Co se to stalo s Čínou a Ruskem kolem roku 2010…

26. 9. 2026 / Boris Cvek

  

Podobně Rusko. Žasl jsem, jak paní Tachecí vypráví o tom, jak západní soukromý byznys Rusko v 90. letech plundroval a jak prý soukromému byznysu v tom bylo těžko bránit, protože chce prostě zisk. A skutečně 90. léta byla pro Rusko katastrofou. Ale opět: jak správně připomněl pan Bělohradský, Putin se s Tuskem ještě v roce 2010 poklonil u památník oběti masakru v Katyni. Dnes to zní jako z Marsu. Něco se muselo stát až pak.

Nabízím jako vysvětlení radikální proměnu politiky v Číně, která proběhla zhruba v té samé době. Vycházím z a cituji níže Oxford History of Modern China.

Přidělení pořadatelství olympijských her, což se stalo v roce 2001, oslavil dav v Pekingu… zpěvem Marseillaisy. To bylo vzepětí internacionalismu. Čína zažívala obrovský ekonomický rozvoj, stavěla ohromující stavby, došlo k poklidnému předání moci (strana byla prohlášena za stranou všech občanů, tedy i kapitalistů, a očekávalo se, že bude vládnout pomocí zákona) a vznikala snad vůbec poprvé v dějinách Číny střední třída, která si užívala nakupování aut, bytů, západního luxusu. Západní auta, potraviny, západní značky obecně dělaly v Číně velký byznys. Kupní síla Číňanů rostla s tím, jak se Čína stala továrnou světa. V Číně se vyrábělo 90 procent všech počítačů na celém světě, 80 procent klimatizací, 70 procent solárních panelů a 65 procent obuvi. Čínští turisté svým bohatstvím přispívali k růstu světové ekonomiky.

Mezinárodní politika čínského režimu byla postavena na hlásání míru, prosperity a harmonie, což v době války v Iráku dělalo Čínu v mnoha očích atraktivnější než Spojené státy. Míra vnitřní svobody byla v té době poměrně vysoká, hlavně v kulturní a společenské oblasti, ačkoli moc držel pevně v rukou v souladu s Tengovou koncepcí systém, který autor kapitoly označuje jako strana-stát. Postupně ale docházelo ke změně nálady a mentality. Jednak byla tváří v tvář konzumnímu kapitalismu pociťována krize hodnot, na kterou různí veřejně působící intelektuálové reagovali různě. Většina reakcí měla více či méně konzervativní, protizápadní podtón. Čína po úspěšné olympiádě a hlavně v souvislostí s finanční krizí 2008, kterou výborně zvládla, začala být stále více v centru dění. Rostl nacionalismus a militarismus. Místo harmonie a důrazu na to, že všechny země mají stejná práva a hodnotu, bylo sousedům stále více komunikováno, že se musejí podřídit, což došlo až tak daleko, že komunistický Vietnam hledal ochranu u Spojených států.

Mentálně a ideologicky se Západ stal pro Čínu něčím zároveň nebezpečným i mrtvolným. Samozřejmě to má kořeny v tom, co Čína zažila v minulosti, a souvisí to s představami, jak Západ chce Čínu znovu zotročit a rozdělit. Režim místo směřování k demokracii, jak se na Západě čekalo v souvislosti se vznikem střední třídy, začal utahovat šrouby, zavírat disidenty, zakazovat knihy, filmy atd. Lidská práva jsou najednou chápána jako něco, co odporuje čínské civilizaci, jde o západní import. Celé to působí dojmem, že oni prostě nevyrostli díky skutečné modernizaci. Ocituji shrnutí toho, jak vypadala intelektuální scéna, pokud jde o budoucnost Číny, někdy v roce 2010. Je to docela děsivé čtení a přijde mi příznačné, že jsem o tom vlastně vůbec nevěděl, že jsem žil v běžném západním čekání na čínskou demokracii ještě dlouho po roce 2010. Kromě prozápadních liberálů, jejichž vliv postupně slábl a byl potlačován, zde byl rostoucí vliv militarismu a něčeho, co mi hodně připomíná Hitlerovo snění o Volksgemeinschaft:

“In this way. Liu (BC: autor vlivné knihy prosazující militaristické pozice) refocuses China's ambitions from economic growth back to political-military power. Liu's goal is to “sprint to the finish” to beat the United States, and become the world's next superpower. His book was very influential, forming one of the key sources for Xi Jinping's catchphrase, “The China Dream”, which emerged in 2012. (…)

Pan (BC: další vlivný intelektuál, socialistického ražení) started to draw on cultural arguments to explain Beijing's economic success. Looking to China's indigenous ideas to describe the China model, Pan argued the PRC's (BC: PRC = Čínská lidová republika) strength is built on China's historical and cultural continuity (BC: naprosté popření reality čínské modernizace a dlouho marného soutěžení s Japonskem). While many people criticize the Cultural Revolution as the „lost decade“, Pan rehabilitated the Maoist period (1949-78) to praise the PRC's sixty years of success (BC: až na to, že ten přišel s Tengovou politikou po Maově smrti). Alongside reaffirming the value of socialism, Pan also appealed to traditional Chinese village life ton explain his organic social model (BC: Hitler). Here Chinese society is based on a “family theory” that values responsibility – unlike Western society that is based on individual rights – where the Party loves (BC: to je co!) the people like a caring father, and the masses are loyal, grateful, and respectful, like well-behaved children. In Pan's view, China is neither a democracy o ran autocracy because the PRC is a „meritocracy“. It has the rule of law and an independent judiciary, he claims, but little room for open debate in „civil society“, which Pan sees as a battleground of special interests that divide the organic whole (BC: Hitler). (…) This curious combination of egalitarian socialism and hierarchical tradition was popular among philosophers, social scientists, and international relation scholars in China.”

“To understand how China's self-understanding changed in the 2000s, i tis helpful to see how it shifted from „the rise of China“ early in the decade, to „national rejuvenation“ by the end of the decade. The rise of China is a geo-economic and geopolitical narrative that looks to material measures of national development: GDP growth, high-speed trains, Olympic Games, and so on. It is a medium-term measurement of how China joined the world after the isolation of the Cultural Revolution, and pursues the transnational goals of modernization and progress. The rejuvenation of China, however, is a moral narrative that seeks to correct what is seen as the historical injustice of the century of national humiliation (1840-1949), and return China to its rightful place at the center of the world. (…) According to this moral narrative, the world is a violent and unjust under Pax Americana's liberal international system. The rejuvenation of the Chinese nation thus would bring peace and prosperity to the world. National rejuvenation appeals to a fundamentalist view of China and an exceptionlist view of its civilization. Any great power could rise; but in this particular narrative only China can experience „national rejuvenation“. Hence while China can “rise” within the current international system, the narrative of „rejuvenation“ generally challenges the system.“

Jeffrey N. Wasserstrom (ed.): The Oxford History of Modern China, Oxford University Press 2018, str. 354-356 & 359-360.