Nespokojujme se s jednostranným výkladem Arabského jara

6. 12. 2011 / Miloš Kaláb

čas čtení 7 minut

Pochvalujeme si Arabské jaro, že přináší do islámských zemí svobodu a demokracii. Odkud máme takovou informaci? Od lidí, kteří v těch zemích žijí, mluví perfektně anglicky či francouzsky a vědí, co si přejeme slyšet. Kromě toho si sami přejeme, aby to byla pravda. Jenže skutečná situace je jiná a o ní se příliš nemluví ani nepíše. Upozornil na to kanadský žurnalista Matthew Fisher v Postmedia News.

Zatímco islamistické strany získávají v prvním kole egyptských parlamentních voleb více než 60% hlasů, ptá pan Matthew Fisher západních sdělovacích prostředků i vládních politiků, proč jsou vždycky "vedle", co se týká skutečností, jak islámský svět myslí. Říká, že je to tím, že si takovou situaci žurnalisté i vlády přejí a tedy si myslí, že to tak skutečně je. Západní novináři i politici nejraději získávají informace od sekulárně orientovaných muslimů, kteří nabyli vzdělání v západních zemích. Je snadné dorozumívat se s nimi. Jenže takoví lidé podávají zkreslené zprávy. Mluví o tom, co sami zastávají a nikoliv to, co zastává většina jejich společnosti, jejíž členové často anglicky neumějí vůbec a věří na něco úplně jiného než o čem mluví ti vzdělaní.

Pan Fisher je novinář a tedy říká, že i on sám zaměstnává místní informátory, stejně jako západní vyslanectví a tiskové agentury. I místní generálové, kteří poskytují Západu informace, mají velice těsné vztahy s Washingtonem.

Aby byl spravedlivý, pan Fisher říká, že západní sdělovací prostředky psaly o tom, že budou islamistické strany úspěšné ve volbách, které nedávno začaly a budou trvat tři měsíce, ale nikdo prý nepředpokládal, že Muslimské bratrstvo, relativně liberální Strana svobody a spravedlnosti a strana Noor puritánkých salafistů získají dvě třetiny hlasů - nebo že jejich sekulární/liberální odpůrci si povedou tak špatně, jak se to zatím ukazuje. Získali jen asi 20% hlasů, když se nepočítají hlasy odevzdané pro Stranu koptických křesťanů.

Známky toho, že takto budou Egypťané volit, již dlouho existovaly. Bylo možné to vycítit z toho, co téměř každý Egypťan říkal před zahájením voleb. Ti, kteří podporují sekulární strany, tedy Koptové, liberáli, intelektuální elita a obchodníci, mluvili otevřeně o svém strachu z radikálního islámu - a o ničem jiném.

"Jejich obavy byly zkoncentrovány ve slovech, která mi řekla jedna žena v modrých džínách a tričku západního střihu", napsal pan Fisher. "Stála ve frontě k volební urně hned o prvním dni voleb na jednom výstavném předměstí Kahýry. V ruce měla populární americkou příručku o svépomoci. Na doslech od několika žen oblečených od hlavy k patě v islámských černých hábitech, z nichž hleděly jejich oči jen úzkou štěrbinou, tato žena řekla perfektní angličtinou, že už má sbaleny kufry, aby mohla co nejdříve Egypt opustit, protože její Egypt - sekulární Egypt - co nevidět přestane existovat. Bezpochyby to bylo dramatické přehánění, ale strach, který její hlas vyjadřoval, byl skutečný - a je dnes určitě ještě větší".

Sekularisté byli během volební kampaně zaujati jedinou myšlenkou, jak totiž islamisté změní Egypt, ale nerozlišovali při tom mezi Muslimským bratrstvem a konzervativnějšími salafisty. Islamisté se téměř vůbec nezmiňovali o sekularistech, pokud se na ně nikdo neptal. Přece ale někteří členové Muslimského bratrstva projevovali odpor vůči salafistům. Ti třeba propagují drakonický islámský způsob oblékání. Pro sekulární a křesťanské Egypťany byly rozdíly mezi islamistickými proudy něco jako různé odstíny šedé barvy.

Jedna žena v černém, která podle řeči podporovala Muslimské bratrstvo, naznačovala, že v režimu, který přijde, se bude s křesťany i se sekulárními občany zacházet dobře, ale ti se budou muset přizpůsobit islámskému rámci. Z jejího vzhledu i vystupování bylo zřejmé, co tím myslela.

"Vzpomínáte si na vzrušené debaty mladých žen během zimních demonstrací na náměstí Tahrir?" ptá se pan Fisher. "Západní televizní stanice se nemohly nabažit těch diskusí. Žádný komentátor na Západě ale neřekl, že není nejmenší naděje na to, aby se mohly tyto mladé ženy vůbec někde na nové politické scéně uplatnit".

Islamisté se účastnili stejných demonstrací jako lidé, kteří protestovali proti Mubarakovi, ale většinou zůstávali v pozadí. Většina starých islamistů, kteří mají největší moc, se demonstrací ani nezúčastňovala. Ani chudí lidé, kteří se téměř všichni jednoznačně identifikují s některou z forem politického islámu, se neúčastnili demonstrací v počtu, který by stál za zmínku. I toto je samo o sobě důležitou skutečností.

To, že si toho západní sdělovací prostředky nevšímaly, není jejich jediným pochybením. Zejména televize překrucovala nedávné násilné protesty na náměstí Tahrir tím, že velice silně nadhodnocovala účast. "Když jsem se díval dolů na náměstí", píše pan Fisher, "byl jsem schopen spočítat přibližně jen 6000 lidí, ale na televizních stanicích BBC a CNN jsme se dozvídali, že pode mnou demonstrovalo sto tisíc lidí. Pochody lidí byly často hodnoceny jako "milionové". Chci uvést tuto věc na pravou míru - nikdy se koncem listopadu na náměstí Tahrir neúčastnilo demonstrací více než 30 tisíc lidí".

Před Egyptem leží těžké dny a to nejen proto, že islamisté neposkytnou v parlamentu sekularistům a velké menšině Koptů žádné výhody. Muslimské bratrstvo, které má ve vedení převážně vzdělané profesionály, bude mít spoustu starostí se salafisty, které vedou klerici s velice úzkoprsým pohledem na svět. Obě skupiny ztráví spoustu času v argumentech s vojenským dohledem nad přípravou nové ústavy. Budou velké starosti s otřeseným hospodářstvím a se zanícenými zastánci změn, kteří očekávají, že se jejich náboženská víra konečně dočká formálního zabudování do politického života.

"Ať se to líbí západním žurnalistům a vládám nebo ne", končí pan Fisher svůj článek, "islamisté jsou na vzestupu po celém Středním východu. Nejedná se o to, že by se stal Egypt islamistickým státem s tvrdou línií. Jenže nemá smysl diskutovat pouze s těmi tamními lidmi, kteří uvažují podobně jako my místo s těmi, kteří naprosto zřetelně tvoří většinu".

Jiní novináři se opatrně vyjadřují o Libyi. Až dosud se s hlavním proudem sdělovacích prostředků radovali z toho, jak se i v Libyi dostává k moci svoboda a demokracie. Zatím se žádný nezmínil o tom, že v tomto státě pracovalo velice mnoho pracovníků z jiných blízkých i dalekých států. Mnoho dělníků bylo z jiných afrických států. Pokud ze země neuprchli, byli zmasakrováni. Neodpovězená otázka zní, zdali je běžné, aby cizí dělníci nacházeli práci "v chudém nefunkčním státu". Zřejmě bude zapotřebí nějakého dalšího žurnalisty, aby situaci minulou i dnešní podrobněji analyzoval. Pokud se ale z takových rozborů nepoučí politici a nezmění svou zafixovanou činnost, nikomu ty rozbory nebudou na prospěch.

0
Vytisknout
8139

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2011