23. 6. 2014 / Miloš Dokulil
V MFD 19/6 na 4. str. dole byla v souvislosti s připomínkou 72. výročí boje sedmi parašutistů v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje v Praze (18. června 1942) vytčena také věta ministra Stropnického, kterou chtěl zahrnout také aspoň krvavou oběť z Lidic: "Ani jejich životy snad nebyly zmarněny zbytečně..." A k tomu jako dovětek následovala redakční věta: "Připomněl tím, že Británie a Francie oduznaly mnichovskou dohodu až po útoku na Heydricha." (Dovolil jsem si předběžně kurzívou zdůraznit dva výrazy.)
Především (aniž chci polemizovat): řekneme-li, anebo pokud napíšeme "snad", většinou takto vkládáme do tvrzení jistou míru nejistoty, pokud by mělo jít o jeho pádnost. Samozřejmě politické důsledky atentátu na Heydricha, nečekaného a zcela ojedinělého počinu v tehdy nacisty okupované Evropě, budeme jen problematicky vyvažovat tisíci obětí na lidských životech, které to pak vzápětí stálo. V souvislosti s tou prvou větou především lidsky stěží budeme "vyvažovat" život tehdy třetího nejmocnějšího funkcionáře Třetí říše tragédií Lidic (10. června 1942) a Ležáků (24. června 1942) a dalších tisíců obětí tehdy vyhlášeného stanného práva nad Protektorátem.
Samozřejmě po atentátu na Heydricha (z 27. května 1942) došlo posléze k jednostrannému zrušení mnichovské dohody; Británií 5. srpna 1942 a bojující Francií (de Gaullem, 29. září 1942). A zde je určitě nutné připomenout, že v Mnichově se signatáři neblaze proslulé dohody sešli již 29. září 1938! Takže s Německem už tři roky válčící Velká Británie "korektně" stále uznávala pro ČSR potupnou "dohodu"; a nezpochybňovala ji bezmála čtyři roky, než se "konečně" odhodlala její závaznost pro sebe zrušit. (Takže důraz v druhé větě naléhavě vyžaduje uvědomit si, kdy teprve se k zrušení platnosti mnichovské dohody dva ze čtyř jejích signatářů konečně odhodlali. Škoda dalších slov.)
Diskuse