Případ pana Posoldy má širší souvislosti

16. 6. 2014 / Boris Cvek

Volby evidentně nemohou na zoufalé situaci naší společnosti nic změnit, dokud se nezmění toto. Lze si velmi dobře představit, že také zákon o státní službě, právě připravovaný, bude pod vlivem těch vlivných, kteří nechtějí přijít o svůj vliv. Něco se změní jen jako, ale hlavně musí pokračovat bezcitný byznys s veřejnou mocí a veřejnými penězi. A kdo na to bude tak trvale a řezavě upozorňovat, aby spojil lidi a způsobil nakonec rostoucí veřejné vědomí a rozhořčení, které poměry změní?

Případ pana Posoldy rozhodně není ojedinělý. Kdyby média aspoň čtvrtinu té pozornosti, kterou věnují běhání kolem zlatého telete fotbalového šampionátu, věnovala podrobnému informování veřejnosti o případech podobných případu pana Posoldy, posloužila by skutečně veřejnému zájmu. Jenže chtějí média sloužit veřejnému zájmu? Není jejich cílem naopak tříštit pozornost, utápět ji v zábavě, těkat od kauzy ke kauze pryč od podstatných souvislostí, hlavně aby se nakonec nic nezměnilo?

Přitom na změnu poměrů je zapotřebí palčivého vědomí krutě nespravedlivé, nelidské reality a práce nad mentální rámec hypotečních obojků. Takový šéf Úřadu vlády v za dob premiéra Nečase je odstrašujícím příkladem: "Nagyové se podřídil dokonce i šéf Úřadu vlády Lubomír Poul, ačkoliv byl formálně její nadřízený. Tiše souhlasil s vyhazovy jiných a svým mlčením kryl i ředitelčiny excesy. Zpětně to vysvětluje tím, že se bál jejích kontaktů v nejvyšších politických kruzích. "Kvůli hypotéce" na nový dům si prý nemohl dovolit riskovat ztrátu zaměstnání tím, že by na Nagyovou upozornil."

Poul přitom byl elitní úředník za doby pravicové vlády, která podle svých vlastních slov zastupovala ty schopné a tažné, kteří svou statečnou aktivitou v podnikání i jinde drží tento stát nad vodou (v tom smyslu byla asi "schopná" a "statečná" Nagyová, nikoli Poul, který působí spíše dojmem Sancha Panzy).

Jestli se má něco změnit, je třeba stále dokola upozorňovat na nelidskost a prohnilost státní správy, na konkrétní příklady, stavět vedle sebe logiku fungování úředníků a realitu utrpení obětí nikoli jako náhodné, skandální případy pro bulvární dvacetivteřinový zájem, ale jako systémový, zásadní problém společnosti, aby lidé konečně otevřeli oči. To množství nepřehledných kauz a kauziček spolu hluboce souvisí, nejsou to izolované věci, jež může vyřešit nějaký byznysmen-dobroděj za veřejnost, která se odpoutá od svých problémů u fotbalu.

Musí se změnit společenské vědomí. A společenské vědomí lze sice manipulovat za peníze tím či oním směrem ve prospěch toho, kdo platí (a protože je to tak důležité, je to tak drahé, jaksi v "cenové kategorii" těch nejbohatších), nicméně chce-li někdo dosáhnout hlubší změny k lepšímu, potřebuje nezištnou činnost a veřejnou platformu, která je pokud možno odkloněna od velkých peněz a v níž nejde o zisk ani o moc.

Myslím, že Britské listy jsou takovou platformou již mnoho let a že čtenáři to oceňují a postupně vytvářejí komunitu, jejíž síla se ukázala na příkladu pana Posoldy a na mnoha jiných příkladech. Myslím, že ti, kdo vystoupili z běžné české mediální reality a vstoupili do myšlenkového světa Britských listů, mohli sice prožít kulturní šok, pohoršení, emocionální bouře, prostě všechno, čím musí projít kostnaté nekritické myšlení při přechodu k myšlení otevřenému a kritickému, ale nakonec, pokud to vydrželi, představují tu změnu společenského vědomí, kterou celá česká společnost tak nutně potřebuje (podotýkám, že nejsem Britskými listy placen, všechny své články -- od roku 2004 je to už více než 1000 rozmanitých textů -- jsem napsal bez jakékoli finanční odměny).

Marvanová: Tlaky na mé odvolání šly i od lidí kolem Pavla Němce ZDE

Alou pro smažák! Proč se úředníci nebránili příkazům Nagyové? ZDE