Španělsku, Portugalsku, Irsku a Itálii je v průměru 7% pod úrovní před krizí. Řecký HDP je nižší téměř o čtvrtinu. Poslední údaje Eurostatu ukazují, že nezaměstnanost v periferních zemích je stratosféricky vysoká, což indikuje, že zde nedochází k oživení. V Řecku je oficiální podíl nezaměstnaných přes 26%, zatímco ve Španělsku téměř 25%. V Portugalsku dosahuje 14%, v Itálii 12,3% a v Irsku - zemi s největší migrací v Evropě - přesahuje 11%.

Kromě toho všechny země, které obdržely finanční pomoc, zaznamenávají explozivní nárůst veřejného dluhu, což vede k jejich ochromení dluhem a trvalé finanční strohosti, z čehož se těžko někdy v dohledné budoucnosti dostanou. V Řecku hrubá zadluženost vzrostla ze 126,8% HDP koncem roku 2009 na 175% v roce 2013 (o očekává se, že do konce roku tuto hranici překročí). Irská zadluženost vzrostla z 62,2% v roce 2009 na více jak 123% koncem roku 2013. Portugalská pak z 83,6% v roce 2009 na 128% koncem roku 2013.

Po celé eurozóně sociálně nepřijatelná úroveň nezaměstnanosti, stagnující nebo klesající mzdy a chybějící růst znamenají vyhlídky na dvojí zaměstnání a nedemokratický status evropského vládnutí, jehož nelegitimní politiku diktuje především Německo. Nedostatek perspektiv jak v domácím, tak v mezinárodním měřítku vedou k veřejným náladám stále euroskeptičtějším a fakticky zcela nepřátelským další integraci.

Bylo široce zaznamenáno, že evropská politika vůči eurokrizi byla dost krátkozraká, protože byla zaměřena na získání času a na nic víc. To je pravda, ale jen částečná, neboť tato kritika ignoruje, že evropský integrační projekt je založen na extrémních neoliberálních předpokladech a představách ohledně ekonomického růstu a rozvoje, které ponechávají jen malý prostor politickému myšlení, nemluvě o praktické politice a její implementaci.

A co víc, vývoj evropské integrace od Maastrichtu spočíval na poněkud nedemokratických základech, takže fakticky vylučoval nároky založené na participaci, protože explicitním cílem bylo principiálně sloužit cílům a zájmům evropského kapitálu a evropských korporací spíše než veřejnému blahu evropských občanů.

Proces evropské integrace byl vždy o silných státech vnucujících svou vůli slabším a mezinárodním kapitálu nacházejícím širší a otevřenější prostor pro svou činnost, takže se mohl hrubě vypořádat s domácí pracovní silou. Podmínky poskytování finanční pomoci slouží jako nepochybné svědectví o nedemokratickém vládnutí v eurozóně a imperiálním ujařmování.

Německý model je ve skutečnosti zodpovědný za vnitřní nerovnováhy, které se projevily v oblasti s eurovým režimem. V tomto kontextu programy strukturálního přizpůsobování byly přirozeným důsledkem smyslu a podoby EMU. Neoliberalismus je zakotven ve strukturách a vztazích rozhodování, včetně postupu centrální banky. Politika snižování mezd a úspor nemohly zaručeně vést k ničemu jinému než k vážné depresi, ale jejich smyslem nebylo "zachránit" tyto ekonomiky, ale spíše základ eurozóny a její banky.

Kolaps ekonomické aktivity musel způsobit nárůst veřejného dluhu, ale to nebylo důležité, protože břemeno ponesou daňoví poplatníci postižených zemí a drakonická úsporná opatření zajišťují zaplacení pohledávek přinejmenším v dohledné budoucnosti. Mezitím byla zadluženost použita jako palice, která přinutila vlády periferních zemí dál liberalizovat ekonomiky, rozebrat sociální stát a rozprodat veřejný majetek za zbytkovou cenu.

Tlaky na periferní státy ohledně dalších úspor a dalších strukturálních reforem budou pokračovat, jak je nízká inflace a marginální růst budou potápět hlouběji do nejdivočejšího experimentu s měnovými uniemi a neohooverovskou politikou evropského hegemona.

Podrobnosti v angličtině: ZDE