Filozof, před kterým smekám

19. 4. 2013 / Zdeňka Petáková

Jádrem jeho původního konceptu evoluční ontologie je diagnostikování konfliktu kultury (tento termín je v celém textu knihy používán jako pojem civilizace) se Zemí. Kniha proto zahrnuje nejen evoluci Vesmíru a Země, ale i vznik života a evoluci lidské kultury včetně existenciálního konfliktu kultury a přírody. Při analýze podmínek podnikání autor vyjadřuje svůj silně kritický názor na nynější neúctu k přírodě, kterou lidstvo upřednostňuje v dosavadní materiální kultuře včetně abiotické techniky a již dále eskaluje neoliberalismus posledních desetiletí. Autor proto připomíná, že pokud v tomto trendu nic nezměníme, musíme počítat se zánikem naší kultury jako s nezvratným faktem.

Pár následujících výňatků z knihy přibližuje její poselství:

"Člověk nenese zodpovědnost za přírodu, nýbrž pouze před přírodou. Odpovědnost nenese za Zemi, kterou nevytvořil a k níž onticky náleží, ale musí ji nést za své dílo, za kulturu, jejíž rozmach planetu pustoší... Jde o nevratné pustošení přirozeného bytí, které lidstvo nevytvořilo a které nemá právo zničit. Jde o problém odpovědnosti a viny za škody způsobené přírodě kulturou (civilizací). Protože kultura je dočasně existující systém, který se po zániku člověka nezachová, je zničení přirozené uspořádanosti Země bezprecedentním porušením nejvyššího principu mravního."

"Uzrál čas veřejnosti představit přírodu jako nejstarší, nejširší a nejmocnější subjektivitu: jako svébytnou a evolučně tvořivou strukturu, jako aktivitu vysoce uspořádanou, a proto tvarově tak bohatou, inspirativní a krásnou. Je třeba ji představit jako nejvyšší hodnotu vůbec, jako jediný možný domov života, člověka a lidské kultury."

"Pyšná antropocentrická filozofie, která si zakládala nejprve na vysokých abstrakcích a později i na vznešených atributech člověka, svobodě a lidských právech, bude nucena přiznat, že ani svoboda, ani lidská práva v genomu člověka zakotvena nejsou. Člověku a kultuře je totiž nadřazený život, který přesahuje svobodu i lidská práva. A oba tyto atributy -- dnes zbytečně ideologicky zneužívané -- jsou také omezeny samotnou "ústavou Země": imperativem zachování biologické rozmanitosti života."

"Zjištění, že růst kultury musíme zastavit, že nás čeká přizpůsobování se přírodě organizačními změnami bez růstu, záměrným úsilím o co nejslabší technologickou a ekonomickou integraci, snahou o kompatibilitu technosféry s biosférou, nemusí ovšem znamenat ztrátu společenské perspektivy. Právě naopak, tento transformační proces může nynější ekologicky ohrožené kultuře nabídnout dlouhodobou vizi, příležitost pro lidskou iniciativu a seberealizaci, novou transcendenci a étos."

"Blížící se krach predátorské globalizace a ekonomického liberalismu vyvolá nejen rekonstrukci vesnického hospodaření, "které bude co nejvíce lokální, sezónní, přírodní a tradiční." (Latouche, Malé pojednání o poklidném nerůstu, česky 2012.) Jistě se objeví snaha alespoň částečně navrátit přírodě to, co jí bylo zbytečně zcizeno a co by mohla znovu využít pro svůj vlastní vývoj. Snad se prosadí i to, že každé etnikum, region, stát a soustátí musí ochránit svou čtvrtohorní ekologickou niku, tj. půdu, vodu, živé systémy i abiotické zdroje. Část lidí se jistě rozhodne pro zakládání biofarem a při obdělávání půdy se bude orientovat jednak na tažná zvířata, a jednak spoléhat na státem dotovanou energii a malou mechanizaci. Nezbytnost prosadit biofilní duchovní paradigma, spolu s požadavkem zajistit přiměřenou práci pro všechny zdravé lidi, pronikavě zvýší úlohu ontologického pochopení světa, roli státu a planetárních institucí při nové orientaci vědy, obsahové přestavbě vzdělání, revitalizaci zemědělství i biofilním rozvoji regionů."

 

Naléhavé jsou i otázky, které Josef Šmajs klade -- a jejichž zodpovězení bychom měli požadovat na těch, kteří rozhodují a řídí:

"Co budou velké firmy vyrábět, a co v nich budou zaměstnaní lidé dělat, až se natrvalo zastaví fyzický růst kultury a bude se omezovat rozsah lidských sídel, sítě dálnic a planetární technosféry? Kdo (a z čeho) bude objektivně nutnou redukci nynější zbytnělé materiální kultury a technosféry platit? Kam bude ukládána stavební suť ze zrušených továren, budov a dopravních staveb? Kdy bude přijat zákon na ochranu půdy a krajiny jako nenahraditelného přírodního dědictví? Kdy bude živá i neživá příroda uznána za vzácný přírodní kapitál, jež nesmí být ničen, neboť je podmínkou života v jakékoli kultuře? Kdy bude národním státům přiznána role svrchovaných správců přírodní niky své vlastní kultury? Kdy ekonomická teorie opustí neudržitelnou ideu růstu a přijme antropologicky nezbytnou ideu plné zaměstnanosti, rozvoje klasického zemědělství, drobného podnikání, řemesel a péče o přírodu ? Kdy bude nemorální být příliš bohatým na úkor chudých jednotlivců, etnik a států?"

Po dočtení stručného, jedenáctibodového závěru, v atmosféře doznívání etického náboje Šmajsova textu, bezděky na mysli vyvstává možný dovětek: Josef Šmajs je vyzrálý autor a myslitel, dnes už starý muž, který zažil rychlé změny 20. a začátku jednadvacátého století a který je svou zdatnou myslí systémového teoretika bezchybně vřadil do proudů dějů minulých. Na tomto základě nám předestřel ten nejširší rámec našich dnešních životů i možný budoucí vývoj civilizace. Ten nevidí nijak růžově, což ho, jako humanistu s vírou v člověka, velmi mrzí. Formuluje jasně své závěry a doporučení ke zmírnění bolestivého společenského přerodu, který před lidstvem vyvstává. A snad jen z ohleduplnosti k nám, čtenářům, formuluje nadějeplně možné kroky k nápravě. Sám ovšem spíše pochybuje, zda budou zohledněny.

Kniha Evoluční ontologie kultury a problém podnikání vyniká natolik, že marně hledám nějakou obdobu v tom množství textů, které jsem prozatím měla možnost číst. A tak se domnívám, že kdyby J. Šmajs žil a pracoval v anglofonním světě, jistě by se dočkal mimořádné světové proslulosti. A jeho Deklarace závislosti (publikovaná již v některých domácích i zahraničních časopisech - včetně BL), připojená na samý závěr textu knihy, by měla být tím novým dokumentem, který by OSN mělo vydat pro národy Země. Je totiž moderní, důstojnou a racionální korekcí Všeobecné deklarace lidských práv směrem k trvale udržitelnému životu i civilizaci.